I.ÚS 22/93 ze dne 5. 1. 1995
U 1/3 SbNU 311
Jen dovolání přípustné dle o.s.ř. je posledním prostředkem soudní ochrany, jehož vyčerpáním je podmíněna přípustnost ústavní stí
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky M.Č., zastoupené advokátkou JUDr. V.O., o ústavní stížnosti na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp. zn. 11 Co 238/91, takto:

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 11 Co 238/91, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 3 C 144/90, a její manželství s J.Č. bylo rozvedeno, neboť dle jejího tvrzení jí bylo tímto soudem odňato právo jednat před soudem, které jí zaručuje Listina základních práv a svobod.

Při zkoumání všech rozhodných skutečností soud zjistil, že navrhovatelka podala proti rozsudku Krajského soudu Praha dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky. Toto dovolání odůvodnila tím, že jí byla podle ustanovení § 237 písm. f, o.s.ř., postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem. Nejvyšší soud ve svém usnesení, ze dne 4. 12. 1992, dovolání, jako nepřípustné, odmítl. Své odmítnutí odůvodnil tím, že z postupu Krajského soudu, který vydání rozsudku předcházel, nelze dovodit, že by ve smyslu ustanovení § 237 písm. f', o.s.ř., postupem odvolacího soudu, byla odpůrkyni odňata možnost jednat před soudem a předpoklady přípustnosti dovolání, ve smyslu cit. ustanovení o.s.ř., nejsou splněny.
Vzhledem k tomu, že dovolání podané navrhovatelkou bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 238/91, o rozvodu manželství. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 5. 1992.
1

Dle ustanovení § 72 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb. ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. v tomto případě ode dne 18. 5. 1992. Ústavní stížnost však byla k Ústavnímu soudu podána až 29. 6. 1993. Z toho plyne jednoznačný závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti, jak je uvedeno výše, nebyla dodržena. Pokud se navrhovatelka rozhodla podat proti rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky a nebylo přitom zřejmé, zda dovolání je přípustné, měla vedle toho podat v zákonné lhůtě 60 dnů ústavní stížnost. Jelikož tak neučinila, dospěl soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/93 Sb. o Ústavním soudu, a proto ústavní stížnost z důvodu nedodržení lhůty pro její podání odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 1. 1995




prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR