I.ÚS 2510/13 ze dne 23. 10. 2013
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 8, se sídlem Praha 8, Zenklova 1/35, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 6. 2013, č.j. 13 C 197/2012-134, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného nákladového výroku rozhodnutí nalézacího soudu s tvrzením, že jím bylo zasaženo do práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu zaručenou jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 9.761,- Kč s příslušenstvím. Důvodem podání žaloby bylo nezaplacení nájmu a úhrad za služby, k jejichž hrazení byl vedlejší účastník zavázán nájemní smlouvou. O této žalobě rozhodl Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "nalézací soud") svým rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č.j. 13 C 197/2012-134, tak, že žalobě výrokem I. vyhověl a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce částku 9.761,- Kč s příslušenstvím. O nákladech řízení pak nalézací soud rozhodl ústavní stížností napadeným výrokem II., v němž uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Nákladový výrok byl pak nalézacím soudem odůvodněn tím, že stěžovatelka, jež byla ve sporu plně úspěšná, má v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Těmito účelnými náklady však jsou dle názoru nalézacího soudu toliko náklady vynaložené stěžovatelkou na zaplacení soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč. Nalézací soud v této souvislosti poukázal především na závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu, konkrétně na nález ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2984/09 (správně III. ÚS 2984/09), a nález ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, dle kterých je třeba účelnost vynaložených nákladů posuzovat důkladně obzvláště v případech, kdy je vítěznou stranou sporu stát, jeho organizační složka, hlavní město Praha, její městská část či statutární město, neboť u těchto subjektů lze předpokládat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby tyto subjekty byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Dle názoru nalézacího soudu pak v posuzovaném případě nebylo prokázáno, že by náklady vynaložené stěžovatelkou na právní zastoupení advokátem byly náklady účelně vynaloženými, neboť se jednalo o standardní, hmotně-právně nenáročný, bagatelní soudní spor, vedený ohledně dlužných plateb za neuhrazené nájmy a vyúčtování služeb, a proto bylo s ohledem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu rozhodnuto o povinnosti vedlejšího účastníka uhradit stěžovatelce toliko náklady za zaplacený soudní poplatek.

II.
3. Vzhledem ke skutečnosti, že odvolání proti nákladovému výroku rozhodnutí nalézacího soudu nebylo v posuzované věci dle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné, napadla stěžovatelka tento výrok ústavní stížností. V ní zejména namítala, že nalézací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení způsobem, který byl vzhledem k průběhu řízení překvapivý a jenž porušoval princip právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Ze strany stěžovatelky pak bylo poukazováno na to, že stěžovatelce nebylo v řízení před nalézacím soudem umožněno, aby se k otázce účelnosti vynaložených nákladů vyjádřila a nalézací soud stěžovatelku nijak neupozornil, jak hodlá o náhradě nákladů řízení rozhodnout. Stěžovatelka dále vyslovila svůj nesouhlas s hodnocením sporu jako nenáročného a bagatelního, neboť předmětné řízení dle názoru stěžovatelky jednoznačně vybočovalo z její běžné agendy. Stěžovatelka tak byla nucena si k ochraně svých subjektivních práv zajistit odbornou pomoc advokáta.

4. Nalézací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 8. 2013 odkázal na závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i na příslušnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Ve vztahu ke stěžovatelkou tvrzené složitosti předmětného sporu nalézací soud uvedl, že je třeba přisvědčit stěžovatelce v tom, že ve věci byla v důsledku velmi houževnaté obrany vedlejšího účastníka, jenž byl rovněž v řízení zastoupen advokátem, a s ní spojené nutnosti provedení jím navržených důkazních návrhů, nařízena tři jednání. Po skutkové stránce se tedy věc dle soudu mohla jevit složitější, ovšem nikoli pro účastníky řízení, ale toliko pro soud, který se musel s obranou vedlejšího účastníka vypořádat. Dle názoru nalézacího soudu nebyli stěžovatelka ani její právní zástupce v dané věci vystaveni žádné situaci, která by vyžadovala nezbytných odborných znalostí, jež by byl schopen poskytnout toliko advokát.

5. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že nalézací soud nectil ve vztahu k otázce náhrady nákladů řízení zásadu audiatur et altera pars, nalézací soud uvedl, že oběma stranám sporu byl v řízení dán dostatečný prostor k účinnému uplatnění veškerých námitek, které by mohly mít vliv na rozhodnutí soudu. Nalézací soud dále uvedl, že nebylo jeho povinností výslovně upozorňovat účastníka řízení, že netvrdí ani neprokazuje účelnost vynaložených nákladů za své zastoupení advokátem, čímž se vystavuje nebezpečí, že mu náklady nebudou soudem přiznány. Dle nalézacího soudu vyplývá právě uvedené jednak z principu obecné závaznosti nálezů Ústavního soudu a jednak ze skutečnosti, že nálezy Ústavního soudu jsou veřejně publikovány, přístupny široké veřejnosti a jejich znalost advokáty je tak presumována. S ohledem na výše uvedené nalézací soud navrhl, aby ústavní stížnosti stěžovatelky byla jako nedůvodná zamítnuta.

6. Stěžovatelka pak ve své replice zopakovala část své argumentace uplatněné již v ústavní stížnosti, když znovu upozornila na to, že nebyla nalézacím soudem vyzvána k prokázání účelnosti jí vynaložených nákladů, čímž bylo dle jejího názoru porušeno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále opětovně vyjádřila svůj nesouhlas s hodnocením předmětného sporu jako sporu pro účastníky řízení nenáročného, když poukázala na skutečnost, že to nebyl jen soud, kdo se musel vypořádat s obranou vedlejšího účastníka, ale byla to především stěžovatelka, která z pozice žalobce musela unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní, jinak by nebyla ve sporu úspěšná.

III.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, jenž si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

8. Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do nichž mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by v jejím rámci došlo k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva - jehož náprava není úkolem Ústavního soudu - nýbrž toto vybočení by naopak mělo charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti, zejména pak v důsledku extrémního nerespektování pravidel upravujících řízení (viz nález ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 198/07, nález ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1671/08, nebo nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 653/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

9. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).

10. Ve vztahu k podmínce náhrady toliko těch nákladů řízení, které lze považovat za náklady účelně vynaložené, pak Ústavní soud opakovaně judikoval, že tam, kde je úspěšným účastníkem řízení stát, jenž je k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není zásadně důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (např. advokáta). Pokud tak přesto učiní, pak není zpravidla důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako nákladů účelně vynaložených (viz např. nález ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07). K obdobným závěrům pak Ústavní soud dospěl i v případě, kdy jako účastník v řízení nevystupoval stát, ale územně samosprávný celek - hlavní město Praha, její městská část či jiné statutární město (viz nález ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, nebo nález ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4229/12).

11. Ústavní soud však zároveň judikoval, že shora uvedená pravidla nelze aplikovat mechanicky; při jejich aplikaci je třeba vždy přihlédnout k okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát či územně samosprávný celek) může být i právní problematika, která přímo (úzce) nesouvisí s oblastí spravovanou příslušným orgánem státu či územně samosprávným celkem, případně se jedná o problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. Tehdy lze shledat postup orgánu, který si zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku specializuje, jako adekvátní [viz nález ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2049/11, nebo nález ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507)].

12. Stěžovatelka ve své stížnosti předně zpochybňovala závěr nalézacího soudu, že v předmětné věci šlo o standardní, hmotně-právně nenáročný soudní spor, k jehož vedení byla dle veřejně dostupných informací dostatečně personálně vybavena, a proto náklady na její zastoupení advokátem nebylo možno ve světle judikatury Ústavního soudu považovat za náklady účelně vynaložené. Ve vztahu k této námitce je třeba poukázat na závěry Ústavního soudu, obsažené v řadě jeho rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2771/11), kde Ústavní soud konstatoval, že občanský soudní řád ponechává otázku nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu. Pokud pak obecné soudy tyto své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup dle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.

13. Rovněž v posuzovaném případě byly závěry nalézacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení dle názoru Ústavního soudu řádným a přesvědčivým způsobem odůvodněny. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že nalézací soud v posuzovaném případě neshledal, že by byly dány důvody, pro které by bylo možné posoudit náklady vynaložené územně samosprávným celkem za jeho zastoupení advokátem jako účelně vynaložené. Nalézací soud naopak poukázal na skutečnost, že péče o majetek a výkon vlastnického práva k němu nejsou ponechány obci na volné úvaze, jako je tomu u jiných vlastníků. Kvalifikovaná starost o majetek obce je naopak naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit dostatečné materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství (hodnotě) a charakteru (svěřeného) majetku. S tímto hodnocením se pak Ústavní soud ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na své závěry obsažené v nálezu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, či nálezu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

14. Zcela odmítnout je pak dle názoru Ústavního soudu třeba i tu námitku stěžovatelky, dle níž není možné hodnotit "náročnost" soudního řízení z pohledu právně vzdělané osoby (jakou je advokát či soudce), nýbrž je třeba ji hodnotit z pohledu zaměstnanců stěžovatelky, tedy osob povětšinou právně nevzdělaných. Přisvědčit pak nelze ani tvrzení, že v případě, kdy by stěžovatelka byla v řízení zastoupena těmito právně nevzdělanými osobami, došlo by zcela jistě ke snížení pravděpodobnosti jejího úspěchu v předmětném sporu. K této námitce si Ústavní soud dovoluje uvést, že je pouze a jen na stěžovatelce, aby si vytvořila dostatečné personální předpoklady k tomu, aby byla s to kvalifikovaným způsobem hájit své zájmy. Pokud tak stěžovatelka neučinila, když dle jejího tvrzení jsou zaměstnanci jejího evidenčně-právního oddělení (v jehož popisu činnosti je mj. také zastupování stěžovatelky v majetkových sporech před soudem) povětšinou osoby bez právního vzdělání, jež nejsou schopny řádně a bez obtíží hájit zájmy stěžovatelky, pak tato skutečnost nemůže jít dle názoru Ústavního soudu k tíži vedlejšího účastníka.

15. Stěžovatelka dále namítala, že nebyla nalézacím soudem řádně poučena, upozorněna a vyzvána k tomu, aby prokázala účelnost vynaložených nákladů řízení. Tímto postupem tak dle stěžovatelky byla ze strany nalézacího soudu porušena zásada audiatur at altera pars a tím i právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

16. Ani s touto námitkou stěžovatelky se Ústavní soud neztotožnil. Jak již bylo uvedeno výše, soud nalézací své rozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení v souladu s požadavky vyslovenými v judikatuře Ústavního soudu dostatečně podrobně odůvodnil, přičemž závěry takto učiněné považuje Ústavní soud za akceptovatelné a nikoli za natolik extrémní, že by vybočovaly ze smyslu a účelu použitého zákonného ustanovení a jevily se jako svévolné. Z hlediska klíčového požadavku, aby účastníku řízení byl poskytnut procesní prostor pro uplatnění argumentace ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení, je pak nutno podotknout, že požadavek stěžovatelky na náhradu nákladů řízení byl obsažen ve vyčíslení nákladů řízení ze dne 7. 6. 2013, k němuž byla stěžovatelka nalézacím soudem při jednání dne 5. 6. 2013 vyzvána. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka měla možnost vyčíslit nalézacímu soudu své náklady (a spolu s tímto vyčíslením předložit důkazy k prokázání účelnosti těchto nákladů) a této možnosti rovněž využila (jak vyplývá ze soudního spisu), tak nelze uzavřít, že by stěžovatelce byla odepřena možnost tvrdit a prokazovat soudu své účelně vynaložené náklady.

17. Ve vztahu k námitce stěžovatelky ohledně chybějícího poučení soudu, že netvrdí ani neprokazuje účelnost jí vynaložených nákladů za právní zastoupení, a s tím související překvapivosti rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení, je třeba poukázat na to, že rozhodnutí nalézacího soudu o nákladech řízení mohla stěžovatelka předvídat, neboť důvody pro aplikaci závěrů obsažených v příslušných nálezech Ústavního soudu tu byly od počátku řízení, když vyplývaly ze specifického procesního postavení stěžovatelky, která je územním samosprávným celkem. Zde je naopak třeba přisvědčit názoru nalézacího soudu, že tento nebyl v daném případě povinen poskytovat poučení ve smyslu ustanovení § 118a občanského soudního řádu, neboť důvody, které jej vedly k nepřiznání náhrady nákladů za zastoupení advokátem, vyplývají z nálezové judikatury Ústavního soudu, jež je obecně závazná [srov. např. nález ze dne 18. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191) nebo nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 (N 174/47 SbNU 323)], veřejně přístupná a její znalost advokáty je presumována.

18. Stěžovatelka na okraj své ústavní stížnosti rovněž poukázala na "jednoznačnou nesprávnost" závěru nalézacího soudu, dle něhož jediným účelně vynaloženým nákladem stěžovatelky byl zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Zde pak upozorňovala především na to, že cestovné, jež muselo být právní zástupkyní stěžovatelky za účelem její účasti na soudních jednáních vynaloženo, by musela stěžovatelka vynaložit i v případě, pokud by byla v řízení zastoupena vlastními zaměstnanci. S touto námitkou stěžovatelky se pak Ústavní soud sice ztotožňuje, přesto je však nucen uzavřít, že tato dílčí nesprávnost nemohla s ohledem na bagatelní výši požadovaného cestovného (5.524,- Kč) zasáhnout do ústavně garantovaných práv stěžovatelky způsobem, jenž by vyžadoval zásah Ústavního soudu.


IV.
19. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2013

Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu