I.ÚS 280/96 ze dne 5. 12. 1996
U 33/6 SbNU 607
Právní úprava restitucí církevního majetku
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v právní věci stěžovatele K.M.S., zastoupeného JUDr. A. Š., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 1996, sp. zn. 11 Co 452/96, a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 31. 1. 1995, sp. zn. 3 C 262/94, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku krajského i okresního soudu ve věci žaloby o určení vlastnického práva k nemovitostem. V ústavní stížnosti popisuje komplikovaný průběh řízení, opakuje z valné části argumentaci, kterou uplatňoval již v různých stadiích soudního řízení. To se týká i výkladu účelu a obsahu zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství, ve znění zákona č. 338/1991 Sb., a jeho vztahu k občanskému zákoníku. Stěžovatel dovozuje, že v soudním řízení došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále k porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 uvedené Listiny.

Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nezabývá se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se však přesvědčuje o tom, zda v řízení před soudy nebyly porušeny především ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případně průkazně jiná
ustanovení Ústavy ČR či obou zmíněných dokumentů.
Soudce zpravodaj vyšel z obsahu ústavní stížnosti ze dne 16. 8. 1996 a vzal v úvahu rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 31. 1. 1995, sp. zn. 3 C 262/94, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 1995, sp. zn. 14 Co 175/95, Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, a Krajského soudu
v Plzni ze dne 13. 8. 1996, sp. zn. 11 Co 452/96. Neshledal přitom, že by rozhodnutím dotčených soudů bylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele, jak jsou zaručena ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, sám správně uvádí, že jde o záruku zákonnosti postupu. Podle citovaného ustanovení se každý může domáhat svého práva stanoveným postupem, ovšem jak v souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tak i podle čl. 90 Ústavy ČR je způsob uplatňování subjektivního práva upraven zákonem. Rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod i z čl. 6 odst. 1 citované Úmluvy, není možné vykládat tak, jako by byl stěžovateli garantován úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto smyslu nelze postupu soudů nesprávný přístup vytknout.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat - jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu - že čl. 11 Listiny základních práv a svobod chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, jehož povaha je sporná.
Soudce zpravodaj však musel konstatovat, že zúčastněné soudy vycházely správně z platných zákonů, které upravují restituci majetku, kterého se stát neoprávněně zmocnil, a které stanoví i rozsah, v němž náprava křivd způsobených protiprávním odnětím majetku bude provedena. Zákon č. 403/1990 Sb., jakož i zákon č. 87/1991 Sb. či zákon č. 229/1991 Sb., které upravují zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům majetku v období let 1948 až 1989, jsou speciálními zákony restitučními. Pokud pak tyto zákony vyloučily řády a kongregace z okruhu oprávněných osob, jejichž majetek získal stát buď na základě neplatného právního úkonu či bez jakéhokoliv důvodu, resp. pokud stanovily, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví, tedy restituovat, jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku, postupovaly soudy oprávněně v souladu se speciálními předpisy pro vydání protiprávně odňatého církevního
majetku, jímž je zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů
řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství , a zákon č. 338/1991 Sb. jej
doplňující a měnící.
Co se týče namítaného porušení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, stěžovatel nespecifikuje, v čem ho spatřuje, a ani argumentace porušení
čl. 38 uvedené Listiny není žádnými důvody podložena. Ze všech výše uvedených důvodů soudce zpravodaj musel konstatovat, že návrh ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 1996