I.ÚS 281/10 ze dne 31. 5. 2010
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Bytové družstvo NOV, se sídlem v Praze 7, Vrbenského 38, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, čj. 26 Cdo 5258/2008-146, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, čj. 29 Co 271/2007-133, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 2. 2007, čj. 52 C 201/2006-118, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím, jimž vytýká porušení svého práva na pokojnou držbu a užívání majetku podle čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv OSN, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále porušení práva na spravedlivý proces, zejm. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy; konečně stěžovatel namítá porušení práv zaručených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny. Porušení těchto práv spatřuje v prvé řadě v nesprávném posouzení přípustnosti dovolání; s ohledem na měnící výrok odvolacího soudu mělo být dovolání přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dále stěžovatel brojí proti tomu, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, aby bylo materiálně vykonatelné, přestože k tomu neměl prostor poskytnutý odvoláním žalobce. Rozhodnutí obecných soudů ve věci samé jsou dle stěžovatele v extrémním rozporu s kogentními normami hmotného práva, konkrétně s § 37 o. z. (dohodu o zániku nájmu bytu a o zániku členství v družstvu uzavřel vedlejší účastník ze své iniciativy zcela svobodně a vážně). Dovolací soud rovněž nepřihlédl k tomu, že do dětictví po zůstaviteli bylo nesprávně zařazeno i právo nájmu bytu a členství v družstvu a při dispozici s těmito hodnotami byl protiprávně vyžadován souhlas dědického soudu. Stěžovatel nesouhlasí ani s argumentací Nejvyššího soudu stran § 267 odst. 1 obch. zák., neboť žádní další dědicové nebo věřitelé, jež by bylo třeba chránit před neplatností, neexistovali; stěžovatel nesouhlasí ani s názorem ohledně nemožnosti použití tohoto ustanovení proto, že smlouva mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem se řídí částí druhou obchodního zákoníku. Stěžovatel poukazuje též na ústavně nekonformní výklad § 175r o. s. ř., podaný Nejvyšším soudem; § 175r o. s. ř. je ustanovením veřejnoprávním, jehož porušení samo o sobě nemá za následek absolutní neplatnost hmotněprávního úkonu ve sféře práva soukromého, "navíc se jedná o ustanovení mající původ v tzv. socialistickém právu"; v této souvislosti poukázal též na nález sp. zn. II. ÚS 87/04. Krom toho to byl vedlejší účastník, kdo případnou vadu právního úkonu svým iniciativním jednáním způsobil. Na základě toho stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

II.

Z přiložených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 1. 4. 2005, čj. 8 C 230/2003-55, zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastník (coby žalobce) domáhal, aby stěžovatel (žalobaný) byl povinen zpřístupnit vedlejšímu účastníku blíže identifikovaný byt, a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, čj. 11 Co 285/2005-75, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 7. 2006, čj. 26 Cdo 637/2006-103, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil - se závazným právním názorem - k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Soud I. stupně poté rozsudkem ze dne 26. 2. 2007, čj. 52 C 201/2006-118, uložil stěžovateli povinnost zpřístupnit vedlejšímu účastníku byt blíže identifikovaný ve výroku rozsudku, a dále uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, čj. 29 Co 271/2007-133, ve výroku o věci samé změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že uložil stěžovateli povinnost zpřístupnit vedlejšímu účastníku předmětný byt, "a to vydáním klíčů od tohoto bytu a od vchodových dveří domu, kde se nachází", do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále odvolací soud potvrdil výrok prvoinstančního rozhodnutí o nákladech řízení a rozhodl též o nákladech řízení odvolacího.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 11. 2009, čj. 26 Cdo 5258/2008-146, dovolání odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Pro přehlednost lze stručně připomenout, že dne XX. X. XXXX zemřel F. Č., člen bytového družstva - stěžovatele, jehož jediným dědicem byl vedlejší účastník. Dne 7. 2. 2000 uzavřel vedlejší účastník se stěžovatelem dohodu o odevzdání bytu a ukončení členství v bytovém družstvu, v níž si vypořádali svá vzájemná práva a povinnosti v souvislosti s úmrtím F. Č. mimo jiné tak, že dnem podpisu dohody zanikají veškerá práva a povinnosti vyplývající z členství v družstvu po zemřelém, jakož i veškerá práva a povinnosti vyplývající z nájemního vztahu ohledně předmětného bytu. Nabytí dědictví bylo vedlejšímu účastníku potvrzeno teprve usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 6. 2000, jež nabylo právní moci dne 13. 7. 2000; z něj vyplývá, že vedlejší účastník jako jediný dědic zůstavitele nabyl veškerý jeho majetek, včetně členského podílu v bytovém družstvu - stěžovateli. Na tomto základě soudy v civilním řízení dovodily, že dohoda ze dne 7. 2. 2000, uzavřená před pravomocným rozhodnutím o dědictví, je neplatná pro rozpor s § 175r o. s. ř., neboť chybělo požadované svolení soudu. Podstatou ústavní stížnosti (pokud jde o věc samu) je nesouhlas stěžovatele právě především s tímto závěrem.

Dříve než se Ústavní soud vyjádří k nastolené otázce, považuje za důležité poukázat na okolnost, že věcí se dvakrát zabýval soud prvého stupně, soud odvolací a stejně tak i Nejvyšší soud. Věc tedy byla důkladně projednána, a v souladu s tím lze také v odůvodnění napadených rozhodnutí nalézt odpovědi na námitky, jež stěžovatel vznáší v ústavní stížnosti. S ohledem na okolnost, že tyto výtky jsou převážně polemikou se závěry obecných soudů, jimž z hlediska ústavní konformity nelze nic vytknout, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí; to platí především pro rozbor celkové koncepce stávající úpravy dědického řízení a funkce § 175r o. s. ř. v jejím rámci, jakož i pro argumentaci týkající se § 267 odst. 1 obch. zák.

Ústavní soud se ztotožňuje rovněž se závěrem o neplatnosti dohody ze 7. 2. 2000. Jak vyplynulo z dokazování před obecnými soudy, obsahem této dohody byl mimo jiné zánik veškerých práv a povinností vyplývajících z členství v družstvu po zemřelém F. Č., jakož i veškerých práv a povinností vyplývajících z nájemního vztahu ohledně předmětného bytu. S ohledem na vymezení podílu v § 61 obchodního zákoníku - jejž lze použít i na členský podíl v družstvu -, coby účasti na družstvu a z ní plynoucích práv a povinností, jakož i na fakt, že obchodní zákoník v § 232 odst. 1 hovoří o dědění členských práv a povinností ve významu dědění členského podílu (viz § 706 odst. 2 občanského zákoníku), lze jednoznačně dovodit, že dohoda ze dne 7. 2. 2000 se mj. týkala majetku náležejícího do dědictví. Zánik práv a povinností z nájmu bytu a odevzdání bytu pak představují jenom další důsledky zániku členských práv a povinností. Z tohoto hlediska obecné soudy správně dovodily, že na věc dopadá § 175r odst. 1 o. s. ř., neboť dědic (vedlejší účastník) nakládal s majetkem náležejícím do dědictví, aniž k tomu měl svolení soudu.

Stěžovateli nelze dát za pravdu ani ohledně posouzení přípustnosti dovolání. Právní názor stěžovatele je založen na ryze formálním výkladu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy že o měnící výrok odvolacího soudu jde vždy tam, kde odvolací soud postupoval podle § 220 o. s. ř. Dlouhodobá a ustálená judikatura Nejvyššího soudu, jíž akceptuje jako ústavně konformní i Ústavní soud, však vychází z jiného interpretačního pojetí § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím či potvrzujícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, ani to, zda se v odůvodnění odvolal na § 219 nebo na § 220 o. s. ř., ale pouze okolnost, zda po obsahové stránce posoudil práva a povinnosti účastníků odlišně. V souzené věci sice odvolací soud uvedl, že mění výrok prvoinstančního rozhodnutí ve věci samé, avšak šlo pouze o formální změnu, která po obsahové stránce neznamenala jiné vymezení práv a povinností účastníků: rozsudek soudu I. stupně i odvolacího soudu ukládají shodně povinnost zpřístupnit ve výroku identifikovaný byt; odvolací soud k tomu pouze doplnil, že se tak má stát vydáním klíčů od tohoto bytu a vchodových dveří domu. Odvolací soud tedy po obsahové stránce nezměnil rozsudek soudu prvého stupně, ale pouze odstranil nedostatek spočívající v jeho materiální nevykonatelnosti. Z tohoto důvodu nelze přípustnost dovolání posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť po obsahové stránce nejde o rozhodnutí měnící, ale potvrzující. Dovolání tak mohlo být přípustné pouze dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., čemuž ostatně odpovídá i poučení, jehož se v rozhodnutí odvolacího soudu účastníkům dostalo.

V této souvislosti je však nutno poukázat na nesprávný závěr Nejvyššího soudu, jenž se týká otázky, jaké dovolací důvody lze považovat za způsobilé, je-li dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dle Nejvyššího soudu se jedná toliko o nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a nikoliv o dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., vytýkající vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. Na podporu tohoto restriktivního závěru se Nejvyšší soud odvolává mj. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/06, III. ÚS 10/06, IV. ÚS 155/06 a III. ÚS 1482/08.

K tomu nutno dodat, že zcela naposled uvedené usnesení se týká zmatečností, tedy problematiky odlišné, a tři předtím citovaná rozhodnutí představují ojedinělé excesy z března, dubna a července roku 2006, jež předchozí ani následná judikatura Ústavního soudu nepotvrzuje. Krom toho tato rozhodnutí mají pouze formu usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti, a nikoliv nálezů. Naopak z nálezů Ústavního soudu ustáleně vyplývá právní závěr opačný. Z poslední doby lze citovat např. nález I. ÚS 1452/09, v jehož bodu 19. odůvodnění označil Ústavní soud za "nesprávný a protiústavní závěr, že dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. apriori vylučuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud tak nerespektoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 182/05, IV. ÚS 128/05, II. ÚS 650/06, I. ÚS 2030/07, II. ÚS 2837/07, II. ÚS 3005/07) dle níž '[p]ouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mj. ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.' Je nepochybné, že i procesní postup soudu může představovat otázku, na kterou mohou existovat v soudní praxi rozdílné názory, vyžadující si jejich sjednocení rozhodnutím Nejvyššího soudu."

Okolnost, že zákonodárce svévolně a navzdory judikatuře Ústavního soudu v novele č. 7/2009 Sb. v § 237 odst. 3 o. s. ř. vyloučil možnost přihlížet mj. též k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., na tomto závěru nic nemění. Jednak v souzené věci byl rozhodující právní stav před touto novelou, a jednak Ústavní soud teprve v souvislostí s aplikací tohoto ustanovení posoudí, zda takovouto restrikci dovolacích důvodů lze považovat za ústavně konformní.

Vytknuté pochybení Nejvyššího soudu však nevedlo ke zkrácení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nejvyšší soud totiž sice na jednu stranu verbálně odmítl přihlížet k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., na stranu druhou se jím však ve skutečnosti "nad rámec uvedeného" důkladně zabýval a zdůvodnil, proč tento důvod (překročení petitu odvolacím soudem) nemůže obstát. Po obsahové stránce se lze s jeho odůvodněním ztotožnit a je k němu možno dodat: nemá-li soud I. stupně do výroku svého rozsudku přebírat nepřesnosti, jež v petitu formuloval žalobce, není jediného důvodu, proč by mělo být stejné oprávnění upřeno odvolacímu soudu. To platí tím spíše, kdy jde o takové upřesnění (nikoliv změnu) výroku rozsudku soudu I. stupně, jíž se odstraňuje jeho materiální nevykonatelnost, jež by jinak činila rozhodnutí zmatečným. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud touto otázkou ve skutečnosti zabýval a při jejím posouzení si nepočínal ústavně nekonformně, bylo by zrušení jeho rozhodnutí jenom pro nesprávný výklad způsobilých dovolacích důvodů, jenž se nijak nepromítl v právní sféře stěžovatele, čirým formalismem.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 31. května 2010


Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu