I.ÚS 2894/14 ze dne 28. 5. 2015
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Zobiny, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8 - Karlín, Sokolovská 22, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2013 č. j. 26 Co 297/2013-91, a o návrhu na zrušení ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Průběh řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro rozpor se základním právem vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2013 č. j. 14 C 341/2012-67 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) po žalovaných domáhal určení zástavního práva k nemovitostem (budově a pozemkům v kat. úz. Pražské Předměstí, obci Hradec Králové) na základě smlouvy o zástavním právu z roku 2007, která byla uzavřena žalobcem s žalovaným 3), a to pro pohledávku ze smlouvy o půjčce v částce 3 550 000 Kč s příslušenstvím a budoucí peněžité pohledávky do celkové částky 500 000 Kč (se vznikem do 31. 12. 2007). Soud prvního stupně konstatoval, že na určovací žalobě byl dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění. Žaloba však nebyla důvodnou, neboť podle § 13 odst. 1 a § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetku České republiky"), zástavní právo k nemovitostem zaniklo s přechodem vlastnického práva na stát, tj. žalovaného 1) [který nabyl vlastnictví k nemovitostem na podkladě pravomocného trestního rozsudku o uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty žalovaným 2) a 3)].

3. Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 10. 2013 č. j. 26 Co 297/2013-91 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 1127/2014-133 pro nepřípustnost odmítnuto.

4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno rozporem rozhodnutí obecných soudů s principy spravedlnosti. Stěžovatel namítal, že není souladným se zásadami spravedlivého procesu, s právem vlastnit majetek (tj. i majetková práva, včetně zástavního práva) a s legitimním očekáváním nabytí majetku, pokud byl obecnými soudy dovozen zánik zástavního práva k nemovitostem s odkazem na postavení státu jako nuceného nabyvatele majetku. Stěžovatel současně navrhl Ústavnímu soudu zrušení ustanovení § 41 odst. 1 zákona o majetku České republiky pro protiústavnost.

II.

Právní posouzení

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad i aplikace podústavního práva je úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

6. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.

7. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není vybočením z ústavních kautel.

8. Otázka zániku zástavního práva k nemovitostem podle § 41 odst. 1 zákona o majetku České republiky, z důvodu nabytí vlastnického práva státem na základě pravomocného rozhodnutí o trestu propadnutí majetkové hodnoty v trestním řízení, nebyla obecnými soudy (tj. ani napadeným odvolacím soudem) vyřešena excesivním způsobem, kterým by byla pro Ústavní soud založena pravomoc k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů k výkladu podústavního práva. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Výklad hmotného práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k ústavněprávnímu přezkumu (viz např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2013 sp. zn. I. ÚS 292/12).

9. Obecné soudy rozhodnutí o zamítnutí žaloby odůvodnily v dostatečném rozsahu, a nikoli ústavně nonkonformně. Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě nedošlo k porušení základního práva vlastnit majetek nebo ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Se zřetelem ke skutečnosti, že návrh na zrušení ustanovení zákonného předpisu bylo možno v případě stěžovatele podat toliko spolu s ústavní stížností [§ 64 odst. 1 písm. e) a § 74 zákona o Ústavním soudu], má předmětný návrh ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. V kontextu ústavní stížnosti tedy musí být posuzován a sdílí její osud. Z řečeného důvodu Ústavnímu soudu nezbylo než návrh na zrušení ustanovení § 41 odst. 1 zákona o majetku České republiky podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu rovněž odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu