I.ÚS 240/99 ze dne 9. 12. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J. A. a K. K., zastoupených advokátkou JUDr. D. K., proti usnesení vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování ve Žďáře nad Sázavou ze dne 2. 3. 1999, ČVS: OVV-26/1999, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou ze dne 11. 3. 1999, č.j. Zt 100/99-88, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným usnesením vyšetřovatel Okresního úřadu vyšetřování ve Žďáře nad Sázavou rozhodl v trestní věci obviněných (stěžovatelů), stíhaných pro trestné činy porušování domovní svobody a krádeže podle ustanovení § 238 odst. 1 a odst. 2 a § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákona, spáchaných ve spolupachatelství, o vydání blíže specifikovaných věcí poškozeným J. K., V. D., J. K. a L. K.

V odůvodnění tohoto usnesení vyšetřovatel uvedl, že stěžovatelé násilně vnikli do tří bytů ve Velkém Meziříčí, z nichž odcizili videokameru, finanční hotovost a zlaté předměty, přičemž převážná část odcizených věcí byla nalezena a zajištěna krátce po spáchání trestných činů, a to jak u nich samotných, tak i v osobním vozidle zn. BMW (AEP 17-40). Proto vyšetřovatel rozhodl o vrácení těchto věcí, neboť prý o právu poškozených na jejich vydání není pochyb.

Napadeným usnesením Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou zamítlo stížnost podanou toliko J. A. proti citovanému usnesení vyšetřovatele.

Státní zastupitelství v odůvodnění tohoto usnesení k námitkám stěžovatele A. - že peníze vydané J. a L. K. byly jeho majetkem (neboť si je krátce předtím vypůjčil od své družky) a že postup vyšetřovatele byl předčasný, protože vyšetřovatel před vydáním rozhodnutí neprovedl důkazy svědčící v jeho prospěch ohledně vlastnictví peněz - uvedlo, že po zjištění, že bylo manipulováno se zámkem bytu J. K., že se jí i její dceři ztratily peníze a že se "v tomto domě" obvinění zdržovali, přistoupil vyšetřovatel k zajištění peněz na účtu stěžovatele A. ve vazební věznici. Přitom prý postupoval v souladu s ustanovením § 78 odst. 1 trestního řádu a o vydání požádal toho, kdo měl peníze u sebe, tzn. vazební věznici a nikoliv stěžovatele. Věznice jeho výzvě vyhověla, takže nemuselo dojít k odnětí peněz se souhlasem státního zástupce.

Proto okresní státní zastupitelství dospělo k závěru, že postup vyšetřovatele při zajištění věcí důležitých pro trestní řízení nevykazuje závady a byl proveden v souladu se zákonem.

Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti zejména namítli, že napadenými usneseními orgánů činných v trestním řízení byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto pochybení spatřují především v tom, že trestnou činnost, která je jim kladena za vinu, popírají a důkazní materiál založený v trestním spise jejich obhajobu nevyvrátil. O zajištěných finančních prostředcích J. A. neustále tvrdil, že se jedná o jeho majetek a že částečně pochází od jeho družky J. N. Vyšetřovatel prý tato tvrzení náležitě neprověřil a rozhodl o vrácení zajištěných finančních prostředků poškozeným, přestože "existuje diametrální rozpor mezi výší finanční hotovosti zajištěné u obv. J. A. a souhrnnou výší údajně odcizených finančních prostředků všech poškozených." Rozpor prý existuje i mezi zajištěnými a odcizenými druhy bankovek. Poškozená J. K. se svojí dcerou navíc oznámily vloupání do svého bytu až v době, kdy se stěžovatelé již tři dny nacházeli ve vazbě.

Stěžovatelé se domnívají, že zajištěné věci neměly být poškozeným vráceny, neboť o jejich právu na ně existovaly pochyby. Proto navrhli, aby byla napadená usnesení jako protiústavní zrušena.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - vyšetřovatel Okresního úřadu vyšetřování ve Žďáře nad Sázavou a Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou.

Vyšetřovatel Okresního úřadu vyšetřování ve Žďáře nad Sázavou sdělil, že po celou dobu vyšetřování postupoval podle trestního zákona a trestního řádu a že se tedy nezákonnosti nedopustil. Tvrzení stěžovatelů ohledně oznámení o vloupání do bytu J. K. se prý nezakládá na pravdě, neboť tato poškozená sice oznámila vloupání a krádež věcí dodatečně, nicméně "k tomuto protiprávnímu jednání došlo ve stejné době, kdy došlo k zadržení všech tří obviněných, tj. 20. 1. 1999.

Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou k ústavní stížnosti uvedlo, že celé trestní řízení proběhlo v souladu se zákonem a orgány činné v trestním řízení měly za prokázáno, že peníze "byly obviněnými odcizeny poškozeným" a jim proto byly také následně vráceny. Naopak prý bylo vyvráceno, že peníze byly získány legálním způsobem půjčkou od družky J. A. na základě písemné smlouvy o půjčce.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy v jeho působnosti dohlížet nad běžnou zákonností v řízení před orgány veřejné moci, nýbrž (v případě řízení o ústavní stížnosti) zkoumat ústavnost zásahů orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Z tohoto důvodu mu proto zpravidla nepřísluší ani přehodnocovat dokazování, prováděné orgány veřejné moci, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu - a rovněž i jiného orgánu veřejné moci - by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že se napadené usnesení okresního státního zastupitelství týká pouze stěžovatele J. A. a nikoliv stěžovatele K. K. K. K. sice citované usnesení vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování ve Žďáře nad Sázavou rovněž napadl samostatnou stížností ze dne 5. 3. 1999 (č.l. 174), o níž rozhodlo Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou samostatným usnesením ze dne 15. 3. 1999, č.j. Zt 100/99-94. Toto usnesení však K. K. ústavní stížností nenapadl a naopak napadl v záhlaví označené usnesení okresního státního zastupitelství, které se však jeho osoby netýkalo, neboť bylo vydáno pouze na základě stížnosti J. A. Ve vztahu ke stěžovateli K. K. je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, protože Ústavní soud je podle své ustálené judikatury vázán petitem podaného návrhu (nikoliv jeho odůvodněním), který nemůže překračovat (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Ústavní soud ČR: Sbírka zákonů a usnesení, sv. 1, C. H. Beck, 1994, str. 204). Přestože se tedy napadené usnesení vyšetřovatele na K. K. vztahuje, K. K. ústavní stížností nenapadl rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu poskytuje, a rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadeného rozhodnutí I. instance (vyšetřovatele) za situace, kdy nemůže přezkoumat ústavnost rozhodnutí II. instance (státního zástupce), by proto bylo protismyslné.

Ohledně stěžovatele J. A. spočívá podstata ústavní stížnosti v námitce, že stěžovatel trestnou činnost stále popírá, že jeho obhajoba dosud nebyla vyvrácena a že zadržené peníze jsou jeho osobním majetkem, přičemž prý existuje diametrální rozpor mezi výší finanční hotovosti u něho zajištěné a souhrnnou výší údajně odcizených finančních prostředků všech poškozených. Navíc prý poškozená J. K. oznámila vloupání do svého bytu v době, kdy se stěžovatelé nacházeli již 3 dny ve vazbě.

K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 40 odst. 2 Listiny "každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena." Toto ustanovení tedy představuje garanci principu presumpce neviny. V daném případě se však příslušné orgány činné v trestním řízení (tzn. orgány veřejné moci, proti jejichž zásahu ústavní stížnost směřuje) k otázce viny či neviny stěžovatele nevyjadřovaly, nýbrž rozhodovaly pouze o vydání předmětných věcí poškozeným. Z toho je tedy zřejmé, že mezi tvrzeným porušením základních práv a svobod stěžovatele A. a napadenými zásahy orgánů činných v trestním řízení přímý vztah neexistuje. Pokud se stěžovatel domnívá, že dosud provedenými důkazy nebyla vyvrácena jeho obhajoba, nezbývá Ústavnímu soudu - po prostudování předmětného soudního spisu - než konstatovat, že tato námitka směřuje do oblasti přehodnocování dokazování, což Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší, neboť mezi závěry orgánů činných v trestním řízení, obsaženými v napadených usneseních, a mezi provedeným dokazováním extrémní nesoulad (ve výše uvedeném smyslu) neshledal.

Takový nesoulad Ústavní soud nezjistil ani ze skutečnosti, že J. K. učinila do protokolu trestní oznámení až dne 22. 1. 1999 (č.l. 46), neboť v něm uvedla, že ztrátu věcí zjistila až tohoto dne. Ústavní soud při respektování svého výše uvedeného postavení neshledal důvod toto tvrzení zpochybňovat, a to i s přihlédnutím k tomu, že podle odborného vyjádření z odvětví mechanoskopické expertizy (č.l. 63) na zámku bytu poškozené J. K. byly skutečně zjištěny "rýhy, které nemohly být vytvořeny příslušným klíčem" a odpovídaly stopám, vznikajícím při použití speciálních planžet. V tomto případě proto není rozhodující, zda se stěžovatelé v době trestního oznámení nacházeli na svobodě nebo již ve vazbě, nýbrž zda k předmětnému vloupání skutečně došlo či nikoliv, což Ústavní soud - za těchto okolností - z ústavně právního hlediska nemohl zpochybňovat.

Rovněž námitka týkající se údajného nesouladu mezi výší finanční hotovosti (zajištěné u J. A.) a souhrnnou výší údajně odcizených finančních prostředků je zjevně neopodstatněná. Jak totiž vyplývá z předmětného trestního spisu, přímo u J. A. byla již dne 20. 1. 1999 (tzn. v den údajných vloupání) nalezena finanční částka 37.220 Kč (č.l. 20), u dalších dvou obviněných byly nalezeny další finanční částky, a další částka ve výši 8.490 Kč byla nalezena v osobním automobilu, který obvinění měli používat (č.l. 74). Vzhledem ke skutečnosti, že napadenými usneseními byla poškozeným vrácena celková finanční částka ve výši 48.990 Kč, Ústavní soud dovozuje, že mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry z toho vyvozenými extrémní nesoulad dán není.





Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 1999




JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu