I.ÚS 2523/14 ze dne 12. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem Mariánské nám. 1, Praha 1, zastoupeného JUDr. Kateřinou Mullis, Ph.D., advokátkou, v substituci za JUDr. Jana Mikše, advokáta AK Mikš & Suk, oba se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 250/2014-127 ze dne 30. 5. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Obsah napadeného rozhodnutí

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze z důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny.

2. V záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5. V řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 se domáhali žalobci - fyzické osoby zřízení věcného břemene cesty přes pozemky ve vlastnictví stěžovatele či in eventum přes pozemek ve vlastnictví jiných žalovaných, neboť tvrdili, že ke své budově nemají přístup z veřejné komunikace a tento přístup nelze zajistit jinak. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením č. j. 4 C 41/2010-92 ze dne 16. 12. 2013 žalobce vyzval, aby upravili žalobní petit tak, aby směřoval buď pouze proti stěžovateli anebo pouze proti jiným žalovaným. Na základě této výzvy vzali žalobci svou žalobu vůči oněm jiným žalovaným zpět a soud prvého stupně stěžovatele vyzval ke sdělení, zda s tímto zpětvzetím souhlasí. Podáním ze dne 27. 1. 2014 stěžovatel soudu sdělil, že s tímto zpětvzetím nesouhlasí. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením č. j. 4 C 41/2010-114 ze dne 6. 3. 2014 řízení proti ostatním žalovaným zastavil s tím, že nesouhlas stěžovatele, vůči kterému ke zpětvzetí nedošlo, je právně bezvýznamný.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením usnesení soudu prvého stupně potvrdil s tím, že se de facto jednalo o dvě žaloby spojené ke společnému řízení a nebylo důvodu, aby se ke zpětvzetí žaloby vůči ostatním žalovaným stěžovatel vyjadřoval. Ve svém napadeném usnesení Městský soud dospěl k následujícím závěrům: "Soud prvního stupně skutečně postupoval nepřípadně, pokud vyzval žalobce, aby si zvolil jednu z variant žaloby, neboť v projednávané věci se nejednalo o nepřípustnou kumulaci subjektů na straně žalovaných, ale o dvě žaloby, které mohly být projednány společně a posléze o nich také mohlo být rozhodnuto (např. jedna mohla být zamítnuta a druhé mohlo být vyhověno). Skutečnost je, že k tomuto procesnímu postupu patrně vedla soud chybná formulace žalobního petitu, který byl ve své dikci koncipován jako petit eventuální; soud prvního stupně ovšem měl za této situace posoudit úkon podle jeho obsahu. ... V případě nevyhovění žalobě proti žalovanému Hl. m. Praze žalobci tím, že vzali žalobu proti 2/ - 5/ žalovaným zpět, ztratili možnost současného úspěch druhé z obou původně podaných žalob, tj. museli by ji případně podat znovu. Jako pánům sporu však nelze žalobcům upřít možnost rozhodnutí, na které z obou současně podaných žalob budou trvat a kterou vezmou zpět; jsou to právě oni, kdo ponesou, ať již v jakémkoli smyslu, procesní následky tohoto svého rozhodnutí. ... s ohledem na skutečnost, že zpětvzetí žaloby se týkalo té z obou spojených žalob, která nesměřovala proti Hl. m. Praze, ale proti spoluvlastníkům druhého pozemku (2/- 5/ žalovaní), první žalovaný nebyl účastníkem řízení o ní, a nebyl proto také osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení, jímž bylo zavedeno řízení o žalobě ve vztahu mezi žalobcem a druhým až pátou žalovanými a rozhodnuto o nákladech řízení mezi nimi. Proto bylo jeho odvolání proti výroku I. - III. napadeného usnesení jako odvolání osoby k tomuto úkonu neoprávněné podle ust. § 218 písm. b) o.s.ř. odmítnuto."

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá zásah do svých základních práv, neboť soud I. stupně i Městský soud v Praze v posuzovaném případě postupovaly nesprávně. V posuzovaném případě se žalobci domáhali zřízení věcného břemene vůči vlastníkům všech v úvahu připadajících pozemků, tj. vůči stěžovateli i dalším žalovaným, přičemž svůj nárok uplatnili žalobou s eventuálním petitem. V důsledku nesprávné výzvy soudu pak vzali svou žalobu vůči ostatním žalovaným zpět a navrhovaný petit změnili na petit jednoduchý. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na § 1033 odst. 1 nového občanského zákoníku, dle kterého "obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků, povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup". Dále pak stěžovatel poukázal na názor Nejvyššího soudu, že "připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka" (srov. k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2711/2011 ze dne 20. 3. 2013). Z uvedeného vyplývá, že soud by měl při zřízení služebnosti nezbytné cesty zvážit všechny v úvahu připadající možnosti, a to za účasti vlastníků všech v úvahu připadajících pozemků, pokud to žalobce navrhuje. Pokud tedy soud prvého stupně žalobce vyzval, aby vzali svou žalobu vůči části těchto vlastníků zpět, nesouhlas stěžovatele s tímto zpětvzetím posoudil následně jako právně bezvýznamný a řízení vůči části těchto vlastníků zastavil, postupoval nesprávně. Obdobně nesprávný byl též postup odvolacího soudu, který svým rozhodnutím toto rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.

5. V důsledku napadeného rozhodnutí a postupu soudu I. stupně bude nyní v řízení na straně žalovaného jednáno pouze se stěžovatelem a zvažováno především zřízení služebnosti nezbytné cesty přes pozemky v jeho vlastnictví, aniž by bylo současně možné stejným způsobem zvážit možnost zřízení této služebnosti přes ostatní v úvahu připadající pozemky, neboť jejich vlastníci účastníky tohoto řízení již nebudou.

6. Popsaným postupem obecných soudů došlo tedy podle stěžovatele k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a na ochranu jeho majetku, a proto by mělo být napadené usnesení městského soudu zrušeno.

III.
Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

8. Stěžovatel podstatnou část své stížnosti staví právě na polemice s procesním postupem obecných soudů a s jejich interpretací podústavního práva. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů, a to i v případě, že by měl na konkrétní interpretaci odlišný názor. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel uplatňuje stejné námitky, jaké uplatnil již v řízení odvolacím a se kterými se městský soud v napadeném rozhodnutí výše citovaným způsobem vypořádal a svůj postup odůvodnil.

9. Ústavní soud se již zabýval porušením práva na spravedlivý proces v důsledku nezohlednění nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby, vyhověl však pouze v případě, když obecný soud blíže nezkoumal důvody nesouhlasu žalovaného (nález sp. zn. I. ÚS 3065/11 ze dne 10. 4. 2012) či z jiných zásadních důvodů (nález sp. zn. III. ÚS 210/02 ze dne 16. 1. 2003). K takovému porušení práva na spravedlivý proces však v tomto případě nedošlo, městský soud náležitě vysvětlil své závěry vedoucí k odmítnutí odvolání stěžovatele. Pokud stěžovatel bude chtít argumentovat v naznačeném směru, tedy tak, že věcné břemeno k jinému než jeho pozemku je vhodnější, neboť je méně obtěžující či přirozenější, nic mu nebrání tuto argumentaci použít i v případě, že majitelé těchto jiných pozemků nebudou účastníky řízení, které je proti němu vedeno. Proto napadené rozhodnutí, byť by třeba i nebylo správné z hlediska podústavního práva, není zásahem ani do práva stěžovatele na spravedlivý proces (neboť může v řízení uplatnit všechny své námitky), ani do práva na ochranu majetku (neboť bude moci argumentovat ve prospěch ochrany svého vlastnického práva). Ústavní soud tedy v posuzovaném případě dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do práv stěžovatele tak, že by tento zásah dosahoval ústavněprávní dimenze.

10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu