I.ÚS 28/02 ze dne 16. 3. 2004
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti Č. s. ú., zastoupeného prof. JUDr. M. B., CSc., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. 38 Ca 454/2001,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Včasnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal vydání nálezu, kterým by Ústavní soud konstatoval, že shora označeným usnesením Městského soudu v Praze byla porušena základní práva stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, a napadené usnesení zrušil. Svůj návrh odůvodnil tím, že napadeným usnesením Městský soud v Praze zastavil řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 28. 6. 2001, čj. 549/01-KP/RP, kterým bylo rozhodnuto o námitkách proti uložení likvidace některých údajů shromážděných a dále zpracovávaných v rámci sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001, a to údajů "počet všech narozených dětí", "z toho v nynějším nebo pozdějším manželství" a "uveďte, kolik osob zaměstnáváte."

Stěžovatel má za to, že rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho ústavní právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, jímž byl zkrácen na svých právech podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho právo na rovnost podle čl. 1 Listiny na rovná práva v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Podle stěžovatele byla tímto rozhodnutím porušena i zásada dělby moci ve smyslu čl. 1 a čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost podává podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a je přesvědčen, že tím, že nedošlo k meritornímu projednání žaloby, bylo hrubě zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a dalších ústavních práv. Stěžovatel obsáhle polemizuje se závěry Městského soudu v Praze ohledně svého postavení jako účastníka správního řízení a rozebírá judikaturu Ústavního soudu vztahující se k otázce, zda mu přísluší jako právnické osobě podat ústavní stížnost.

Dne 11. 2. 2002 stěžovatel svou ústavní stížnost doplnil. Uvedl, že kromě stávající ústavní stížnosti podal Ústavnímu soudu i návrh na zahájení řízení v kompetenčním sporu mezi státními orgány navzájem podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy ČR a Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 672/01, ze dne 16. 1. 2002, jeho návrh odmítl, neboť dovodil, že se domáhá abstraktního výkladu kolizních ustanovení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 158/1999 Sb., o sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001, k čemuž však není Ústavní soud příslušný. V odůvodnění pak Ústavní soud uvedl, že jinou otázkou je, zda k návrhu připojená rozhodnutí byla vydána v rámci příslušných právních předpisů, tedy zda obstojí z hlediska zákonnosti, jejímž nedílným prvkem je posouzení otázky rozsahu věcné příslušnosti Úřadu pro ochranu osobních údajů ve vztahu k vydaným rozhodnutím. Z tohoto hlediska však nemohla být tato rozhodnutí podrobena přezkumu Ústavním soudem, neboť orgánem k tomu oprávněným je příslušný správní soud, protože proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů lze podat správní žalobu (§ 40 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů).

Stěžovatel v této souvislosti poukázal na zjevný konflikt mezi existencí práv stěžovatele (tj. zejména práva podat správní žalobu) a nemožností tato práva uplatnit (v důsledku zastavení řízení o podané správní žalobě pro údajnou absenci práva stěžovatele tuto žalobu podat). Dovodil, že tento konflikt je řešitelný výlučně prostřednictvím rozhodnutí o ústavní stížnosti, neboť mu podle zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu přísluší, v daném případě, právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů, avšak tohoto práva se nemůže domoci.

Ústavní soud z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. 38 Ca 454/2001, zjistil, že zastavení řízení zdůvodnil tím, že žaloba byla podána zjevně neoprávněnou osobou. Uvedl, že stát může být účastníkem právních vztahů soukromého práva. V daném případě však státní orgán rozhodl ve věci veřejnoprávní a svým rozhodnutím založil veřejnoprávní povinnost státu (Českého statistického úřadu). Nejde tedy o právní vztah soukromoprávní a stát jako adresát takového aktu nemá postavení právnické osoby. Ve veřejnoprávních vztazích je proto stát z práva žalovat u správního soudu vyloučen.

Ústavní soud se může zabývat meritem věci až poté, kdy přezkoumá formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti, tedy když ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady.

Při posuzování oprávněnosti podat ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu vycházel Ústavní soud z následujících úvah.

Definičním znakem ústavní stížnosti podle shora citovaných ustanovení Ústavy ČR a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je existence zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Český statistický úřad, pokud vystupuje v postavení orgánu veřejné moci, nedisponuje právní subjektivitou, nýbrž jedná jménem státu. Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak se zformovaly staletým vývojem evropské a anglosaské kultury. Z pohledu teoretického takovýto postup znamená popření fundamentálního rozdílu mezi pojmy oprávnění (subjektivního práva) a pravomoci (kompetence), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení v dosahu evropské kontinentální a anglosaské právní kultury (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st.-9/99, ze dne 9. 11. 1999, které bylo přijato ve věci předložení právního názoru III. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 35/94).

Na základě výše uvedeného stanoviska pléna, které plně dopadá i na daný případ, nezbylo než ústavní stížnost Českého statistického úřadu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. 38 Ca 454/2001, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 16. března 2004
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu