I.ÚS 2329/15 ze dne 18. 7. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Annou van der Weerden, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 1209/76, proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 251/2015 ze dne 26. května 2015, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se u Městského soudu v Brně domáhal nařízení navrácení nezletilé dcery T. do místa jejího tvrzeného obvyklého bydliště ve státě Georgia, USA. Nezletilá se narodila dne X., Georgia, USA, z partnerského svazku stěžovatele a H. H., (dále jen "odpůrkyně"), je občankou České republiky i USA. Po narození nezletilá podstoupila operaci srdce v České republice.

2. Dle tvrzení stěžovatele se poté s odpůrkyní dohodli na návratu do USA, kam stěžovatel v listopadu 2012 s předstihem odletěl. V květnu 2013 se k němu připojila odpůrkyně s dcerou, které v USA měly pobývat na turistické vízum (žádost ESTA) se zakoupenými zpátečními letenkami na červen 2013. V USA přihlásili dceru do mateřské školy. Po dvou týdnech pobytu odpůrkyně odletěla zpět do České republiky. Nezletilá dcera poté více než rok pobývala s navrhovatelem v USA, a to až do října 2014. Odpůrkyně dceři neposílala žádné dárky, neplatila výživné, neptala se na její zdravotní stav a byla s ní v nepravidelném telefonickém kontaktu. Zároveň nekontaktovala žádné orgány v České republice a neinformovala je o tom, že by dceru považovala za zadržovanou v USA. V říjnu 2014 přiletěla odpůrkyně do USA navštívit nezletilou, načež s ní dne 18. 10. 2014 odletěla do České republiky.

3. Dle tvrzení odpůrkyně přiletěla s dcerou do USA v květnu 2013 z důvodu neustálého naléhání a výhrůžek stěžovatele, a to pod podmínkou, že se bude jednat o měsíční pobyt. V České republice pobírala sociální dávky, musela se tedy vrátit, aby se hlásila příslušné pracovnici. Se stěžovatelem se dohodli, že nezletilá dcera zůstane v USA do konce letních prázdnin, v září nastoupí do mateřské školy v České republice. V USA tedy přihlásili dceru do mateřské školy pouze na dobu letních prázdnin.

4. Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 82 Nc 2501/2015-191 ze dne 16. 3. 2015 nařídil návrat nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště ve státě Georgia a toto rozhodnutí podmínil splněním záruk ze strany stěžovatele, mimo jiné i tím, aby zajistil odpůrkyni a nezletilé samostatné bydlení v místě obvyklého bydliště, hradil náklady spojené s tímto bydlením a uhradil jim cestovní náklady. Soud vyložil, že návratové řízení je předběžným řízením, v němž soud rozhoduje výlučně o tom, zda bude dítě do místa obvyklého bydliště navráceno či nikoliv. Soud v návratovém řízení zkoumá pouze okolnosti rozhodné z hlediska výkladu příslušných hmotněprávních ustanovení Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 publikované v ČR sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb. (dále jen "Haagská úmluva"). Pokud dojde k protiprávnímu přemístění nebo zadržení dítěte a je podán rodičem návrh na navrácení do jednoho roku, musí soud navrácení dítěte nařídit, ledaže je dána některá z výjimek Haagské úmluvy.

5. Městský soud dospěl k závěru, že obvyklé bydliště nezletilé bylo v okamžiku jejího přemístění ve státě Georgia, USA, kde nepřetržitě pobývala po dobu více než jednoho roku. Zde byla v péči stěžovatele, který zajišťoval veškeré její potřeby, začlenila se do americké společnosti a navázala příslušné sociální vazby. Odpůrkyně ji tedy protiprávně přemístila do České republiky. Přitom soud neshledal důvod pro aplikaci žádné z výjimek Haagské úmluvy, pro niž by neměl o navrácení nezletilé do USA rozhodnout. Neprovedl výslech stěžovatele formou telekonferenčního hovoru ani záznam výpovědi stěžovatele na DVD.

6. Proti rozsudku městského soudu se odpůrkyně odvolala. Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 20 Co 251/2015-243 ze dne 26. 5. 2015 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatele na navrácení dítěte zamítl. Dospěl totiž k závěru, že místem obvyklého bydliště nezletilé není Georgia, USA. Za jediný důkaz ve prospěch stěžovatele považoval to, že v přihlášce do mateřské školy v USA není uvedeno omezení docházky. Proti tomu zdůraznil, že odpůrkyně zakoupila pro sebe i dceru zpáteční letenky, nečinila v České republice žádné kroky pro ukončení pobytu, pobírala zde sociální dávky a že pobyt stěžovatele v USA do dne rozhodnutí soudu nebyl legalizován. Rovněž uvedl, že nebylo prokázáno, že by odpůrkyně na péči o dítě rezignovala, podle názoru soudu byla vzniklou situací traumatizována. Shodně jako městský soud neprovedl výslech stěžovatele formou telekonferenčního hovoru ani záznam výpovědi stěžovatele na DVD.

7. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval v tom, že krajský soud uvěřil tvrzením odpůrkyně, ačkoli odpůrkyně změnila svá tvrzení před soudy - mimo jiné před městským soudem tvrdila, že dobrovolně nesvěřila nezletilou do péče otce a mínila se pro ni vrátit; před krajským soudem tvrdila, že nezletilou do péče otce svěřila, ale jen na léto 2013. Poukazoval i na další rozporná tvrzení odpůrkyně.

8. Stěžovatel krajskému soudu dále vytkl, že považoval za důkaz pro dočasnost pobytu nezletilé zakoupení zpátečních letenek, ačkoli ty jsou podmínkou pro vyhovění žádosti ESTA. Krajský soud posoudil také ve prospěch odpůrkyně to, že po návratu do České republiky nečinila kroky k ukončení zdejšího pobytu, byť stěžovateli sdělila, že právě za tím účelem do České republiky pojede. To by stěžovatel potvrdil ve výslechu, kdyby byl povolen jeho výslech zákonem předvídanou formou telekonferenčního hovoru. Krajský soud rovněž přičetl stěžovateli k tíži, že v USA pobývá nelegálně. Stěžovatel neměl možnost se vyjádřit k důvodům svého nelegálního pobytu a způsobu, jakým tuto situaci řeší. Posouzení soudem pouze na základě výslechu odpůrkyně je tak zcela jednostranné. Soud vzal za prokázané, že odpůrkyně s nezletilou komunikovala, nepřihlédl přitom k čestným prohlášením osob a výpisům komunikace, podle nichž se ke komunikaci snažil odpůrkyni přimět stěžovatel. Komunikace byla sporadická.

9. Soud si bez výslechu stěžovatele či alespoň spuštění záznamu výpovědi stěžovatele na DVD utvořil názor o pravdivosti tvrzení odpůrkyně, aniž by měl k dispozici jiný důkaz, než tvrzení odpůrkyně. Stěžovatel prokázal, že odpůrkyně finanční prostředky měla a vyhrožování nebylo prokázáno. Za flagrantní porušení svých práv považoval to, že neměl možnost se k těmto obviněním odpůrkyně vyjádřit. Krajský soud uvěřil nepravdivému obrazu, který o sobě odpůrkyně vytvořila, a z odůvodnění rozsudku je zřejmá sympatie s odpůrkyní. Naopak soud nezvážil rozpory ve výpovědi odpůrkyně a právní zástupce byl ohledně rozporů při výpovědi odpůrkyně limitován v její konfrontaci.

10. Závěrem stěžovatel zdůraznil, že odpůrkyně nenahlásila zadržování nezletilé ani policii ani jiným úřadům. Nová tvrzení, která uváděla před krajským soudem, nedoložila a nebylo možné je ověřit. Stěžovatel nemohl využít přímosti a ústnosti projevu, nebylo mu umožněno, aby se k věci vyjádřil. Občanský soudní řád výslovně nabízí možnost výslechu prostřednictvím telekomunikačního zařízení a soud neměl jediný zákonný důvod pro to, aby tuto možnost stěžovateli odepřel. Způsobem, jakým bylo odvolací řízení vedeno, a neprovedením výslechu stěžovatele telekomunikačními prostředky byla porušena práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť soud nejednal nestranně.

11. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

12. Úpravou mezinárodních únosů dětí se Ústavní soud již v minulosti zabýval. Cílem Haagské úmluvy je chránit děti před škodlivými účinky protiprávního přemístění nebo zadržování a stanovit postupy k zajištění bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště, jakož i zajistit ochranu práva styku s nimi a odradit od šíření mezinárodních únosů dětí jakožto hlavních obětí traumat způsobených protiprávním přemístěním nebo zadržováním. Prvořadým hlediskem je zájem dítěte, s kterým je neodmyslitelně spjato právo dítěte nebýt přemístěno od jednoho rodiče a nebýt zadržováno druhým rodičem. Děti totiž nemohou být považovány za vlastnictví rodičů, ale musí být k nim přistupováno jako k individuím s vlastními právy a potřebami (srov. odst. 11-13 nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14 ze dne 8. 9. 2015 a tam citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva).

13. V projednávané věci je zásadní především pojem "obvyklé bydliště dítěte", který má význam jako hraniční určovatel pro stanovení neoprávněnosti přemístění, resp. pro mezinárodní příslušnost soudu, povolaného o této otázce rozhodnout. Tento pojem však Haagská úmluva nedefinuje. Jde o pojem mezinárodního práva, který jsou soudy České republiky podle čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky povinny vykládat v dobré víře s ohledem na jeho mezinárodněprávní původ a zásadu pacta sunt servanda [nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187) a odst. 98 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/08 ze dne 26. 11. 2008 (N 201/51 SbNU 445; 446/2008 Sb.)]. Pravidla výkladu mezinárodních smluv jsou kodifikována především v čl. 31 a 32 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (publ. pod č. 15/1988 Sb.). Mezi obecná výkladová pravidla patří též přihlédnutí k pozdější praxi při provádění smlouvy, která založila dohodu stran, týkající se jejího výkladu [čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy].

14. Krajský soud napadené rozhodnutí přijal právě se zřetelem k výkladové praxi v ostatních smluvních státech. Podle jeho zjištění není aplikační praxe jednotná; sám vyložil hlediska, která by s ohledem na zahraniční praxi měla být hodnocena. Vůči těmto hlediskům stěžovatel nic nenamítl, v rovině správnosti výkladu a aplikace mezinárodního práva ostatně nenamítal nic. Ústavní soud v obecné rovině neshledal, že by byl zvolený výklad zásadním způsobem nesprávný (z hlediska aplikace mezinárodního práva nemá Ústavní soud oproti obecným soudům nijak výsadní postavení).

15. Zbylé námitky směřují proti procesním pochybením krajského soudu a zejména proti hodnocení skutkového stavu, tak jak byl zjištěn před městským a krajským soudem. Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší zasahovat do činnosti obecných soudů tím, že by hodnotil a přehodnocoval jejich vlastní hodnocení důkazů, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [srov. přiměřeně již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], tím spíše, že dokazování sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takové vady, které stěžovatel spatřuje zejména ve vyhodnocení úmyslu obou rodičů přemístit centrum rodinného života do USA, Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.

16. Důvodnými Ústavní soud neshledal ani námitky procesní povahy. Stěžovatel uvedl, že neměl možnost se vyjádřit k důvodům svého protiprávního pobytu v USA. Nelegální pobyt byl však probírán nejen v řízení před městským soudem, ale též soudem krajským. Stěžovatel byl před oběma soudy zastoupen advokátkou, k této otázce se tedy mohl vyjádřit jejím prostřednictvím. Absence pobytového titulu stěžovatele nebyla ostatně v řízení sporná, jeho zástupkyně sama sdělila, že přijel v rámci bezvízového styku na základě elektronické cestovní registrace ESTA (a v rozporu s podmínkami tohoto styku již nevycestoval). Není přitom pravda, že tuto skutečnost kladl soud stěžovali k tíži - pouze na jejím základu hodnotil možný úmysl obou rodičů usadit se v USA a změnit tak obvyklé bydliště jejich dcery. Jinou otázkou je, zda měl stěžovatel právo se osobně účastnit jednání před krajským soudem a zda mu bylo toto právo upřeno. Listina v čl. 38 odst. 2 mimo jiné zaručuje právo každého, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V projednávané věci se stěžovatel k městskému a krajskému soudu nedostavil z důvodu svého pobytu v USA (str. 1 protokolu o jednání před městským soudem ze dne 6. 3. 2015). Důvodem však není pouze samotný tento pobyt, ale také skutečnost, že při návratu do České republiky by vyšlo najevo, že pobyt stěžovatele v USA je nelegální a nebyl by mu již umožněn návrat (str. 6 protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 26. 4. 2015). Nejde tedy o pochybení soudu - osobní účasti na jednání se stěžovatel sám vzdal, neboť nechtěl nést následek svého protiprávního jednání v USA.

17. Dožadoval-li se stěžovatel provedení svého výslechu pomocí videotelefonu podle § 122 odst. 2 občanského soudního řádu, lze jen odkázat na jeho vyjádření ke krajskému soudu. V něm provedení důkazu účastnickou výpovědí žádal k obraně proti tvrzení, že odpůrkyni vyhrožoval a že vůči ní užíval násilí. Na tomto tvrzení odpůrkyně však krajský soud hodnocení věci nezaložil, šlo tedy o důkaz nadbytečný [nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]. V projednávané věci tudíž nebylo třeba se zabývat tím, zda možnost výslechu prostřednictvím videotelefonu dopadá pouze na výslech svědků a znalců (tak Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4109/2013 ze dne 21. 10. 2015 s odkazem na § 10a Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 2001, č. j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy), nebo zda je možné videotelefonu použít i pro výslech účastníků řízení (použití videotelefonu je podle § 122 odst. 2 občanského soudního řádu omezeno účelností takového postupu, nikoliv okruhem vyslýchaných osob). Důvody pro neprovedení důkazu záznamem tvrzení stěžovatele na DVD vysvětlil již městský soud (str. 3 protokolu o jednání ze dne 6. 3. 2015). Řízení, která vedla k vydání napadených rozhodnutí, Ústavní soud hodnotí jako celek (srov. odst. 45 nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 a tam citovanou judikaturu). Stěžovatel uvedený důvod (nemožnost ověření totožnosti) nijak nezpochybnil a Ústavní soud jej z vlastní činnosti neshledal ústavně nepřijatelným.

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu