I.ÚS 2721/15 ze dne 24. 5. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Marie Peričevičové, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, AK se sídlem 5. května 1050/66, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015 č. j. 30 Cdo 1654/2014-254 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013 č. j. 30 Co 483/2013-233, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o náhradu škody na zdraví ve výši 300 000 Kč.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 15 C 168/2008, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala zaplacení částky 300 000 Kč z titulu náhrady škody na zdraví podle ustanovení § 444 odst. 2 obč. zák. Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 15. 8. 2013 č. j. 15 C 168/2008-200 žalobu zamítl. Potvrdil sice existenci odpovědnostního titulu z nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť trestní stíhání stěžovatelky zahájené dne 22. 1. 1996, v jehož průběhu byla od 4. 10. 1995 do 11. 12. 1996 stíhána vazebně, bylo dne 12. 3. 1998 zastaveno, neshledal však žádnou příčinnou ani časovou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a jí tvrzenými zdravotními potížemi. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Návrh stěžovatelky na přiznání výše odškodnění na základě úvahy soudu odvolací soud odmítl, neboť nebyla-li dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou na zdraví a nezákonným trestním stíháním, nepřicházel postup soudu podle ustanovení § 136 o. s. ř. v úvahu. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Jeho přípustnost spatřovala ve "vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, resp. je rozhodována rozdílně, a otázky procesního práva, která je rozhodována odlišně". K důvodu dovolání podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. uvedla, že "odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku odpovědnosti žalované za škodu, když odmítl příčinnou souvislost mezi vazbou na žalobkyni vykonanou a zhoršením jejího zdravotního stavu", a to i přesto, že z provedeného dokazování vyplynulo, že vazba nemohla být bez negativního vlivu na její zdravotní stav. Podle stěžovatelky byla dána příčinná souvislosti mezi jí tvrzenou škodou na zdraví a nezákonným trestním stíháním, ovšem s ohledem na objektivní skutečnosti již nelze přesně určit míru, jakou se na zhoršení jejího zdravotního stavu stěžovatelky podílela nezákonná vazba a jako měrou jiné skutečnosti. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahovalo údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání a pro tyto vady nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla Nejvyššímu soudu, že dovolání odmítl bez zákonného důvodu, neboť přípustnost dovolání i právní otázku jasně vymezila a uvedla konkrétní důvody, pro které považovala rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, současně v dovolání též zdůraznila další pochybení soudu spočívající v tom, že jí nepřiznal přiměřené odškodnění na základě volné úvahy. Stěžovatelka setrvala na tvrzení o existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou na zdraví a nezákonným trestním stíháním (nezákonnou vazbou), připustila však, že z objektivních důvodů (nedostatečná zdravotnická dokumentace z prvních let po propuštění stěžovatelky z vazby, kdy tato své zdravotní problémy neřešila návštěvou u lékaře) již nelze přesně určit míru zhoršení jejího zdravotního stavu v důsledku vykonané vazby; v takové situaci měl soud přiznat stěžovatelce odškodnění přiměřené. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nosné rozhodovací důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13 a žádala, aby byly respektovány i v její věci.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 4. 2016 odkázal na odůvodnění svého usnesení. Uvedl, že v dovolání stěžovatelka toliko odkázala na ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by specifikovala, kterou ze zde uvedených okolností zakládajících přípustnost dovolání má v dané věci za splněnou - neodkázala na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž by se odvolací soud odchýlil, v nichž by byla konkrétní právní otázka řešena rozdílně nebo v nichž přijaté závěry by měl dovolací soud přehodnotit, a neformulovala žádnou právní otázku, která by dle jeho názoru nebyla dosud v rozhodovací praxi řešena. Vymezení přípustnosti dovolání nikterak nevyplynulo ani z textu dovolání, ve kterém se stěžovatelka omezila na pouhý nesouhlas s vydanými rozhodnutími.

Jelikož vyjádření Nejvyššího soudu neobsahovalo žádnou novou argumentaci, která by stěžovatelce nebyla známá z dovolacího řízení, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat jí je k eventuální replice.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná. Ústavní stížnost je ve vztahu k ostatním standardním procesním institutům subsidiárním prostředkem; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když byly vyčerpány prostředky stanovené obecným právem. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Ústavní soud po seznámení se s ústavně právní argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími, obsahem jejího dovolání a relevantními částmi spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 15 C 168/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná, v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze nepřípustná, a to z následujících důvodů.

Princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Po novelizaci ustanovení § 237 až 239 a ustanovení § 241a občanského soudního řádu a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb., došlo ke změně podmínek pro zvažování přípustnosti dovolání, čemuž bylo třeba přizpůsobit i výklad podmínek přípustnosti ústavní stížnosti. Od účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. proto platí, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Je tomu tak proto, že otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, je vždy otázkou právní, nikoliv skutkovou. Tato její kvalifikace se přitom uplatní bez ohledu na to, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, U 5/68 SbNU 541).

V projednávané věci stěžovatelka podala dovolání, k jehož přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř. uvedla, že rozsudek odvolacího soudu "závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, resp. je rozhodována rozdílně, a otázky procesního práva, která je rozhodována odlišně".

Otázku hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, stěžovatelka v dovolání výslovně neformulovala, z obsahu její argumentace lze však mít za to, že zpochybnila závěr Městského soudu v Praze o neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonnou vazbou a jí tvrzenou škodou na zdraví. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je notorietou, že právo na náhradu škody na zdraví je vždy spojeno s nastoupením všech kumulativně předepsaných předpokladů, tj. musí být dána existence nezákonného rozhodnutí příp. protiprávního postupu, existence škody a kauzální nexus mezi nimi. Zjištění existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, právní posouzení se zabývá určením těch právních skutečností, mezi nimiž je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. Nejvyšší soud též judikoval, že k závěru o naplnění příčinné souvislosti nemohou postačit obecné úvahy, nýbrž příčinná souvislost musí být postavena najisto.

Z tohoto pohledu Ústavní soud nemohl v projednávaném případě přisvědčit stěžovatelce, že určení, resp. zjištění kauzálního nexu mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou ve sporu o náhradu škody na zdraví ve formě ztížení společenského uplatnění je otázkou hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena.

Pokud jde o přípustnost dovolání založenou na tvrzení, že otázka hmotného práva "je rozhodována rozdílně", je třeba konstatovat, že stěžovatelka nespecifikovala, zda zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu (týkající se příčinné souvislosti) s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatelka je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná. Nic takového z obsahu jejího dovolání nevyplynulo.

Shodné zjištění Ústavní soud zaujal i ve vztahu ke stěžovatelkou tvrzené přípustnosti dovolání pro "otázku procesního práva, která je rozhodována odlišně". Ani tuto otázku stěžovatelka výslovně nespecifikovala. Její prostý nesouhlas s hodnocením důkazu (výpovědí znalce z oboru zdravotnictví - posudkového lékařství, MUDr. Jana Boháče), jak je provedl obecný soud, nepředstavovalo argumentaci, která by byla schopná bez dalšího založit splnění předpokladu přípustnosti dovolání. Téhož nebyla schopna ani námitka, že soud nepostupoval podle § 136 o. s. ř. (výši nároku určí soud podle své úvahy), navíc stěžovatelka sama připustila, takový postup by byl možný, pakliže by byl učiněn závěr o existenci příčinné souvislosti mezi nezákonnou vazbou na ní vykonanou a zhoršením jejího zdravotního stavu, což se však nestalo.

Závěr Nejvyššího soudu o nedostatečné argumentaci k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání Ústavní soud respektoval, neboť stěžovatelka nepopsala žádný relevantní právní názor Nejvyššího soudu vztahující se k jí naznačeným otázkám, resp. neoznačila rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, nebo od které by se měl odchýlit sám Nejvyšší soud. Stěžovatelka tak zjevně nespatřovala přípustnost dovolání v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, nýbrž se pouze domáhala prostého odlišného právního hodnocení věci Nejvyšším soudem.

Jestliže dovolání stěžovatelky vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a jí podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nejednalo se o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně práva stěžovatele (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání též nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatelka svým nesprávným postupem neumožnila dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání.

Ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu