I.ÚS 2617/08 ze dne 17. 12. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139, Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. Nc 347/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Současně navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.

Ústavní soud zjistil z obsahu spisu, že stěžovatel podal prostřednictvím své právní zástupkyně dne 23. 7. 2008 návrh na vyloučení soudce Okresního soudu Plzeň - jih JUDr. Věry Oravcové, Ph.D., z projednání a rozhodování ve věci žalobce M. T. proti stěžovateli o určení splatnosti dluhu, vedeno u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 10C 89/2005. Krajský soud v Plzni svým ústavní stížností napadeným usnesením pak o námitce podjatosti rozhodl tak, že soudkyně JUDr. Věra Oravcová, Ph.D., není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 10C 89/2005.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou naplněny všechny procesní podmínky takovýto přezkum připouštějící. Přitom je vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V případech, kdy je v souladu s předpisy občanského práva procesního rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na obnovu řízení [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem (před obecnými soudy). Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v posuzovaném případě tedy norem občanského práva procesního (včetně žaloby pro zmatečnost a dovolání). Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).

V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy pravomocně meritorně o jeho sporu dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo (u soudu prvního stupně bylo - z důvodu pracovní neschopnosti právní zástupkyně stěžovatele - ústní jednání odvoláno z 9. 12. 2008, srov. s. 313 spisu). Lze zajisté souhlasit s tím, že stěžovatel má právo na projednání své věci nestranným soudem. Pokud tedy má, nebo bude mít v dalším průběhu řízení za to, že takto rozhodováno není, resp. nebylo, nic mu nebude bránit, aby proti pravomocnému rozhodnutí ve své věci brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež mu jsou nepochybně dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, domníval-li by se, že stav protiústavnosti jimi tvrzený napraven nebyl, mohl by se zásahu Ústavního soudu domáhat. Pokud by se Ústavní soud již nyní vyjadřoval k této otázce a případně v záhlaví citované rozhodnutí zrušil, nepřípustně by tak zasahoval do pravomoci obecných soudů.

Ačkoli tedy stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za nezvratné, není možno tuto jeho argumentaci přijmout. Pokud by totiž jeho námitce nebylo vyhověno v odvolacím řízení, má z uváděného důvodu k dispozici též mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, a to žalobu pro zmatečnost. Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je totiž důvodem žaloby pro zmatečnost to, že v řízení, které bylo pravomocně skončeno, rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Návrh Ústavnímu soudu je tak podán předčasně a proti rozhodnutí, které přípustným předmětem ústavního přezkumu není, a proto je nepřípustný.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.

K tomu Ústavní soud poukazuje na to, že shodně argumentoval a rozhodl ve stejné situaci kupř. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06. Pokud jde o trestní řízení viz srovnatelné rozhodnutí kupř. v usnesení sp. zn. II. ÚS 134/06.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 17. prosince 2008


Vojen Güttler
soudce zpravodaj