I.ÚS 26/01 ze dne 4. 7. 2001
N 99/23 SbNU 19
K zásadě "ne bis in idem" zvláště a k obnově řízení obecně - vyhýbání se civilní službě
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci
stěžovatele S. H., o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 11.
2000, sp. zn. 2 To 1195/2000, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne
27. 11. 2000, sp. zn. 2 To 1195/2000, se zrušuje.


Odůvodnění

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním
soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2001.



V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní
soud zrušil shora uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě,
pobočka Olomouc, kterým byla zamítnuta stížnost odsouzeného S. H.
proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2000, sp.
zn. Nt 221/2000, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy
řízení, které skončilo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne
24. 8. 1993, sp. zn. 5 T 62/93, ve znění usnesení Krajského soudu
v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 20. 10. 1993, sp. zn. 2 To
388/93. Posledně zmíněným rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným
trestným činem vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 272d
odst. 3 tr. zákona tím, že civilní službu od 28. ledna 1992 nadále
nevykonával a byl odsouzen k peněžitému trestu v částce Kč 10
000,--.

V minulosti byl již stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního
soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 5 T 80/91, ve znění
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 1992, sp. zn. 7
To 561/91, za to, že dne 23. 4. 1991 opustil bez povolení místo
výkonu civilní služby, za což byl uznán vinným trestným činem
vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 272d odst. 3 tr. zákona
a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců
s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku.

Stěžovatel je toho názoru, že uvedeným usnesením Krajského
soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, kterým byla zamítnuta stížnost
proti zamítavému usnesení o návrhu na povolení obnovy řízení, byla
porušena jeho ústavně zaručená práva v ustanoveních čl. 40 odst.
5 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na řadu
rozsudků Nejvyššího soudu ČR, jakož i nálezů Ústavního soudu,
týkajících se rozhodování případů opakovaného odepření výkonu
vojenské a náhradní civilní služby a dovozuje z nich závěr, že
názory ohledně zásady "ne bis in idem" nezaložily novou soudní
praxi, která by měla být uplatněna pouze na nové případy, ale
zmíněnými rozhodnutími došlo především k nápravě vadných soudních
rozhodnutí z minulosti.

Má za to, že v trestním řízení byla porušena zásada "ne bis
in idem" a z tohoto důvodu Krajský soud v Ostravě, pobočka
Olomouc, stejně jako Okresní soud v Olomouci, pochybil, když
výklad ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu (podmínky obnovy)
nepodřídil právnímu závěru v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
19/98, kde se uvádí, že zásada "ne bis in idem" stojí nade všemi
zákony. Poukazuje přitom na skutečnost, že názor, vyslovený
v nálezu Ústavního soudu a přehodnocující pohled na minulé soudní
postupy, byl výslovně uznán jako nová skutečnost při projednávání
návrhů na povolení obnovy řízení v usneseních Okresního soudu
v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2000, sp. zn. Nt 1711/99, a ze dne
15. 12. 2000, sp. zn. Nt 1710/99.

Ve vyjádření k návrhu ústavní stížnosti vyjádřily oba obecné
soudy svůj názor, že změna výkladu právního předpisu není novou
skutečností a věc nelze řešit obnovou řízení podle příslušných
ustanovení trestního řádu.

Ústavní soud se seznámil s návrhem ústavní stížnosti, se
spisy obecných soudů a doplňujícími údaji, týkajícími se použití
zásady "ne bis in idem" v soudní praxi a konstatoval, že ústavní
stížnost je důvodná.

Ústavní soud v této rozhodovací fázi obvykle konstatuje, že
Ústavní soud není další instancí v rozhodovacím procesu a do
rozhodnutí obecných soudů zasahuje obvykle jen tehdy, shledá-li,
že byla porušena ústavní práva stěžovatele, obsažená zejména
v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod.

V tomto konkrétním případě se Ústavní soud setkal s takovým
porušením několikrát. Stěžovatel, jak vyplývá z toho, co bylo
uvedeno výše, byl odsouzen pro trestný čin vyhýbání se výkonu
civilní služby rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 11.
1991 a tento rozsudek byl potvrzen Krajským soudem v Ostravě ze
dne 28. 1. 1992. Následně byl podle stejného ustanovení uznán dne
24. 8. 1993 vinným týmž okresním soudem, že civilní službu od 28.
1. 1992 nevykonával, odsouzen tentokrát k peněžitému trestu
a rozsudek byl potvrzen usnesením Krajského soudu v Ostravě,
pobočka Olomouc, ze dne 20. 10. 1993.

Šlo zcela nepochybně o porušení zásady "ne bis in idem"
a krajský soud byl povinen ji aplikovat, protože šlo o ustanovení
mezinárodní úmluvy o lidských právech, které je pro každý soud
závazné podle čl. 10 Ústavy ČR a má přednost před zákonem (viz čl.
4 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod).

Stěžovatel se v dalším postupu, jak je výše uveden, i nadále
pokoušel vyvolat spravedlivý rozsudek, ale narazil na nepochopení
příslušných orgánů, i když počáteční nejasnosti byly posléze
odstraněny obecně platným nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2.
1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, č. 38/1999 Sb.

Stěžovatel, vzhledem ke změněným poměrům, se zřejmě oprávněně
domníval, že jeho snaha prokázat, že jeho druhé odsouzení ze dne
24. 8. 1993, jež bylo nezákonné, bude nyní již úspěšná a podal dne
18. 8. 2000 návrh na povolení obnovy řízení u Okresního soudu
v Olomouci. U tohoto soudu stěžovatel sice neuspěl, i když již
soud projevil dost odvahy ke sjednání nápravy. Krajský soud však
setrval na tom, že není důvod k povolení obnovy řízení, a tak sám
znovu porušil zásadu "ne bis in idem", protože ke zrušení
původního rozsudku měl přikročit sám ze své iniciativy a na
základě vlastních znalostí.

Okresní soud v Olomouci sice ve svém usnesení ze dne 30. 10.
2000 návrh stěžovatele ze dne 18. 8. 2000 zamítl, ale
v odůvodnění uvedl: "Z pohledu současné soudní praxe, která se
projevuje rozhodnutím jak Ústavního soudu tak od r. 1999
i Nejvyššího soudu ČR, je zřejmé, že odsouzený S. H. byl ve věci
sp. zn. 5 T 62/93 odsouzen pro tentýž skutek." Krajský soud k tomu
zaujal stanovisko, že nelze akceptovat názor soudu prvního
instance, že z pohledu dnešní soudní praxe je soudní rozhodnutí
nezákonné. Dokonce přitom tvrdí, že takový závěr může vyplynout
pouze z rozhodnutí příslušných soudních orgánů dle platných
zákonných norem a zřejmě přehlédl, že takovým rozhodnutím pro něj
je již ustanovení čl. 10 Ústavy ČR, podle něhož byl povinen
postupovat a respektovat nejen ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod ve znění: "Nikdo nemůže být trestně
stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn
obžaloby", nýbrž i čl. 4 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění: "Nikdo
nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím
pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen
nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu
tohoto státu." Odst. 2 pak výslovně stanoví, že ustanovení
předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona
a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově
odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly
ovlivnit rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud posoudil podrobně celý případ předložený
stěžovatelem a jeho souvislosti s dosavadní aplikací trestního
zákona i trestního řádu, pokud jde o právní zásadu "ne bis in
idem" a dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy došlo
k nesprávné aplikaci nejen norem trestního práva, ale i přímému
porušení výše uvedených ústavních předpisů (ale též čl. 36 Listiny
základních práv a svobod, pokud jde o spravedlivý proces), jakož
i mezinárodní smlouvy, kterou byly obecné soudy ze zákona (čl. 10
Ústavy ČR) povinny aplikovat a respektovat. Pokud obecné soudy ve
svých rozhodnutích vycházely z jiných závěrů, neposkytly
stěžovateli dostatečnou a odpovídající ochranu jeho právům ve
smyslu čl. 90 Ústavy ČR a navíc odmítnutím obnovy řízení porušily
i čl. 4 odst. 2 citované mezinárodní smlouvy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud plně vyhověl návrhu
stěžovatele a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc,
ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 2 To 1195/2000, zrušil (§ 82 odst.
3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.).


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2001