I.ÚS 2724/15 ze dne 15. 7. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Suchého, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Bratčice 137, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 10. 2012 č. j. 10 C 111/2010-179, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12 5. 2014 č. j 10 C 111/2010-216, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2014 č. j. 38 Co 69/2013-237 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015 č. j. 30 Cdo 1339/2015-266 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy vědomě porušily zásadu vázanosti obecných soudů zákonem - podle stěžovatele měly účelově změnit jak text, tak i smysl § 39 ve spojení s § 3 obč. zák., a to ve snaze posoudit předmětnou kupní smlouvu jako platnou "stůj co stůj". Dále uvedl, že obecné soudy na úkor stěžovatele poskytly ochranu Petru Andrešičovi (dále jen "žalovaný"), který se měl úmyslně chopit nemovitého majetku stěžovatele na základě toho, že jej přiměl k uzavření předmětné kupní smlouvy, která byla ve skutečnosti smlouvou o neoprávněném a nedůvodném bezúplatném převodu nemovitého majetku stěžovatele na žalovaného. Stěžovatel rovněž brojil proti posouzení podaného dovolání jako nepřípustného, přičemž takové jednání dovolacího soudu označil za projev nepřípustné libovůle a zásah do základního práva na spravedlivý proces. Ve zbylé části ústavní stížnosti stěžovatel provedl shrnutí skutkových okolnosti případu a polemizoval se závěry obecných soudů.

2. Okresní soud v Hodoníně svým rozsudkem zamítl návrh stěžovatele, aby určil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí (budovy a pozemku). Konstatoval, že v argumentech stěžovatele (nepříznivý zdravotní stav manželky, nepřiměřeně nízká kupní cena nemovitosti) neshledal tíseň, kterou se snaží prokazovat jakožto důvod pro odstoupení od předmětné kupní smlouvy. To, že stěžovatel uzavřel s žalovaným kupní smlouvu o prodeji domu jako řešení své finanční situace, bylo jeho právem a volbou řešení. Na základě znaleckého posudku, který byl soudním znalcem zpracován, soud zjistil, že ani z pohledu stanovené kupní ceny není možné dovozovat tíseň či nápadně nevýhodné podmínky při sjednávání předmětné smlouvy. Kupní cena za dům byla stanovena na 935 338 Kč a podle znaleckého posudku byla hodnota domu stanovena na 1 370 000 Kč. Pokud šlo o namítanou relativní neplatnost smlouvy z důvodu omylu, do kterého jej měl žalovaný uvést tím, že mu tvrdil, že v budoucnu proběhne postoupení pohledávky od společnosti FinDebt, a. s., soud ani tuto námitku stěžovatele neposoudil jako důvodnou. Podle soudu nešlo o podstatnou a rozhodující skutečnost pro uzavření kupní smlouvy. Jiná možnost odstoupení od kupní smlouvy v ní sjednána nebyla.

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Konstatoval, že předmětná kupní smlouva neodporuje zákonu co do formy, obsahu ani předmětu. Nelze dovodit, že by se příčila dobrým mravům z důvodu výše sjednané kupní ceny, která měla být pro stěžovatele nápadně nevýhodná. Stěžovatel ve smlouvě souhlasil s řešením finanční situace mezi ním a žalovaným tak, že kupní cena bude započtena na postoupenou pohledávku žalovaného. Současně dodal, že není možné dovozovat ani tíseň při uzavírání kupní smlouvy ze strany stěžovatele a tento svůj závěr rozsáhle zdůvodnil. K témuž závěru dospěl i ohledně námitky nepříznivého zdravotního stavu manželky stěžovatele, který měl mít podle jeho tvrzení vliv na uzavření kupní smlouvy.

4. Nevyšší soud usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Konstatoval, že odvolací soud se nedopustil stěžovatelem tvrzeného odklonu od konstantní judikatury; naopak stěžovatelem předkládaná judikatura Nejvyššího soudu se týká zcela odlišné problematiky tzv. lichevní smlouvy. V posuzované věci se však jedná vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů nižších instancí o otázku platnosti smlouvy z pohledu možného rozporu s dobrými mravy. Soudy neshledaly ani absenci protiplnění při převodu nemovitostí do vlastnictví žalovaného. Proto dovolací soud ani v tomto ohledu přípustnost dovolání na základě stěžovatelovy argumentace nedovodil.

5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl poté k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Předně je z pohledu Ústavního soudu zapotřebí konstatovat, že proces dokazování, z něhož plynou skutková zjištění a následné právní závěry, je doménou obecných soudů. V nyní posuzované věci není možné obecným soudům vytknout pochybení v oblasti provádění a vyhodnocování důkazů. Pokud jde o skutková zjištění, obecné soudy dospěly k závěru, že předmětná smlouva o prodeji nemovitostí žalovanému není neplatná pro rozpor se zákonem co do formy, obsahu či předmětu, není v rozporu s dobrými mravy, nebyla uzavřena v omylu, v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek a nebyla zrušena v důsledku stěžovatelova odstoupení. Vycházely mimo jiné i z ustálené judikatury a nelze přitakat námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pominul právní závěry učiněné v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 a 22 Cdo 505/2002. Právě tato dvě rozhodnutí dovolací instance v předkládaném rozhodnutí cituje a provádí jejich rozbor ve vztahu k nyní posuzované věci. Nejvyšší soud přitom uzavřel, že daná rozhodnutí se na předmětnou problematiku sporu stěžovatele a žalovaného nevztahují s ohledem na ve věci učiněné skutkové závěry.

9. Obecné soudy se neopomněly zabývat ani další skutečností, o níž stěžovatel opíral svou žalobu, a to nepříznivým zdravotním stavem jeho manželky. Právě ten měl být jedním z důvodů, proč podle něj nevýhodnou kupní smlouvu na nemovitosti uzavíral. Ani v tomto ohledu však obecné soudy tíseň či nápadně nevýhodné podmínky na straně stěžovatele při uzavírání smlouvy nedovodily a uvedly důvody, pro které neprovedly ve vztahu k těmto tvrzením některé stěžovatelem navrhované důkazy. Toť vše stran argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti, která jinak obsahuje převážně skutková tvrzení. Především však jde ze strany stěžovatele o pokračující polemiku s rozhodnutími obecných soudů, která v řízení před Ústavním soudem z výše uvedených důvodů nemůže obstát.

10. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu