I.ÚS 2656/12 ze dne 7. 5. 2013
N 78/69 SbNU 321
Posouzení zmeškání účasti stěžovatele na jednání soudu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 7. května 2013 sp. zn. I. ÚS 2656/12 ve věci ústavní stížnosti Beskydská stavební, a. s., se sídlem Třinec, Frýdecká 225, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem Ostrava, Škroupova 1114/4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2012 č. j. 1 Cmo 93/2012-90 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2012 č. j. 1 Cmo 94/2012-101, jimiž byla potvrzena rozhodnutí soudu prvního stupně o uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 202 175,70 Kč a o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, za účasti stěžovatelky a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a JAF HOLZ, spol. s r. o., se sídlem Vyškov, Průmyslová 717/8, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem Jana Uhra 13, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2012 č. j. 1 Cmo 93/2012-90 a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2012 č. j. 1 Cmo 94/2012-101 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2012 č. j. 1 Cmo 93/2012-90 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2012 č. j. 1 Cmo 94/2012-101 se proto zrušují.


Odůvodnění

I.

1. Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů následující.

2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem pro zmeškání (ze dne 23. 1. 2012 č. j. 4 Cm 181/2009-58) uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit žalobci částku 202 175,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení.

3. Proti tomuto rozsudku pro zmeškání podala stěžovatelka návrh na jeho zrušení podle § 153b odst. 4 o. s. ř. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 2. 2012 č. j. 4 Cm 181/2009-71 tento návrh zamítl. Uvedl, že zástupce stěžovatelky JUDr. Vratislav Kovář obdržel od soudu řádné předvolání k soudnímu jednání na 23. 1. 2012 a soudu do doby předvolání k soudnímu jednání nebyla známa skutečnost, že by tento zástupce stěžovatelku již nezastupoval. Tato skutečnost byla soudu oznámena až poté, co zástupce stěžovatelky obdržel předvolání k soudnímu jednání (2. 1. 2012). To, že tento zástupce stěžovatelky nepředal toto předvolání k soudnímu jednání stěžovatelce anebo předal a tato neinformovala nového zástupce stěžovatelky o soudním jednání, není omluvitelným důvodem zmeškání jednání podle § 153b odst. 4 o. s. ř.

4. Proti tomuto usnesení krajského soudu ze dne 23. 2. 2012 podala stěžovatelka odvolání. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2012 č. j. 1 Cmo 93/2012-90 bylo usnesení krajského soudu potvrzeno. Vrchní soud uvedl hlavně následující. Krajský soud vydal platební rozkaz, který byl zrušen pro odpor stěžovatelky. Žalovaná se kvalifikovaně písemně vyjádřila k žalobě podáním doručeným krajskému soudu dne 2. 6. 2011, v němž navrhovala zamítnutí žaloby a tvrdila, že dopisem ze dne 29. 6. 2009 započetla proti svému závazku na žalovanou pohledávku svou pohledávku v plné výši a zbývající částku 499,30 Kč uhradila na účet žalobce dne 26. 6. 2009. Pohledávka stěžovatelky za žalobkyní vznikla z nároku z reklamace vadné dodávky ze smlouvy, kterou uzavřel žalobce se stěžovatelkou na dodávku překližky, jež byla dodána dne 30. 10. 2008. Stěžovatelka dne 12. 12. 2008 písemně reklamovala vadnou dodávku, neboť překližka týden po montáži zpuchřela. Stěžovatelka vyúčtovala žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s reklamací. Následně tuto svou pohledávku započetla a k tomuto započtení doložila listinné důkazy včetně znaleckého posudku a jednostranný zápočet ze dne 29. 6. 2009. Žalobkyně nesouhlasila s tvrzením o zániku pohledávky započtením. Vrchní soud v podstatě uvedl, že žalovaná se k nařízenému prvnímu jednání nedostavila a "aktivní procesní obrana žalovaného vydání rozsudku pro zmeškání nebránila, protože svým obsahem svědčí o oprávněnosti nároku žalobce, neboť procesní obrana spočívala v uplatněném nároku z odpovědnosti za vady díla dodaného na základě jiného právního titulu a žalobce od počátku s tvrzením o zániku uplatněné pohledávky zápočtem nesouhlasil."

5. Proti citovanému rozsudku pro zmeškání podala stěžovatelka rovněž odvolání. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 30. 5. 2012 č. j. 1 Cmo 94/2012-101 rozsudek pro zmeškání potvrdil. V odůvodnění uvedl především následující: "žalobou je uplatněn nárok na úhradu kupní ceny ve výši 202 175,70 s příslušenstvím učiněných za dodávky zboží v období května 2009 na podkladě objednávek žalované. Odvolací soud konstatuje, že vydání rozsudku pro zmeškání má oporu ve skutkových okolnostech sporu, neboť sám žalobce (pozn.: správně zřejmě žalovaný) ve svých vyjádřeních žalobou uplatněný nárok nepopírá, resp. jej uznává. Procesní obrana žalovaného totiž spočívá v tvrzení o zániku uplatněné pohledávky započtením, nikoliv tedy ve zpochybnění uplatněného nároku. Započtena přitom byla pohledávka existující nezávisle na nároku z žaloby uplatněného smluvního vztahu ... Aktivní procesní obrana žalovaného vydání rozsudku pro zmeškání nebránila, protože svým obsahem svědčí o oprávněnosti nároku žalobce, neboť procesní obrana spočívala v uplatněném nároku z odpovědnosti za vady díla dodaného na základě jiného právního titulu a žalobce od počátku s tvrzením o zániku žalobou uplatněné pohledávky zápočtem nesouhlasil."

II.

6. V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví tohoto nálezu citovaných rozhodnutí vrchního soudu, a to pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). V konkrétnostech namítá v podstatě následující.

7. Stěžovatelka nepolemizuje s právním názorem soudů obou stupňů ohledně zavinění žalované, resp. jejího právního zástupce tím, že se nezúčastnili prvního jednání ve věci. Vzdor tomu se prý obecné soudy dopustily přepjatého formalismu a neakceptovaly právní názory vyjádřené v konkrétních nálezech Ústavního soudu. Soud by k vydávání rozsudku pro zmeškání měl přistupovat uvážlivě, zejména tehdy, pokud je nezájem žalovaného o spor zřejmý a ten je ve své obraně nečinný. To však nebyl případ žalované stěžovatelky.

8. Stěžovatelka v rámci vyjádření k žalobě již před prvním jednáním ve věci tvrdila a prokázala přiloženými listinnými důkazy zánik pohledávky žalobkyně započtením. Předložila kupní smlouvu, od níž bylo písemně odstoupeno, čímž vznikla stěžovatelce za žalobkyní pohledávka. Rovněž prokázala oprávněnost odstoupení od této smlouvy (z důvodu nepoužitelnosti od žalobkyně jako prodávající nakoupeného materiálu - viz ve spise žalovanou založený znalecký posudek). Stěžovatelka rovněž prokázala, že tuto svou pohledávku započetla na pohledávku žalobkyně ještě před jejím uplatněním žalobkyní v tomto soudním řízení. Vyjádřila se ve svých písemných podáních, že na tomto svém žalobním protitvrzení o zániku žalované pohledávky trvá a hodlá toto své stanovisko obhájit při jednání před soudem.

9. Stěžovatelka dodala, že rozsudkem pro zmeškání neměl zákonodárce na mysli "paušální vyřizování věcí přisvědčením pravdivosti tvrzení žalobce automaticky po splnění zákonem požadovaných procesních podmínek", ale vytvořil jím nástroj proti obstrukcím ze strany žalovaných při jejich procesní neaktivitě a snaze o prodlužování sporu nedostavováním se k jednání soudu. I při existenci zákonného institutu rozsudku pro zmeškání by však měly soudy odlišovat případy, kdy se žalovaný nedostaví na první jednání soudu, avšak z obsahu spisu je zřejmý jeho aktivní přístup k obraně proti žalovanému nároku, jakož i snaha jednání soudu se zúčastňovat.

III.

10. K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Olomouci tak, že v podstatě zopakoval argumentaci uplatněnou v napadených rozhodnutích.

11. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především uvedl, že argumentace obecných soudů není ani nesrozumitelná ani svévolná. Nesouhlasí ani se zánikem své pohledávky započtením. Nejprve tvrdí, že k vadě na zboží došlo vlivem nevhodného uskladnění stěžovatelkou, posléze namítá pozdní reklamaci a konečně nesrozumitelnost toho, ze kterého vlastního úkonu stěžovatelka provedení zápočtu odvozuje. Vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

IV.

12. Ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům a že mu nepřísluší posuzovat věcnou stránku rozhodnutí obecných soudů ani nahrazovat hodnocení okolností konkrétního případu svým vlastním hodnocením. Na druhé straně však Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména čl. 6 odst. 1, kde se zaručuje každému právo, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.

14. Ústavní soud již v mnoha nálezech [srov. např. nález ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 428/04 (N 53/36 SbNU 563), nález ze dne 23. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 63/05 (N 163/38 SbNU 301), nález ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2785/07 (N 10/52 SbNU 103)] vyslovil zejména následující právní názory.

15. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, by měl soud vzít v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd.

16. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu či úmyslně soudní řízení protahuje.

17. To proto, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Ustanovení čl. 90 Ústavy stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

18. V případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání namístě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 a 3 o. s. ř.). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání namístě.

19. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím porušení smyslu § 1 a 3 o. s. ř., čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Pokud již soud prvního stupně zvolí takový kritizovaný postup (tj. vydal-li rozsudek pro zmeškání), je na soudu odvolacím, aby poskytl ochranu právům tohoto účastníka. V takovém případě je totiž třeba vzít zřetel především na účel soudního řízení, kterým je ochrana práv účastníků řízení (soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům).

21. Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy citované právní názory vyslovené v nálezové judikatuře Ústavního soudu nerespektovaly.

22. V nyní posuzované věci nebyla naplněna základní podmínka, tedy že nezájem na straně žalované stěžovatelky byl zřejmý, že by byla stěžovatelka skutečně nečinná a že by se odmítala aktivně podílet na soudním procesu či úmyslně soudní řízení protahovala. Opak je skutečností, neboť stěžovatelka byla v řízení aktivní, jak plyne z následujícího.

23. Stěžovatelka nejdříve podala dne 29. 10. 2009 odpor proti platebnímu rozkazu (č. l. 14). Posléze byla vyzvána k vyjádření se k žalobě a k připojení listinných důkazů ve lhůtě 30 dnů (č. l. 20); tato výzva byla stěžovatelce doručena dne 16. 5. 2011 (č. l. 20). Stěžovatelka byla tak aktivní, že odpověděla řádně v podstatě již v polovině poskytnuté lhůty (její vyjádření došlo krajskému soudu dne 2. 6. 2011, č. l. 21-22).

24. Krajský soud poté zaslal stěžovatelce vyjádření žalobkyně a vyzval ji k vyjádření se ve lhůtě 15 dnů (č. l. 30). Stěžovatelka byla opět aktivní a vyjádřila se ještě před uplynutím lhůty (č. l. 31).

25. Krajskému soudu bylo dne 2. 1. 2012 doručeno sdělení JUDr. Vratislava Kováře, že stěžovatelku již nezastupuje (č. l. 48), a dne 17. 1. 2012 byla krajskému soudu doručena plná moc udělená stěžovatelkou novému zástupci (č. l. 54, 55).

26. Tudíž, pokud se posléze (dne 23. 1. 2012) stěžovatelka (ani její nový zástupce) k prvnímu jednání nedostavila (č. l. 56), muselo být krajskému soudu racionální úvahou zřejmé - z předchozí procesní aktivity na straně stěžovatelky - že důvodem zmeškání není odmítnutí se aktivně podílet na soudním procesu či úmyslně soudní řízení protahovat.

27. Lze dokonce usuzovat ještě silněji, a to tak, že existovala značná pravděpodobnost, že zmeškání účasti stěžovatelky na prvním jednání je výrazem omylu či nedorozumění. Krajskému soudu totiž musela být známa skutečnost, že v mezidobí došlo ke změně zástupce na straně stěžovatelky a že zástupce stěžovatelky zřejmě nepředal toto předvolání k soudnímu jednání stěžovatelce. Sama stěžovatelka uvádí, že nový právní zástupce nezískal informaci o konání ústního jednání nařízeného na den 23. 1. 2012 - neboť očekával, že bude předvolán - a o konání uvedeného jednání se dozvěděl až dodatečně. Jde o zřejmé nedorozumění, které lze se zřetelem k procesní aktivitě stěžovatelky tolerovat.

28. Vrchní soud argumentoval na podporu svých závěrů i tím, že procesní obrana spočívala v uplatněném nároku z odpovědnosti za vady díla dodaného na základě jiného právního titulu. Tu však Ústavní soud neshledává racionální vazbu k důvodům napadených rozhodnutí. Vždyť "rozdílný právní důvod (489) vzniku obou pohledávek nebrání započtení - s výjimkou uvedenou v § 581 odst. 1, týkající se pohledávky z titulu náhrady škody na zdraví." (srov. též Švestka, Spáčil, Škárová a kolektiv: Občanský zákoník, Komentář, C. H. Beck, 2009, Praha, komentář k § 580).

V.

29. Po zvážení všech v projednávané věci rozhodných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud za dané situace Vrchní soud v Olomouci nenapravil pochybení krajského soudu v obou jím vydaných rozhodnutích ani v odvolacím řízení, porušil tím základní právo žalované-stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

30. Proto Ústavní soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2012 č. j. 1 Cmo 93/2012-90 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2012 č. j. 1 Cmo 94/2012-101 zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

31. Za splnění podmínek uvedených v § 44 citovaného zákona učinil tak s upuštěním od ústního jednání.