I.ÚS 292/12 ze dne 21. 2. 2013
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky NEMOKREDIT, a. s., se sídlem Ondříčkova 39/580, Praha 3, IČ: 25057111, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem Kaplická 1037/12, 140 00 Praha 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, č. j. 28 Cdo 1617/2009-65, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2008, č. j. 69 Co 242/2008-43, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2008, č. j. 23 C 254/2006-28, a o návrhu na zrušení ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 1. 2008, č. j. 23 C 254/2006-28, zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR (dále jen "žalovaná") o náhradu škody ve výši 287.600 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 7. 2008, č. j. 69 Co 242/2008-43, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho právním posouzením a uvedl, že týž v souzené věci správně dovodil, že není dána odpovědnost státu za škodu, jež měla stěžovatelce vzniknout tvrzeným nezákonným rozhodnutím soudu, tj. trestním rozsudkem Okresního osudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2004, č. j. 15 T 106/2003-43 [kterým bylo rozhodnuto o uložení trestu propadnutí věci (osobního automobilu; dále jen "věc") obžalovaného jako dlužníka], není dána. Městský soud zdůraznil, podle § 8 odst. 1 zákona 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), je nevyhnutelnou podmínkou odpovědnosti státu, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelce nelze přiznat právo na náhradu škody vůči žalované ani z důvodu nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 citovaného zákona, neboť ani Okresní soud v Ostravě ani jiný státní orgán neporušily žádná pravidla objektivně daná právními normami pro počínání státních orgánů při jejich činnosti. Městský soud připomněl, že žádným právním předpisem není upraveno, že by věc, která je zastavena, nemohla propadnout ve smyslu § 55 trestního zákona. Nelze ani dovodit, že by žalovaná měla stěžovatelce vydat bezdůvodné obohacení, neboť k němu na její straně nedošlo; k přesunu majetkových hodnot došlo z právem uznaného důvodu, tj. na základě propadnutí věci. Odvolací soud konečně uvedl, že usnesení o nařízení prodeje zástavy nemohlo být překážkou toho, aby soud v trestní věci vyslovil trest propadnutí téže věci ve smyslu § 55 trestního zákona; podle § 55 odst. 3 trestního zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2006) se vlastníkem propadlé věci stal stát. Odvolací soud tedy konstatoval, že v souzené věci se stát stal vlastníkem zástavy v důsledku soudního rozhodnutí a že zástavní právo stěžovatelky k uvedené věci, kterou stát takto nabyl, okamžikem přechodu na stát zaniklo.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 11. 2011, č. j. 28 Cdo 1617/2009-65, dovolání stěžovatelky zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V prvé řadě dovodil přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázce formulované stěžovatelkou (tj. zda stát odpovídá za škodu vzniklou zástavnímu věřiteli z toho důvodu, že rozsudkem trestního soudu dojde k propadnutí věci) přiznal povahu zásadního právního významu; po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku však dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovolací soud uvedl, že takovýto nárok nemůže být proti státu po právu uplatněn, neboť zde absentují předpoklady plynoucí z ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.; citovaný zákon sice zakládá objektivní odpovědnost státu, které se nelze zprostit (§ 2 zákona), avšak k jejímu vzniku je nutné současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Výkon práva státu v oblasti práva veřejného, konkrétně trestního práva, představovaný plněním úkolů trestního soudnictví a spočívající ve vyslovení propadnutí věci státu, nemůže být pojmově považován za protiprávnost. V souzené věci nebyla splněna ani podmínka odpovědnosti za škodu podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., tedy nezákonnosti rozhodnutí, neboť nebylo zjištěno a stěžovatelka ani netvrdila, že by byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2004, č. j. 15 T 106/2003-43, zrušen či změněn. Nejvyšší soud dále odkázal na odůvodnění odvolacího soudu a zdůraznil jeho závěr, že k zániku zástavního práva došlo v důsledku trestu propadnutí majetku, tedy postupem podle zákona, nikoli nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím; odpovědnost státu za takový postup či takové rozhodnutí nemůže proto být pro účely odškodnění stěžovatelky dána. Dovolací soud navíc dodal, že je věcí prozíravosti a předvídavosti (zástavního) věřitele, aby si sjednal takový rozsah a formy zajištění své pohledávky, aby i v případě propadnutí zástavy z jiných důvodů (v souzené věci v důsledku rozsudku trestního soudu) došlo k zániku vlastnického práva zástavního dlužníka; proto není možné takový nárok stěžovatelky jako zástavního věřitele transformovat do podoby nároku zástavního věřitele proti státu při absenci předpokladů stanovených zákonem č. 82/1998 Sb.

Stěžovatelka se domáhala zrušení výše označených rozsudků, neboť se jimi cítí zkrácena na svých právech, zakotvených čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně navrhla zrušení § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích ke dni stanoveném nálezem Ústavního soudu. Připomněla skutkový stav a dosavadní průběh řízení a zdůraznila, že obecné soudy měly šetřit její základní práva (především zajistit ochranu majetkového práva); to prý platí zvláště za situace, kdy nemohla vystupovat v trestním řízení v roli poškozeného, avšak svým zájmem mu byla rovna. Má za to, že soud rozhodnutím o propadnutí majetku způsobil nucené omezení jejího vlastnického práva; trestní soud a soudy rozhodující v souzené věci se omezily na formální výklad zákona a zvýhodnily stát na její úkor.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud poukazuje na to, že z obsahu stížností napadených rozhodnutí obecných soudů zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy v poměrně rozsáhlých odůvodněních a s poukazy na příslušnou judikaturu vypořádaly s jednotlivými námitkami stěžovatelky; dovolací soud právem dovodil správnost napadených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze. S ohledem na obdobné námitky, jež stěžovatelka uplatňovala v odvolání, dovolání a také v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudků obecných soudů v dalším odkázat.

Ústavní soud zdůrazňuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před obecnými soudy neznamená porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv; to platí zvláště za situace, kdy si sama stěžovatelka dostatečně neuvědomuje povahu zástavního práva (a věřitelského rizika), jejichž důsledky se snaží převést na stát. K zániku zástavního práva došlo ze zákona, aniž by byly v souzené věci shledány důvody, jež by naplnily požadavky nutné pro postup podle zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud v tomto směru považuje argumentaci obecných soudů za logická, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelka se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která jí má dopomoci k řešení důsledků, jež plynou z jejího věřitelského (podnikatelského) rizika; platí to navíc za situace, kdy pohledávka stěžovatelce zůstala, stát žádnou povinnost vůči ní neporušil a tímto (stěžovatelkou konstruovaným) způsobem ani nelze nahradit (vždy jsoucí a přítomné) riziko dobytnosti pohledávky.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Právě osud ústavní stížnosti sdílí rovněž její akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který proto byl odmítnut dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2013

Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu