I.ÚS 222/06 ze dne 31. 10. 2006
N 197/43 SbNU 215
Stanovení odměny advokátovi v rozporu s kogentní normou
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 31. října 2006 sp. zn. I. ÚS 222/06 ve věci ústavní stížnosti FV Plast, a. s., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2006 č. j. 25 Co 448/2005-34, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a změněn výrok o náhradě nákladů řízení a kterým dále bylo stěžovatelce jako žalobkyni uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi - žalovanému P. K. náklady odvolacího řízení.

I. Postupem Krajského soudu v Plzni, který v řízení vedeném pod sp. zn. 25 Co 448/2005-34 nerespektoval čl. 36 Listiny základních práv a svobod, došlo k zásahu do základního práva stěžovatelky zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2006 č. j. 25 Co 448/2005-34 se ve výroku II. zrušuje.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.


Odůvodnění


1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.

2. Stěžovatelka uvádí, že Krajský soud v Plzni pochybil, když v řízení o žalobě na uložení povinnosti žalovanému P. K. zaplatit stěžovatelce částku 17 080 Kč nesprávným způsobem posoudil její sdělení žalovanému, že pokud uhradí dlužnou částku do 30. 6. 2005, nebude mu účtována smluvní pokuta za každý den prodlení, jako dohodu o změně splatnosti závazku. Zejména však dle stěžovatelky Krajský soud v Plzni pochybil v tom, že v odvolacím řízení při stanovení sazby odměny za zastupování ve smyslu vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, postupoval dle ustanovení § 3, nikoli podle ustanovení o sazbách odměn ve zvláštních případech (§ 14 odst. 3) této vyhlášky. Současně stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný přistoupil k vymáhání platební povinnosti v něm uložené.

3. Stěžovatelka tvrdí, že tím, že jí napadeným rozhodnutím uložil Krajský soud v Plzni platební povinnost, která nemá oporu v platném právu, porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a také čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky zní: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.



II.

4. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Krajskému soudu v Plzni jako účastníku řízení a žalovanému P. K. vyjádřit se k ústavní stížnosti.

5. Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti, vztahující se k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce stěžovatelky ohledně nesprávného stanovení výše nákladů odvolacího řízení Krajský soud v Plzni připustil, že s ohledem na předmět odvolacího řízení mělo být zřejmě uvažováno o výši paušální sazby ve zvláštních případech dle ustanovení § 14 vyhlášky č. 484/2000 Sb. s tím, že eventuelní pochybení nelze vyloučit s ohledem na trvalé přetížení soudu.

6. Žalovanému P. K. se nepodařilo žádost o vyjádření k ústavní stížnosti a výzvu k vyjádření, zda souhlasí ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od případného ústního jednání v této věci, na adresu uvedenou v záhlaví napadeného rozhodnutí doručit. S ohledem na skutečnost, že ze sdělení České pošty na dodejce vyplynulo, že se P. K. z této adresy odstěhoval, požádal Ústavní soud Ministerstvo vnitra, odbor správních činností, oddělení evidence obyvatel a rodných čísel, o poskytnutí osobních údajů P. K. z informačního systému evidence obyvatel. Ze sdělení Ministerstva vnitra vyplynulo, že v informačním systému evidence obyvatel je P. K. evidován k trvalému pobytu na adrese Ostrov, Klínovecká 1204, okres Karlovy Vary. Při pokusu doručit P. K. zásilku na tuto adresu byl dle údajů České pošty vyznačené na dodejce P. K. na uvedené adrese neznámý.

7. Vzhledem k obsahu vyjádření Krajského soudu v Plzni, které neobsahuje žádné nové, stěžovatelce neznámé skutečnosti, nepřistoupil Ústavní soud k zaslání tohoto vyjádření stěžovatelce k případné replice.

8. Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 C 247/2005, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.

9. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 8. 2005 č. j. 13 C 247/2005-18 bylo zastaveno řízení o žalobě na uložení povinnosti žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 17 080 Kč s 2% úrokem z prodlení per annum z této částky od 29. 11. 2003 do zaplacení. Současně bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 4 509 Kč. Proti výroku o nákladech řízení podal žalovaný odvolání, ve kterém uvedl, že mu stěžovatelka povolila úhradu dlužné částky do dne 30. 6. 2005. Žalovaný dluh uhradil již před tímto termínem, což dokládá také to, že stěžovatelka vzala žalobu dne 10. 6. 2005 zpět. Žaloba tak byla podána dle žalovaného předčasně, nelze mu tedy uložit náhradu nákladů řízení, když je nezavinil. Odvolací soud se s tímto právním názorem žalovaného ztotožnil, neboť z listiny, kterou žalovaný přiložil k odvolání, vzal za zjištěné, že stěžovatelka podáním ze dne 27. 1. 2005 souhlasila s návrhem úhrady faktury do dne 30. 6. 2005. Tuto listinu nelze dle odvolacího soudu posoudit jinak než jako dohodu o změně splatnosti závazku, žaloba tedy nebyla podána důvodně a o náhradě nákladů řízení není možno rozhodovat za použití ustanovení § 146 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ale naopak dle ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Krajský soud v Plzni proto změnil odvoláním napadený výrok soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, přiznal mu soud právo na náhradu nákladů právního zastoupení, a to v rozsahu paušální odměny advokáta 7 070 Kč a dvou režijních paušálů ve výši 150 Kč, celkem tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 220 Kč.

III.

10. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je částečně důvodná, neboť napadeným rozhodnutím v části, kde soud rozhodoval o nákladech odvolacího řízení, došlo postupem Krajského soudu v Plzni ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces.

11. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky) zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

12. Ústavní soud shledal pochybení Krajského soudu v Plzni v tom, že při rozhodování o výši nákladů odvolacího řízení postupoval v rozporu s § 14 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Dle citovaného ustanovení je-li předmětem odvolacího řízení pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, o lhůtě k plnění, o předběžné vykonatelnosti, o příslušenství pohledávky nebo rozhodnutí procesní povahy, činí sazba odměny 750 Kč. Ústavní soud shledal v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 220 Kč, rozpor s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť došlo v dané věci v procesu aplikace výše citované vyhlášky ze strany Krajského soudu v Plzni k nerespektování jednoznačné kogentní normy. Jak již přitom Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 114, str. 71), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.

13. Ústavní soud naopak nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že Krajský soud v Plzni nesprávným způsobem posoudil sdělení stěžovatelky žalovanému ze dne 27. 1. 2005 jako dohodu o změně splatnosti závazku. Ústavní soud z tohoto podání stěžovatelky, založeného na č. l. 26 vyžádaného spisu, zjistil, že stěžovatelka v něm vyjadřuje souhlas s návrhem žalovaného, že uhradí dlužnou částku 17 080 Kč nejpozději ke dni 30. 6. 2005. Pokud za této situace stěžovatelka přesto podala dne 23. 5. 2005 k Okresnímu soudu v Karlových Varech žalobu na zaplacení dlužné částky, nemá Ústavní soud závěr Krajského soudu v Plzni, že žaloba tedy nebyla podána důvodně, za vybočující z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry; pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.



IV.

14. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověl a výrok II. napadeného rozhodnutí zrušil. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud bezodkladně přistoupil k rozhodování dané věci, nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

15. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka i Krajský soud v Plzni vyjádřily svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. S ohledem na skutečnost, že se z výše uvedených důvodů nepodařilo Ústavnímu soudu doručit žalovanému ústavní stížnost, aby se vyjádřil k jejímu obsahu a k případnému upuštění od ústního jednání, přistoupil Ústavní soud k rozhodnutí ve věci bez nařízení ústního jednání i za této situace, neboť práva žalovaného budou dostatečně chráněna v řízení před Krajským soudem v Plzni, kterému se věc vrací dalšímu projednání a rozhodnutí.