I.ÚS 2507/15 ze dne 22. 12. 2015
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Praha 5, Lamačova 824/9, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2015 č. j. 64 Co 169/2015-470 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2015 č. j. 23 P 50/2002-445, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a M. S., zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Průběh řízení před obecnými soudy

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně zaručených práv - mj. do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na ochranu vlastnictví, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na právní jistotu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a práva na ochranu základních práv soudní mocí podle čl. 4 Ústavy - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů (o výživném pro nezletilé dítě).

2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2015 č. j. 64 Co 169/2015-470 byl (k odvolání stěžovatele) ve věci samé výrokem I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2015 č. j. 23 P 50/2002-445, kterým byl zamítnut návrh otce (stěžovatele) na zrušení nebo snížení vyživovací povinnosti k nezletilým synům. Výživné bylo stěžovateli naposledy stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 12. 2012, a to tak, že bylo zvýšeno pro nezletilého syna S. na částku 3 000 Kč a pro nezletilého syna Z. na částku 2 200 Kč měsíčně, s účinností od 1. 9. 2012. Stěžovatel se dovolával zrušení nebo snížení vyživovací povinnosti k nezletilým dětem s ohledem na skutečnost, že je od 18. 7. 2013 ve výkonu trestu odnětí svobody.

3. Obecné soudy konstatovaly, že není dán důvod pro změnu rozhodnutí o vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilým synům, neboť okolnost, že se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody za úmyslnou trestnou činnost, nelze posuzovat k tíži nezletilých dětí. Soudy proto vyšly z toho, že si stěžovatel mohl zachovat možnosti a schopnosti nadále pracovat, když v minulosti byl řádně zaměstnán a dosahoval průměrného měsíčního výdělku ve výši 20 840 Kč, ze kterého by byl schopen plnit vyživovací povinnost stanovenou rozhodnutím soudu. Obecnými soudy bylo rozhodováno i o povinnosti stěžovatele nahradit matce náklady soudního řízení.

II.

Obsah ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení

4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nedostatky rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o právní posouzení i skutkový základ. Stěžovatel namítal, že nemá žádný majetek a z důvodu výkonu trestu odnětí svobody má velmi omezené příjmy, u kterých neovlivní použití. Nemá proto možnost plnit vyživovací povinnost v částkách stanovených soudem a nahradit matce náklady řízení. Navrhoval tedy odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. V posuzovaném případě nastal podle názoru stěžovatele rozpor mezi skutkovým stavem a právními závěry obecných soudů. Soudní rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna. Nebylo ani provedeno řádné dokazování ohledně majetkových poměrů, možností a schopností matky.

5. Stěžovatel uvedl, že došlo ke změně rozhodných skutečností pro stanovení vyživovací povinnosti. Podotkl, že na rozdíl od matky vždy pracoval a vyživovací povinnost k nezletilým dětem plnil, dokud se mu dostávalo příjmů. Poukázal současně na svůj vážný zdravotní stav, který obecné soudy nevzaly v úvahu. Rozhodování obecných soudů o vyživovací povinnosti otce k nezletilým dětem tak nebylo odpovídající skutkovému a právnímu stavu, neboť podle právní úpravy nelze uložit povinnost k placení výživného v rozsahu, ve kterém by to bylo v rozporu s dobrými mravy.

6. Krajský soud v Plzni a Okresní soud v Karlových Varech se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti vyjádřily tak, že je neopodstatněná. Napadená rozhodnutí považovaly soudy za řádně odůvodněná, neporušující ústavně zaručená práva stěžovatele a souladná se zákonem i s judikaturou.

7. K ústavní stížnosti se vyjádřila i vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem (matka nezletilých dětí), která navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí odmítl. Uvedla, že i podle judikatury Ústavního soudu platí, že zbavil-li se otec svým úmyslným jednáním, pro které byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, možnosti plnit svou vyživovací povinnost k nezletilému dítěti, nelze tuto skutečnost hodnotit k tíži nezletilého.

III.

Právní posouzení

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

9. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.

10. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s vysloveným hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].

11. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Právní závěr o zamítnutí návrhu na zrušení nebo snížení vyživovací povinnosti otce (stěžovatele) k nezletilým dětem nevybočuje z ústavních kautel. Soudy řádně vyložily, proč nevyhodnotily návrh stěžovatele jako důvodný. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.

12. Výklad hmotného práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Napadená soudní rozhodnutí lze proto pokládat za ústavně konformní. Obecné soudy postupovaly v předmětné věci ústavně souladně a neporušily zásady spravedlivého procesu.

13. V oblasti rodinného práva (od 1. 1. 2014 upraveného v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) přistupuje Ústavní soud k přezkumu soudních rozhodnutí omezeně. Důvodem je skutečnost, že v rodinněprávních věcech je nutno dát přednost principu právní jistoty, který vychází z ústavního pořádku, před ochranou základních práv jednotlivce. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tedy v řečených případech zúžen, a přezkumná pravomoc Ústavního soudu je tak vztahována toliko na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K protiústavnímu postupu však v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zrušení nebo snížení vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilým synům odůvodnily dostatečně a ústavně konformně.

14. Jak plyne již z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1181/07 (N 32/48 SbNU 415), zbavil-li se rodič svým úmyslným jednáním, pro které byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, možnosti plnit vyživovací povinnost k nezletilému dítěti, nelze tuto skutečnost posuzovat k tíži tohoto dítěte. Dítě má podle čl. 32 odst. 4 Listiny základní právo na rodičovskou výchovu a péči.

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. S ohledem na způsob rozhodnutí již nebylo samostatně rozhodováno o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu