I.ÚS 231/06 ze dne 4. 10. 2006
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti R. K., zast. advokátkou Mgr. Bohdanou Novákovou, Pod Terebkou 12, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6.3.2006, sp.zn. Ncd 82/2006, a proti průtahům v soudním řízení vedeném před Okresním soudem v Chomutově pod sp.zn. 27 C 6/2005, za účasti Vrchního soudu v Praze a Okresního soudu v Chomutově, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 19.4.2006, doručenou Ústavnímu soudu následujícího dne, napadá usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 6.3.2006, sp.zn. Ncd 82/2006, a současně se domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") pokračovat v průtazích v řízení vedené pod sp.zn. 27 c 6/2005 a přikázal mu, aby o věci neprodleně jednal a rozhodl. V návrhu na zahájení řízení uvedla, že dne 10.1.2005 podala u okresního soudu žalobu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů se žalobou o zaplacení specifikované finanční částky. V říjnu 2005 doplnila návrhy na provedení dokazování a požádala, aby soud začal konat, neboť od podání žaloby neučinil žádný úkon. Okresní soud na žádost stěžovatelky reagoval oznámením, že nařízení ústního jednání nelze v nejbližší době cca dvou let předpokládat, jelikož má cca 10 000 nevyřízených spisů a příslušný soudce řeší věci napadlé v letech 1999-2000 a starší. Z tohoto důvodu podala stěžovatelka vrchnímu soudu návrh na přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 z důvodu vhodnosti; vrchní soud její návrh napadeným usnesením zamítl s odůvodněním, že přikázání věci jinému soudu představuje výjimku z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a tedy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do tohoto ústavního principu. Přitom nesouhlas žalovaného je podle názoru vrchního soudu významným pro posouzení vhodnosti případného přikázání věci a použití zákonné výjimky by se nemělo dít k tíži účastníka, který s delegací věci projevil nesouhlas. S tímto názorem vrchního soudu stěžovatelka nesouhlasí, domnívá se, že došlo ke střetu dvou ústavně zaručených práv, a to jednak práva účastníků na projednání věci bez zbytečných průtahů a jednak práva nebýt odňat zákonnému soudci, tudíž měl soud zvážit, kterému z těchto práv dá v tomto případě přednost tak, by právo na spravedlivý proces jako celek bylo co nejméně dotčeno. Podle jejího názoru by toto právo méně utrpělo, byla-li by věc projednána jiným soudem dle jeho rozvrhu práce, přinejmenším v prvním stupni dříve, než by Okresní soud v Chomutově vůbec nařídil prvé ústní jednání. S ohledem na tyto skutečnosti má stěžovatelka za to, že napadeným usnesením vrchního soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Současně stěžovatelka požádala, aby Ústavní soud rozhodl o tom, že náklady na její právní zastoupení zcela zaplatí stát, neboť nedisponuje dostatečnými prostředky k placení náklady s jejím zastoupením spojených, a pro případ, tomuto návrhu nevyhoví, aby uložil vrchnímu soudu povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení za dva úkony právní pomoci.

V další části návrhu formuluje stěžovatelka svoje tvrzení pro případ, aby návrh na zrušení usnesení vrchního soudu Ústavní soud zamítne. Pak namítá, s odkazy na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, že její právo na spravedlivý proces je porušováno popsanými průtahy v řízení. Z tohoto důvodu navrhla, aby Ústavní soud uložil okresnímu soudu nepokračovat v průtazích, přikázal mu, aby ve věci neprodleně jednal a rozhodl a rozhodl též o náhradě jejích nákladů řízení (opět vůči státu nebo in eventum vůči okresnímu soudu).

Před meritorním projednáním ústavní stížnosti je fundamentální povinností Ústavního soudu zkoumat, zda jsou splněny formální náležitosti a podmínky její přípustnosti ve smyslu zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu). Přitom je třeba respektovat, že ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků způsobilých zajistit ochranu subjektivního práva.

K posuzovanému případu, pokud stěžovatelka namítá neodůvodněné průtahy v řízení, Ústavní soud uvádí, že ve své rozhodovací činnosti původně nevyžadoval vyčerpání tzv. hierarchické stížnosti, tj. stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení, před podáním ústavní stížnosti, a to z důvodu, že takovou stížnost nepovažoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 600/03, II. ÚS 504/03). Novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. byl do právního řádu České republiky včleněn s účinností od 1.7.2004 nový institut - tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§ 174a zákona o soudech a soudcích). S ohledem na tuto snahu zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivnější prostředek sloužící účastníkům řízení k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení též vyčerpání tohoto procesního prostředku v řízení před obecnými soudy (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. IV. ÚS 259/04). Stěžovatelka, prostřednictvím právního zástupce, na dotaz Ústavního soudu odpověděla, že návrh ve smyslu § 174a nepodala, protože usoudila, že by bylo formalistické, kdyby ve věci podávala stížnost na průtahy v řízení či další návrhy v souladu se zákonem č. 6/2002 Sb. Zvolila proto řešení formou podání návrhu na delegaci věci z důvodu vhodnosti, neboť tento způsob považovala za nejefektivnější; stížnost na průtahy a následný návrh na určení lhůty by podle jejího přesvědčení pouze znamenaly další mnohaměsíční prodlení v postupu řízení.

Ústavní soud se, s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem, ztotožňuje s námitkou stěžovatelky ohledně předpokládané neúměrné délky soudního řízení. Je však třeba podotknout, že řízení bylo zahájeno teprve počátkem roku 2005, tudíž postup podle § 174a zák. č. 6/2006 Sb. je právě pro takové situace nanejvýš vhodný; nelze se tedy ztotožnit s pouhými domněnkami stěžovatelky o předpokládaném dopadu příslušných právních prostředků za situace, kdy je nevyužila. Za této situace není ani žádoucí přikázání věci jinému věcně příslušnému soudu, právě z důvodů, na které poukázal vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud dále připomíná zákonodárcovu snahu o nápravu nepříznivých následků spojených s průtahy, která se projevila novelizací zák. č. 82/1998 Sb. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem ohledně nevyčerpání návrhu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb. byla ústavní stížnost v této části, odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný. V části napadající usnesení vrchního soudu byla ústavní stížnost - vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky - bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nutné rozhodovat zvláštním výrokem o zamítnutí návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení, neboť i tato část sleduje osud celé ústavní stížnosti.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2006

František Duchoň, v.r.
předseda senátu