I.ÚS 2478/07 ze dne 11. 10. 2007
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 11. října 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 61 To 254/2007, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 44 T 179/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 9. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil tím, že si v období od 8. 6. 2000 do 25. 6. 2001 nechal vystavit od již odsouzeného S. K. za úplatu 30.000,- Kč faktury na celkovou částku 1.192.700,- Kč za provedené výkopové práce, které však ve skutečnosti provedeny nebyly, a tyto náklady zahrnul jako náklady do přiznání k dani z příjmu fyzických osob, čímž neoprávněně snížil svou daňovou povinnost o částku 306.893,- Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného stanovení přiměřeného omezení ve smyslu § 59 odst. 2 tr. zákona spočívajícího v povinnosti dodatečně splnit podle svých sil svoji daňovou povinnost.

K odvolání stěžovatele, v němž namítal neúplné dokazování (neprovedení stěžovatelem navržených důkazů) a nesprávné hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil napadený rozsudek obvodního soudu pouze ve výroku o trestu a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců. V ostatních částech výroku zůstal rozsudek obvodního soudu nezměněn.

V ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval jednak v tom, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy (výslech účetního, důkazy vedoucí ke zjištění objemu provedených výkopových prací či zjištění příjmů stěžovatele z akcií), bez nichž dle názoru stěžovatele nelze spravedlivě rozhodnout o jeho vině, a jednak v nesprávném hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených závěrů ze strany obecných soudů, se kterými stěžovatel dále v ústavní stížnosti polemizuje a o nichž se domnívá, že jsou pouhými spekulacemi a jsou "v přímém rozporu s objektivní realitou." Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, dosud nepublikováno, dostupný na www.judikatura.cz).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, se shodují s námitkami, které uplatňoval již v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, a kterými se soudy pečlivě zabývaly. Odůvodnění rozsudku soudu nalézacího je přesvědčivé, soud přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů a detailně zdůvodnil, o které skutečnosti a důkazy opřel své rozhodnutí. Zejména podrobně se zabýval stěžovatelem namítanou otázkou pravdivosti výpovědi S. K. (str. 3 rozsudku) a způsobu vedení účetnictví stěžovatele (str. 3-4 rozsudku). Rovněž zdůvodnil, proč zamítl návrhy stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědků P. a V. Č. (str. 4 rozsudku). Stejně tak soud odvolací, který se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, se v odůvodnění svého rozsudku podrobně vypořádal s argumenty, které stěžovatel v průběhu odvolacího řízení předestřel a rovněž podrobně zdůvodnil, proč nepovažoval za nutné provést další obhajobou navrhované důkazy (str. 4 rozsudku). Samu okolnost, že námitkám stěžovatele nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.

S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2007


Ivana Janů
předsedkyně senátu