I.ÚS 2288/07 ze dne 15. 10. 2010
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele K. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem AK, Španielova 1267, Praha 6 - Řepy, pracoviště Hořovice, Husovo nám. 65/2, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 3. 7. 2007, č. j. 1 ZT 1042/2001-17, a proti postupu tohoto státního zastupitelství v trestní věci stěžovatele, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 3. 7. 2007, č. j. 1 ZT 1042/2001-17, jímž bylo rozhodnuto o pokračování v trestním stíhání stěžovatele pro trestný čin krádeže v jednočinném souběhu s trestnými činy porušování domovní svobody a poškozování cizí věci. Zároveň Ústavní soud požádal, aby uvedeném státnímu zastupitelství zakázal pokračovat v porušování jeho ústavně zaručených práv a svobod.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že byl na základě Evropského zatýkacího rozkazu ze dne 3. 10. 2006 vydán k výkonu trestu odnětí svobody, uloženého mu Okresním soudem Praha - západ rozsudkem ze dne 26. 4. 1999, sp. zn. 2 T 226/98, pro v tomto rozsudku specifikované trestné činy krádeže a zpronevěry. Na jiné trestné činy se Evropský zatýkací rozkaz nevztahoval.

Napadeným usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 3. 7. 2007, č. j. 1 ZT 1042/2001-17, však bylo, jak shora uvedeno, rozhodnuto o pokračování v trestním stíhání stěžovatele i pro další trestnou činnost. Stěžovatel poukázal na ust. § 406 odst. 1 trestního řádu, podle kterého mj. nelze osobu, která byla předána z jiného členského státu stíhat, omezit její osobní svobodu či jí osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána. Stěžovatel proto shledává v napadeném usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a v postupu tohoto zastupitelství porušení svých ústavně zaručených práv.

II.

Ústavní soud po přezkoumání případu a veškerých shromážděných podkladů (zejména předmětného Evropského zatýkacího rozkazu, napadeného usnesení státního zastupitelství, vyjádření tohoto státního zastupitelství ze dne 15. 9. 2010 a příslušného spisového materiálu) shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především Ústavní soud z uvedených materiálů zjistil, že stěžovatel byl stíhán policejním orgánem PČR, SKPV Praha 1 pod ČTS: ORI-4409/200k-6-2004 na základě sdělení obvinění, které osobně převzal dne 19. 7. 1999 pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že v době od 26. 3. 1999 do 29. 3. 1999 v Praze 6 společně s dvěma již pravomocně odsouzenými spolupachateli vnikl probouráním stropní klenby do zastavárny, kde odcizili zboží v hodnotě 525.000,- Kč. Předmětný skutek byl právně kvalifikován jako trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákona. Policii se však následně nepodařilo zajistit účast obviněného na trestním řízení a bylo po něm vyhlášeno pátrání. Dne 24. 5. 2007 byly Obvodní soud pro Prahu 6, jakož i policejní orgán informovány Službou kriminální policie a vyšetřování Bruntál o tom, že pátrání po stěžovateli bylo odvoláno, neboť byl zadržen po příletu z Dublinu na letišti Praha - Ruzyně a dodán do výkonu trestu. Dne 3. 7. 2007 bylo napadeným usnesením státní zástupkyně sp. zn. 1 ZT 1042/2001 rozhodnuto v souladu s ust. § 173 odst. 2 tr. řádu o pokračování v trestním stíhání obviněného stěžovatele. Pro výše specifikovaný skutek byla státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 ZT 407/2007 k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 podána na stěžovatele obžaloba. Zde obviněný a jeho obhájce v dubnu 2008 prohlásili mimo hlavní líčení, že stěžovatel byl předán na základě Evropského zatýkacího rozkazu a že si nepřeje být stíhán pro jiný trestný čin. Na základě tohoto prohlášení státní zástupkyně OSZ pro Prahu 6 vzala dne 13. 5. 2008 zpět obžalobu podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 a věc se tím vrátila do přípravného řízení. Po vrácení spisového materiálu státní zástupkyně rozhodla usnesením ze dne 30. 5. 2008 o přerušení trestního řízení dle § 173 odst. 1 písm. a) tr. řádu per analogiam.

Dne 19. 9. 2008 byla Obvodním soudem pro Prahu 6 příslušnému justičnímu orgánu Republiky Irsko dle článku 27 odst. 4 Rámcového rozhodnutí rady ze dne 13. 6. 2002 o Evropském zatýkacím rozkazu a postupech k předávání mezi členskými státy zaslána žádost, aby příslušný justiční orgán Irské republiky udělil souhlas k tomu, aby stěžovatel mohl být na území ČR stíhán pro shora uvedenou trestnou činnost. Dne 28. 5. 2009 vydal soudce Peart z Irského vrchního soudu ve vztahu k dalším trestným činům, vyjma těch, pro které byl stěžovatel původně vydán, souhlas ve smyslu § 22 zákona o Evropském zatýkacím rozkazu.

Po udělení souhlasu s trestním stíháním stěžovatele bylo v trestním stíhání pokračováno. Následně byla na stěžovatele podána obžaloba pro shora uvedený skutek; Obvodní soud pro Prahu 6 však svým usnesením ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 2 T 75/2009, rozhodl, že trestní stíhání obžalovaného stěžovatele, pro trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákona ve formě spolupachatelství a trestný čin poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 tr. zákona ve formě spolupachatelství se zastavuje pro neúčelnost. Toto své rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 6 odůvodnil tím, že obžalovaný byl ohrožen trestem v rozmezí 6 měsíců až 3 léta, nebo trestem peněžitým a uvedl, že v úvahu by připadalo uložení souhrnného trestu k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, který byl již obžalovanému pravomocně uložen rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. 4. 1999. Dále soud vzal v úvahu i skutečnost, že stěžovateli byl uložen i další trest, a to trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, který byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 18 T 37/2002.

Zároveň soud uvedl, že obžalovaný stěžovatel se měl trestného jednání dopustit dne 26. 3. 1999, tedy před více než 10 lety. Při ukládání trestu by soud tuto okolnost bral na zřetel, protože dlouhá doba od spáchání trestného činu snižuje jeho společenskou nebezpečnost a v případě, že by obžalovanému byla vina prokázána, soud by vzhledem k této okolnosti neukládal trest při horní hranici trestní sazby. Soud tedy dospěl k závěru, že trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. 4. 1999, sp. zn. 1 T 226/1998, je zcela dostatečný a trest, který by obžalovanému bylo možné uložit, by vedle tohoto již uloženého trestu byl bez významu. Předmětné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 2 T 75/2009, nabylo právní moci dne 28. 11. 2009.

Za těchto okolností, posuzovaného komplexně, je zřejmé, že požadavek stěžovatele na intervenci Ústavního soudu není opodstatněný. Ani v postupu ani v rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 nelze spatřovat stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základních práv či svobod. Sice by snad bylo procesně vhodnější, kdyby bylo s pokračováním v trestním stíhání stěžovatele pro uvedené trestné činy vyčkáno až na udělení souhlasu irské strany, přesto ani při zvoleném postupu (následná žádost) k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nemohlo dojít. Stalo by se tak pouze tehdy, kdyby byl stěžovatel stíhán a odsouzen bez souhlasu irské strany, resp. kdyby Irská republika vůbec o tento souhlas nebyla požádána. K tomu však v daném případě, jak je ze shora uvedeného zřejmé, zjevně nedošlo a irská strana i následný souhlas udělila.

Ústavní soud k danému případu jen obecně doplňuje, že vždy je zejména nutno brát v úvahu celkový proces a výsledek řízení, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze rovněž připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí a postupy orgánů veřejné moci posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a věc perfekcionisticky nezkoumá z pozice práva podústavního. To by vedlo jen k tomu, že by se stával další instancí v systému obecného soudnictví; taková role mu však ústavněprávně nepřísluší (čl. 83 Ústavy).

Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2010


Vojen Güttler v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu