I.ÚS 2443/16 ze dne 9. 8. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Křemencova 1/185, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, č. j. 54 Co 93/2016-666 ze dne 12. 5. 2016 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 4 Nc 547/2013-584 ze dne 30. 11. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 12, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou zamítl návrh otce na svěření nezletilé K. do jeho péče a současně rozhodl o nové úpravě styku otce s ní, a to v rozsahu specifikovaném ve výroku I písm. a). Dále předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 16 P 111/2011-134 ze dne 27. 3. 2012 upravující styk otce s dcerou v celém rozsahu zrušil. Současně rozhodl o tom, že otec je oprávněn a povinen nezletilou ve stanovenou dobu převzít a po ukončení styku opět stěžovatelce předat v místě jejího bydliště, jakož i o tom, že stěžovatelka je povinna dceru na styk s otcem řádně připravit včetně všech věcí do školy a dále cestovního pasu v době styku o letních a jarních prázdninách a otci ve stanovenou dobu v místě bydliště předat a tamtéž následně od otce převzít. Konečně též zamítl návrh otce na snížení výživného. Předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 25 Nc 503/2010-32 ze dne 11. 1. 2011 upravující výživné změnil pouze tak, že již dříve otci stanovenou částku 30 000 Kč měsíčně mu uložil platit k rukám stěžovatelky ve výši 23 000 Kč a ve zbývající části 7 000 Kč měsíčně platit na spořicí účet nezletilé. Následujícím výrokem rovněž rodičům zakázal s tímto účtem nezletilé K. nakládat bez předchozího souhlasu soudu.

K odvolání obou rodičů Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že upravil rozsah styku nezletilé s otcem tak, aby s ním trávila více času o prázdninách než dosud, včetně střídavé úpravy o vánočních svátcích. Odvolací soud dále vyhověl odvolacímu návrhu otce na dílčí snížení výživného, a to na částku 23 000 Kč měsíčně.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy obou stupňů se nevyrovnaly s jejími argumenty a nereflektovaly ani obsah předmětného soudního spisu, čímž prý došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Ačkoli odvolací soud dle jejího názoru shledal nepřezkoumatelnost rozsudku nalézacího soudu, nezrušil jej s pouhým odkazem na nepřiměřenou délku soudního řízení. Z odůvodnění stížností napadených rozhodnutí je dle stěžovatelky zřejmé, že ani jedním z obecných soudů nebyl sledován nejlepší zájem dítěte. V řízení byl sice zjišťován názor nezletilé, avšak dle stěžovatelky byla výpověď nezletilé v rozporu s jejím skutečným projevem a vyjádřením účelově překroucena. Obdobně odvolací soud dle stěžovatelky nedodržoval kogentní ustanovení zákonných norem při posuzování změny vyživovací povinnosti. Majetková i finanční situace na straně otce dle jejího mínění zůstala prakticky totožná, byť otci přibyla další vyživovací povinnost, což však nemůže být k tíži nezletilé. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakýkoli ústavní rozměr, je v zásadě toliko opakováním argumentů, které již stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy již podrobně a ústavně konformním způsobem vypořádaly, a ventiluje nespokojenost s hodnocením skutkového stavu soudy. Ačkoli si je stěžovatelka dobře vědoma postavení a úlohy Ústavního soudu, obsah ústavní stížnosti tomu neodpovídá. Přitom sama skutečnost, že se soudy s jejími závěry neztotožnily, nečiní bez dalšího ústavní stížnost důvodnou. Pokud jde o námitky směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, ani ty neshledal Ústavní soud přiléhavými. Odvolací soud řádně vysvětlil, proč nepřistoupil ke zrušení rozsudku nalézacího soudu pro nepřezkoumatelnost, přičemž délka řízení nebyla jediným důvodem (str. 4 in fine napadeného rozsudku okresního soudu). Pokud jde o údajnou dezinterpretaci výpovědi nezletilé, ani zde žádné pochybení, natož zásadní, Ústavní soud neshledal. Odvolací soud vysvětlil, jaké závěry z její výpovědi učinil i proč k nim dospěl (str. 5 napadeného rozsudku krajského soudu). Odůvodnění odvolacího soudu je racionální a obhajitelné, a to nejen v tomto konkrétním momentu, ale i v případě úpravy styku otce s nezletilou, jakož i snížení výše výživného, které stěžovatelka též rozporuje. Krajský soud tu zohlednil především pokles životní úrovně otce v poslední době, jakož i jeho rodičovské povinnosti k dalšímu dítěti, což jsou z hlediska rozhodování o výživném zcela relevantní argumenty a provedené snížení výživného není ve vztahu k těmto okolnostem ve zjevném nepoměru. Ani zde žádný exces Ústavní soud neshledal.

Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. srpna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu