I.ÚS 2884/08 ze dne 18. 3. 2009
N 60/52 SbNU 591
Posouzení přípustnosti dovolání ve vztahu k vadě řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 18. března 2009 sp. zn. I. ÚS 2884/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. V. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1720/2006-219 ze dne 14. 8. 2008, jímž bylo odmítnuto pro nepřípustnost stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 320/2005-205 ze dne 12. 1. 2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 116/99 ze dne 7. 3. 2005, jimiž byla, stručně řečeno, odmítnuta stěžovatelova žaloba na určení, aby žalovaní byli uznáni vinnými spácháním trestného činu ublížení na zdraví formou spolupachatelství, a zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci peněžitá plnění s 10% "penále".

Výrok

I. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1720/2006-219 ze dne 14. 8. 2008 se zrušuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění



I.

Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným rozsudkem odmítl žalobu stěžovatele na určení, aby byli žalovaní uznáni vinnými spácháním trestného činu ublížení na zdraví formou spolupachatelství, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 56 324 Kč, částku 5 000 Kč za poškozený osobní majetek, částku 4 500 Kč za zastupování právního zástupce v roce 1998, částku 3 660 Kč za bolestné a poskytovat žalobci pravidelnou měsíční platbu ve výši 5 000 Kč od dubna 1997 za ztížení společenského uplatnění, dále odmítl žalobu, aby v případě prodlení žalovaných bylo jejich plnění zatíženo 10% penále, a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 19. 3. 1997 došlo v P. na L. n. v domě č. 108 k poškození zdraví stěžovatele (žalobce), spočívajícím v podvrtnutí krční páteře provázeném poruchou dynamiky, chorobným napětím šíjových svalů a opakující se blokádou; dále došlo k otřesu mozku, četným oděrkám a pohmožděninám na čele, obličeji, přední ploše hrudníku, na břiše a kolenou a ke krevním výronům na končetinách a v oblasti celé páteře. Přesný mechanismus zranění prokázán nebyl. Nebylo zjištěno ani cizí zavinění, natož protiprávní jednání žalovaných. Trestní stíhání druhého a třetího žalovaného pro trestný čin podle § 221 odst. 1 trestního zákona bylo podle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu zastaveno. Soud hodnotil výpovědi stěžovatele a jeho manželky jako rozporuplné a nevěrohodné. Návrhu stěžovatele na doplňující výslech jeho manželky soud nevyhověl, neboť již byla vyslechnuta a skutkový stav tvrzený žalobcem nedoznal žádných změn; nevyhověl ani návrhu na výslech svědka B. V., neboť šlo o nový důkaz vznesený po lhůtě dané soudem v souvislosti s koncentrací řízení a nejedná se o případ dle § 118c odst. 2 občanského soudního řádu. Žádný z dalších předložených důkazů nemohl svým obsahem prokázat tvrzené jednání žalovaných (mimo jiné novinový článek, rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení, vyjádření F. K.). Proto soud k těmto důkazům nepřihlížel, uzavřel, že žalovaní neodpovídají za poškození zdraví stěžovatele, neboť nebylo prokázáno, že by se dopustili vůči němu protiprávního jednání, a žalobu co do peněžitých částek zamítl.

K odvolání stěžovatele (žalobce) proti výroku ve věci samé Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2006 č. j. 64 Co 320/2005-205 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K námitkám odvolatele poukázal především na usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 2003 č. j. 10 C 116/99-90, jímž bylo podle § 118c odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o koncentraci řízení a jež bylo žalobci doručeno dne 9. 11. 2002 a žalovaným dne 30. 10. 2002. Odvolací soud nepřihlížel k důkazům, které nebyly ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí o koncentraci žádným z účastníků navrženy, a opakoval část dokazování v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že dne 19. 3. 1997 došlo k poškození zdraví stěžovatele, přesný mechanismus zranění však prokázán nebyl. Je nesporné, že prvotní příčinou zranění byl pád stěžovatele na terase předmětného domu v době, kdy na terase byl kromě stěžovatele přítomen ještě druhý žalovaný, avšak nebylo prokázáno, že by stěžovatel upadl v důsledku napadení druhým žalovaným, ani že by ho druhý a třetí žalovaní vláčeli, eventuálně nešetrně nesli po schodech. Tato verze události vyplývá pouze z výpovědí stěžovatele a jeho manželky a není podpořena závěry znaleckých posudků vypracovaných v rámci trestního řízení. Všechny ostatní osoby na místě přítomné ji shodně popřely, a to nejen žalovaní a řidič prvního žalovaného, ale i svědci L. a M. jako jediné osoby, které nemají žádný osobní ani pracovní vztah k účastníkům. Svědek L. dokonce uvedl, že mu celá věc připadala jako "divadélko ze strany žalobce". Za tohoto stavu není dána příčinná souvislost jednání žalovaných se vznikem škody. Odvolací soud dále uvedl, že o koncentraci řízení soud prvního stupně rozhodl zcela v souladu s § 118c odst. 1 o. s. ř. poté, co se stěžovatel opakovaně nedostavil k nařízenému jednání, a nelze přisvědčit jeho námitce, že v řízení před soudem prvního stupně byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud napadeným usneseném odmítl jako nepřípustné (blíže viz další text).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména následující.

Stěžovatel uvádí, že mu nebylo řádně doručeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl o koncentraci řízení, a přes tento nedostatek soud prvního stupně postupoval vůči němu tak, jako by ke koncentraci řízení došlo řádným způsobem. Stěžovateli jsou údajně z poštovní schránky odcizovány doručované písemnosti a je přesvědčen, že i oznámení pošty o uložení zásilky mu bylo z poštovní schránky odcizeno. Usnesení tak nemohlo nabýt právní moci, stát se závazným pro stěžovatele a zamezit mu v předkládání skutkových tvrzení a navrhování dalších důkazů. Stěžovatel má dále za to, že rozhodnutím o koncentraci řízení došlo rovněž k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, a to v jeho neprospěch, neboť soud rozhodl o koncentraci řízení v situaci, kdy nebyl právně zastoupen, ačkoliv o ustanovení právního zástupce vzhledem ke svým poměrům neúspěšně žádal soud prvního stupně již od počátku. Tím bylo stěžovateli odepřeno právo, které mu zaručuje čl. 37 odst. 2 Listiny, tj. právo účastníka řízení na právní pomoc. K porušení zásady rovnosti účastníků řízení došlo zásadním způsobem rovněž tím, že soud "nařídil koncentraci řízení nejprve stěžovateli, a nikoliv všem účastníkům řízení", přičemž soud nepřihlédl k opakovaným sdělením stěžovatele, že poštovní zásilky jsou z jeho poštovní schránky vybírány třetí osobou. Stěžovateli tak nebylo, narozdíl od ostatních účastníků řízení, umožněno navrhovat důkazy, čímž byl dále v řízení značně poškozen a byla mu odepřena možnost stejného uplatnění svých práv. Odvolací soud však nenapravil nesprávný postup soudu prvního stupně a vycházel ze závěru, že usnesení o koncentraci mu bylo řádně doručeno. Stěžovatel pak využil svého práva k podání dovolání. V něm opět namítal nesprávný postup obou soudů, jímž byla zásadně porušena zejména procesní práva stěžovatele, a dále poukázal na ustanovení občanského soudního řádu, zejména pokud jde o koncentraci řízení a o procesní poučení stran, kterého se opakovaně stěžovateli ze strany soudu prvního stupně dle ustanovení § 5 o. s. ř. nedostávalo. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, což mimo jiné odůvodnil také tím, že žádný z nároků, které byly předmětem řízení před odvolacím soudem, nepřevyšuje částku ve výši 20 000 Kč, kterou pro přípustnost dovolání vyžaduje ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. S tím však stěžovatel nesouhlasí, neboť v podané žalobě byl mimo jiné uplatněn nárok na zaplacení částky ve výši 56 324 Kč, a byla tedy naplněna podmínka dle předmětného ustanovení. Dovolací soud se tedy - pro nepřípustnost dovolání - již nezabýval otázkou nesprávného postupu soudu v průběhu řízení, kdy byla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem, ani nepřihlížel k namítaným procesním výhradám, zejména k postupu soudu prvního stupně, a tedy nezvažoval, zda nebylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivý proces.



II.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se stěžovatel mýlí, pokud namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho požadavkem na zaplacení 56 324 Kč z důvodu, že všechny nároky nepřevyšují 20 000 Kč. Nejvyšší soud se, po vyloučení přípustnosti ohledně částek 5 000 Kč, 4 500 Kč a 3 660 Kč [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zabýval přípustností dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ohledně zbývajících nároků, tj. 56 324 Kč a opětujícího se plnění v částce 5 000 Kč měsíčně od dubna 1997. Dovolání neshledal přípustným. Rozhodnutím Nejvyššího soudu nebyla ústavní práva stěžovatele porušena.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v rámci přezkumu rozsudku soudu prvního stupně (včetně předcházejícího řízení) vycházel z toho, že námitka nesprávného postupu soudu prvního stupně uplatněná stěžovatelem ohledně doručení usnesení o koncentraci řízení, vydaného podle § 118c odst. 1 o. s. ř., důvodná není; usnesení bylo stěžovateli doručeno v souladu s procesními předpisy a protože stěžovatel podal proti tomuto usnesení opožděné odvolání, jeho přezkum nebyl v odvolacím řízení možný. K porušení zásady rovnosti účastníků řízení nedošlo ani v důsledku skutečnosti, že stěžovatel nebyl v řízení právně zastoupen, neboť jeho žádost o ustanovení zástupce byla pravomocně zamítnuta a sám si právní službu nezajistil. Městský soud v Praze se prý ve svém rozsudku vypořádal se všemi námitkami obsaženými v odvolání i v ústavní stížnosti a na závěry uvedené v odůvodnění rozsudku ze dne 12. 1. 2006 proto odkázal.

Obvodní soud pro Prahu 6 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Z vedlejších účastníků se k ústavní stížnosti vyjádřil jen JUDr. A. H. Ten uvedl zejména následující. Řízení provázely obstrukce ze strany stěžovatele, které způsobily, že pouze délka řízení před soudem prvního stupně představovala dobu šesti let. Samotné řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno 19. 3. 1999 a skončilo rozsudkem soudu ze dne 7. 3. 2005. Vina za délku řízení leží na straně stěžovatele. Pokud jde o dovolací řízení, vedlejší účastník poukázal na to, že klíčovou otázkou byla přípustnost dovolání. V souzeném případě by námitka vznesená stěžovatelem musela být právně významná ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Pouze za splnění této podmínky by bylo dovolání přípustné. Dovolací soud se velmi podrobně zabýval námitkami stěžovatele. Tyto námitky se týkaly převážně otázek skutkových a neumožnily dovolacímu soudu rozhodnout jinak, než že dovolání bylo odmítnuto; dovolací soud tedy postupoval zcela zákonným a správným způsobem. Dále vedlejší účastník uvedl, že žádný ze tří soudů, které ve věci rozhodovaly, právo stěžovatele na spravedlivý proces jakýmkoliv způsobem neporušil. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně šel dokonce nad rámec možností, které občanský soudní řád dává stěžovateli; umožnil mu činit právní úkony i v době, kdy již bylo řízení koncentrováno. I po koncentraci řízení vyzýval žalobce k předložení důkazů a byl připraven tyto důkazy akceptovat v případě, že by mu byly žalobcem předloženy. Jakmile stěžovatel podal návrh na ustanovení právního zástupce soudem, soud o této otázce jednal. Zjistil majetkové poměry stěžovatele a ve věci jeho návrhu řádným způsobem rozhodl. Rozhodl tak, že právo na přidělení právního zástupce žalobci s ohledem na jeho majetkové poměry nenáleží. Stěžovatel se proti tomuto jedinému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ani nedovolal, takže nemůže nyní před Ústavním soudem namítat, že mu byla odepřena právní pomoc. Mimoto si, bezprostředně po rozhodnutí soudu, sám zvolil právního zástupce z řad advokátů, který jej zastupoval po dobu delší než jeden rok. Následně si stěžovatel zvolil dalšího právního zástupce, a to JUDr. V. K., kterého následně vystřídal současný právní zástupce. Ani zásada rovnosti účastníků řízení nebyla žádným ze soudů porušena. Stěžovatel v tomto směru žádné důkazy nepředkládá. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v tom, že mu nebylo umožněno navrhovat důkazy. Z protokolů Obvodního soudu pro Prahu 6 o ústních jednáních je však patrné, že při každém ústním jednáni soud stěžovatele výslovně vyzýval k tomu, aby důkazy předložil. To však neučinil a dokonce se svými právními zástupci nebyl schopen ani upravit žalobní petit. Jedinou konkrétní námitkou, kterou vznáší, je tvrzení, že poštovní schránka v místě jeho trvalého bydliště byla vybírána třetí osobou. V rámci šestiletého řízení mu však bylo doručováno velké množství písemností, které byly bezproblémovým způsobem doručovány buď přímo nebo náhradním doručením. Kromě toho, že neexistuje žádný důkaz ohledně tvrzení stěžovatele, je otázka ochrany zásilek doručených do jeho poštovní schránky výlučně jeho záležitostí a není věcí soudu. Tato námitka byla navíc opakovaně vznášena jak v odvolacím řízení, tak v řízení o dovolání, a soudy se s ní jednoznačným a správným způsobem vypořádaly.



III.

Nejvyšší soud a Městský soud v Praze výslovně souhlasily s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Stěžovatel a Obvodní soud pro Prahu 6 byli dotázáni, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem s tím, že pokud se nevyjádří ve stanovené lhůtě, bude mít Ústavní soud za to, že souhlasí. Na tento presumovaný dotaz ve stanové lhůtě neodpověděli.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny, a proto Ústavní soud od ústního jednání upustil.

IV.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud se v první řadě zaměřil na ústavněprávní přezkum posledního rozhodnutí orgánu veřejné moci; reflektoval to, že pokud by dospěl k závěru, že rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele, byl by zrušujícím nálezem vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů. V takovém případě by Ústavní soud - v duchu zásady minimalizace zásahů do soudního rozhodování a s ohledem na princip subsidiarity - nutně dospěl k závěru, že námitky proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně by bylo nutno posoudit až ve světle nového rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele.

Stěžovatel - pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu - nesouhlasí s jeho závěrem o nepřípustnosti dovolání ex lege, prý zdůvodněným tím, že žádný z nároků, které byly předmětem řízení před odvolacím soudem, nepřevyšuje částku ve výši 20 000 Kč, "kterou pro přípustnost dovolání vyžaduje ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.".

Není však v souladu se skutečností, že by Nejvyšší soud dovodil, že žádný z nároků, které byly předmětem řízení před odvolacím soudem, nepřevyšuje částku ve výši 20 000 Kč, kterou pro přípustnost dovolání vyžaduje ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Pokud by tomu tak bylo, dovolání by nemohlo být přípustné ani dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. jeho podmínky by Nejvyšší soud nemohl zkoumat, což však činil. Podle napadeného rozsudku Nejvyšší soud dovodil nepřípustnost dovolání ex lege jen v částech týkajících se nároků ve výši 5 000 Kč, 4 500 Kč a 3 600 Kč. Naopak ve zbývajícím rozsahu posléze posuzoval přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což stěžovatel opomíjí.

Ústavní soud k tomu dále konstatuje, shodně jako např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1232/08 ze dne 21. 8. 2008 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že k interpretaci ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zaujímá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již ustáleně stanovisko, že jednotlivé nároky s odlišným skutkovým základem je nutno i tehdy, bylo-li o nich rozhodnuto jedním výrokem, zkoumat co do jejich výše, a pokud tato výše nepřesáhne zákonem stanovený limit, není dovolání přípustné. Ústavní soud takový výklad respektuje [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 537/03 ze dne 26. 5. 2004, usnesení sp. zn. IV. ÚS 642/03 ze dne 18. 8. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 307/05 ze dne 10. 4. 2008 či usnesení sp. zn. III. ÚS 390/06 ze dne 3. 10. 2006, (ve SbNU nepublikována, všechna dostupná v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz)]. Proto i v nyní projednávané věci Ústavní soud dovozuje, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z ústavních mezí; prostor pro závěr, že rozhodl v tomto směru způsobem porušujícím základní práva stěžovatele, tedy není dán.



V.

1. Ústavní soud, který je vázán toliko petitem ústavní stížnosti, a nikoli jejím odůvodněním, se dále zabýval ústavní souladností následující části napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který posuzoval přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

2. Nejvyšší soud deklaroval - ve vztahu k procesním námitkám stěžovatele vzneseným v dovolání v podobě procesních výhrad zejména k postupu soudu prvního stupně a v relaci k námitkám, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] - že "k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze ... v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř). Stejně tak přípustnost dovolání nezakládá ani otázka ustanovení zástupce z řad advokátů dle § 30 o. s. ř.".

Z citované části napadeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že Nejvyšší soud tak svou interpretací a aplikací podústavního práva a priori vyloučil možnost odůvodnit dovolání stěžovatele, posuzované i se zřetelem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pouze dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vada řízení). Dovolací soud tedy nereflektoval jeho námitky (údajně) naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a otázku zásadního právního významu se zřetelem k těmto námitkám (což je věcí nezávislé diskrece vrcholného soudního orgánu, jemuž přísluší sjednocování judikatury obecných soudů) vůbec nezkoumal, neboť pro to dle jeho názoru nebyly splněny podmínky formální (procesní).

3. Ústavní soud se otázkou, který z dovolacích důvodů lze z pohledu ústavnosti považovat za obecně způsobilý k možnému posuzování přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., již zabýval, a to kupř. v nálezu sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973), kde vyslovil právní názor, že "pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mimo jiné ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.".

K tomu lze dodat, že týž právní názor Ústavní soud vyslovil v nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25), sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) či v nálezu sp. zn. II. ÚS 2837/07 ze dne 6. 8. 2008 (N 136/50 SbNU 205). Bylo na Nejvyšším soudu, aby tuto nálezovou judikaturu sledoval, jak obdobně činily jiné senáty Nejvyššího soudu např. v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 4614/2007, 28 Cdo 1938/2008 či 28 Cdo 1077/2008.

Těmito nálezy je i první senát Ústavního soudu vázán, ledaže by dospěl k odchylnému právnímu názoru. Pak by však bylo jeho povinností předložit příslušnou otázku k posouzení plénu Ústavního soudu (§ 23 zákona o Ústavním soudu). Taková situace v daném případě nenastala, neboť i v této souzené věci se Ústavní soud v plném rozsahu ztotožnil s předchozím právním názorem Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že nemá, co by k němu dodal, na odůvodnění citovaných nálezů v plném rozsahu odkazuje.

Z toho plyne závěr, že jestliže Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyšel z právního názoru, že důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. eliminuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založil tím protiústavní stav kritizovaný již např. citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/05.

4. Lze toliko poznamenat, že jestliže existují v judikatuře Ústavního soudu usnesení, která by z ústavněprávních hledisek shora kritizovaný právní názor Nejvyššího soudu aprobovala, klíčové je, že usnesení Ústavního soudu vznikají na základě zcela jiného rozhodovacího postupu a v jiné procesní situaci než nálezy, což materiálně vzato omezuje uplatnitelnost závěrů obsažených v usneseních, které v případě konkurence s právním názorem vysloveným v nálezu neobstojí. Formálně je rozdílnost v závaznosti usnesení a nálezů Ústavního soudu jasně vyjádřena i v postupu, který senátům Ústavního soudu ukládá ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu [srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581)].

Mimo to, výklad Nejvyššího soudu v předmětné věci je též v rozporu s jeho vlastní judikaturou, dle které "z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva); jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají" (srov. - jak konstatoval již Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 182/05 - např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 618/2004, 32 Odo 654/2006 a z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4614/2007 nebo usnesení sp. zn. 28 Cdo 1938/2008 či 28 Cdo 1077/2008).

5. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil, neboť je v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, garantujícím stěžovateli základní právo na spravedlivé soudní řízení.

6. Za této situace však Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti napadeným rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; bude nyní na dovolacím soudu, aby se znovu zabýval přípustností dovolání a případně zvážil i postup soudů prvního a druhého stupně (srov. obdobný postup např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 182/05). Jinými slovy, stěžovateli se nyní otevírá prostor pro ochranu jeho ústavně zaručených práv a svobod v rámci soustavy obecných soudů.

7. Ústavní souladností závěru Nejvyššího soudu, že zmatečnostní námitka stěžovatele uplatněná v dovolání není způsobilým důvodem dovolacím, se již Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.