I.ÚS 290/98 ze dne 7. 12. 1999
N 176/16 SbNU 283
Neodkladný úkon v trestním řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu a ve věci
stěžovatele A. Z., zastoupeného JUDr. M. N., advokátkou, o ústavní
stížnosti proti příkazu k odnětí věci vydaného Okresním státním
zastupitelstvím v Karviné, sp. zn. 2165/98, ze dne 27. 4. 1998,
usnesení Policie ČR Okresního ředitelství v Karviné, č. j. ORKA
- 512/KS - 1 - 98, ze dne 11. 5. 1998, a proti usnesení Okresního
státního zastupitelství v Karviné, č. j. Zn 2165/98 - 8, ze dne
29. 5. 1998, takto:

1. Usnesení Policie ČR Okresního ředitelství v Karviné, č. j.
ORKA - 512/KS - 1 - 98, ze dne 11. 5. 1998, a usnesení Okresního
státního zastupitelství v Karviné, č. j. Zn 2165/98 - 8, ze dne
29. 5. 1998, se zrušují.

2. V části týkající se příkazu k odnětí věci sp. zn.
2165/98, ze dne 27. 4. 1998, se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění

I.

Dne 23. 6. 1998 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost
stěžovatele, kterou napadl příkaz Okresního státního
zastupitelství v Karviné k odnětí věci, sp. zn. 2165/98, ze dne
27. 4. 1998, usnesení Policie ČR Okresního ředitelství v Karviné,
č. j. ORKA - 512/KS - 1 - 98, ze dne 11. 5. 1998, a usnesení
Okresního státního zastupitelství v Karviné, č. j. Zn 2165/98
- 8, ze dne 29. 5. 1998.

Ústavní stížnost odůvodnil tím, že ve smyslu § 79 odst. 1
trestního řádu byl vydán příkaz k odnětí věci, a to osobního
motorového vozidla s odůvodněním, že na základě žádosti Interpolu
Wiesbaden byla Policie ČR požádána o zajištění uvedeného vozidla,
které mělo být odcizeno dne 31. 10. 1995 z parkoviště v G.
leasingové společnosti E. GmbH. Přestože v tomto příkazu nebylo
poučení o možnosti podat opravný prostředek, podal stěžovatel dne
29. 4. 1998 stížnost ke Krajskému státnímu zastupitelství
v Ostravě a o této stížnosti dosud nebylo rozhodnuto.

Napadeným usnesením Policie ČR, Okresního ředitelství
v Karviné byla dne 11. 5. 1998 uložena stěžovateli pořádková
pokuta ve výši 15 000 Kč s odůvodněním, že stěžovatel byl vyzván
k vydání předmětného vozidla a k uvedení místa jeho současného
parkování, což odmítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel
stížnost, kterou Okresní státní zastupitelství v Karviné zamítlo
jako nedůvodnou. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že
vozidlo nabyl na základě kupní smlouvy, která byla sepsána
v písemné formě dne 11. 2. 1998 s J. K. a na základě této kupní
smlouvy došlo k převodu držitele vozidla ve velkém technickém
průkazu. Dne 30. 4. 1998 podal stěžovatel u Okresního soudu
v Karviné návrh na zahájení řízení o určení vlastnického práva
k věci movité spolu s návrhem na vydání předběžného opatření podle
§ 76 odst. 1 písm. f) a § 102 občanského soudního řádu a věc je
vedena pod sp. zn. 15 Nc 31/98. Ve věci však doposud nebylo
rozhodnuto.

Stěžovatel uvádí, že shora uvedenými prostředky vyčerpal
veškeré procesní postupy, které mu zákon k ochraně jeho práv
poskytuje a tvrdí, že zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno
jeho ústavně zaručené základní právo, a to právo vlastnit majetek,
zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel
tvrdí, že zásahem orgánů veřejné moci došlo k omezení jeho
vlastnického práva v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv
a svobod, neboť nebyl dán veřejný zájem na omezení vlastnického
práva stěžovatele a toto omezení nebylo provedeno na základě
zákona. Za veřejný zájem podle jeho názoru nelze považovat šetření
policejních orgánů bez toho, aby bylo zahájeno trestní stíhání na
území České republiky či na území Spolkové republiky Německo proti
konkrétní osobě ve věci konkrétního trestného činu. Není tedy
splněna podmínka probíhajícího řízení ani podmínka, aby se jednalo
o věc důležitou pro trestní řízení, když v současné době žádné
řízení neprobíhá. V daném případě stěžovatel poukazuje také na
skutečnost, že ještě před vydáním příkazu k odnětí vozidla se
podrobil úkonům, které byly spojeny s prohlídkou vozidla, tedy
poskytl policejním orgánům potřebnou součinnost. Dále poukazuje na
skutečnost, že příkaz k odnětí věci byl vydán pouze formou
opatření, bez práva podat proti tomuto opravný prostředek
a i v tom spatřuje stěžovatel zásah orgánů veřejné moci do práv
stěžovatele.



Na žádost Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti
vyjádřili další účastníci řízení. Okresní státní zastupitelství
Karviná v písemném vyjádření mimo jiné uvedlo, že na základě
dožádání policejního orgánu byl státním zástupcem vydán dne 27.
4. 1998 podle § 79 odst. 1 trestního řádu příkaz k odnětí věci,
a to předmětného osobního motorového vozidla. Uvedené vozidlo bylo
evidováno na A. Z., který na výzvu policejního orgánu podle § 78
odst. 1 trestního řádu k vydání vozidla toto odmítl dobrovolně
vydat s tím, že vozidlo řádně zakoupil dne 11. 2. 1999 od J. K. Ze
stejných důvodů poté odmítl písemnou výzvu k vydání vozidla.
Souhlasil však s provedením prohlídky vozidla a s metalografickým
zkoumáním identifikačního čísla vozidla. Původní dohoda s policií
zněla, že přistaví své vozidlo ke zkoumání na OŘ PČR ve 13:00
hodin. Protože vozidlo v dohodnuté době nepřistavil s odůvodněním,
že vozidlo je nepojízdné, bylo provedeno zkoumání VIN kódu v místě
trvalého bydliště A. Z. Prohlídkou bylo zjištěno, že identifikační
číslo vozidla je originální. Na základě tohoto stavu pak byla
podána žádost okresnímu státnímu zastupitelství k vydání příkazu
k odnětí věci. Státní zástupce při rozhodování o vydání příkazu
k odnětí věci mimo jiné vycházel z žádosti Interpolu ve Wiesbadenu
ze dne 10. 4. 1998, který požádal o zajištění předmětného vozidla,
které mělo být odcizeno dne 31. 10. 1995 v době od 8:00 do 15:00
hodin. Tuto žádost Interpolu s konkrétními údaji ohledně
odcizeného vozidla, které se zcela shodovaly s údaji zjištěnými na
vozidle, považoval za dostatečně průkazné a hodnověrné k tomu, aby
policejní orgán použil výzvy k vydání věci podle § 78 odst. 1
trestního řádu. Takovouto výzvu k vydání věci současně považoval
za neodkladný úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření
nesnesl z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než
bude zahájeno trestní stíhání. Odcizené vozidlo splňuje kritéria
věcného důkazu, jakožto předmětu, který byl odcizen a který může
prokazovat spáchání trestné činnosti. V souvislosti s krádežemi
motorových vozidel dochází často k legalizaci těchto vozidel
propuštěním do silničního provozu, přičemž jejich následné
vypátrání je mnohdy téměř nemožné, a to vzhledem k právní úpravě
postupu při přihlašování a odhlašování vozidel. Z toho důvodu bylo
předmětné vozidlo, vedené v policejní evidenci jako odcizené,
považováno za věc důležitou pro trestní řízení. Policejní orgán
dne 11. 5. 1998 vydal usnesení, kterým podle § 66 trestního řádu
uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 15 000 Kč z důvodu,
že po řádném poučení nevyhověl výzvě k vydání věci, kterou učinil
policejní orgán dne 27. 4. 1998. Proti tomuto rozhodnutí podal
stěžovatel stížnost, která byla okresním státním zastupitelstvím
zamítnuta. Současně podal ke krajskému státnímu zastupitelství
podnět k přezkoumání postupu okresního státního zastupitelství.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě při vrácení spisového
materiálu uložilo okresnímu státnímu zastupitelství, aby byl
příkaz k odnětí věci ze dne 27. 4. 1998 odvolán. Okresní státní
zastupitelství poté dne 24. 6. 1998 odvolalo příkaz k odnětí věci
s odvoláním na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 87/98, ze
dne 14. 5. 1998, v němž byla řešena obdobná otázka. O odvolání
příkazu k odnětí věci byl písemně vyrozuměn jak A. Z., tak i jeho
právní zástupkyně, a to dne 29. 6. 1998. Z důvodů zjištění
důležitých skutečností potřebných pro další postup v této věci
byla zaslána dne 23. 12. 1998 příslušné prokuratuře SRN žádost
o právní pomoc, která nebyla dosud vyřízena.

Policie České republiky, Okresní ředitelství v Karviné, ve
svém vyjádření uvedla stejné skutkové okolnosti případu, jak byly
popsány ve vyjádření okresního státního zastupitelství. K tomu
dodala, že dne 10. 11. 1998 podal A. Z. na Dopravním inspektorátu
Policie ČR v Karviné žádost o odhlášení motorového vozidla, v níž
uvedl jako důvod prodej (resp. odstoupení od smlouvy).

II.


Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí orgánů
veřejné moci a po seznámení se s obsahem připojeného spisu dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Aby mohl posoudit, zda
došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených práv
stěžovatele, musel se Ústavní soud především zabývat otázkou, zda
zásah orgánů činných v trestním řízení, spočívající ve vydání
příkazu k odnětí věci, byl či nebyl legitimní.

Při řešení této otázky bylo třeba se zabývat tím, zda odnětí
vozidla stěžovatele bylo možno provést jako tzv. neodkladný úkon
ve smyslu ustanovení § 160 odst. 2 trestního řádu. Definici
neodkladného úkonu podává ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu.
Podle jeho prvé věty jde o takový úkon, který vzhledem k nebezpečí
jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu
trestního řízení odkladu na dobu než bude zahájeno trestní stíhání
podle § 160 odst. 1 trestního řádu. Jakkoli je obecně možno
připustit odnětí věci formou neodkladného úkonu, je třeba povahu
úkonu jako úkonu neodkladného nepochybně posuzovat vždy podle
okolností konkrétního případu. Je tedy třeba zvážit, zda konkrétní
úkon splňuje podmínky neodkladnosti, a to také ve vztahu k osobě,
jíž se týká. Současně je třeba mít na paměti, že takový úkon je
možno učinit pouze v případě aktuálního nebezpečí možnosti jeho
zmaření, zničení nebo ztráty, a dále vazbu takového úkonu na účel
trestního řízení, jakož i nezbytnost určité časové návaznosti
tohoto úkonu na zahájení trestního stíhání. Právě s ohledem na
okolnosti daného případu, tak, jak vyplynuly z obsahu připojeného
spisu, tedy i s přihlédnutím k tomu, že dosud nebylo zahájeno
trestní stíhání, má Ústavní soud za to, že podmínky ustanovení §
160 odst. 2 a 4 trestního řádu pro provedení neodkladného úkonu
nebyly dány, když příkaz k odnětí věci byl vydán v rámci šetření
prováděného policejním orgánem k trestnému činu krádeže a vozidlo
bylo řádně evidováno v evidenci motorových vozidel, z níž lze
držitele vozidla kdykoli zjistit. K provedení odnětí věci jako
neodkladného úkonu na základě informace Interpolu o odcizení
vozidla v cizině, by byly orgány činné v trestním řízení oprávněny
v případě, že by na území ČR bylo zahájeno trestní stíhání ve věci
odcizení vozidla, anebo na základě dokladu o zahájení trestního
stíhání v zahraničí, a dále, kdyby o zajištění vozidla požádaly
zahraniční vyšetřovací orgány v rámci mezinárodní pomoci ve věcech
trestních. Takové doklady však připojený spis neobsahuje. V této
souvislosti Ústavní soud též odkazuje na svůj nález, sp zn. III.
ÚS 87/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 11, nález
č. 55.

Z uvedených důvodů, z nichž je patrno, že v daném případě
nebyly splněny zákonné podmínky pro odnětí věci formou
neodkladného úkonu, je třeba učinit závěr, že napadenými
rozhodnutími, a to včetně rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty,
jež zjevně z nesprávného výkladu ustanovení trestního řádu
o vydání a odnětí věci vycházelo, došlo k porušení ustanovení čl.
2 odst. 3 Ústavy ČR, podle něhož státní moc slouží všem občanům
a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které
stanoví zákon. Došlo též k zásahu do vlastnického práva (čl. 11
Listiny základních práv a svobod) stěžovatele k věci, u níž je
jeho vlastnictví nepochybné, tj. k věci kterou sám řádně zakoupil
a užíval, jak vyplývá z příslušné kupní smlouvy, uzavřené mezi ním
a J.K.

Z těchto důvodů byla podle § 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
zrušena obě napadená rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty.
Zrušení příkazu k odnětí věci, který byl vydán Okresním státním
zastupitelstvím v Karviné dne 27. 4. 1998, se však v průběhu
řízení o ústavní stížnosti stalo bezpředmětným, neboť byl dne 24.
6. 1998 okresním státním zastupitelstvím odvolán. Proto Ústavní
soud v této části ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1
písm. d) cit. zákona odmítl, neboť ke zrušení již neexistujícího
rozhodnutí, byť bylo shledáno protiústavním, není Ústavní soud
příslušný.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.


V Brně 7. prosince 1999