I.ÚS 2981/12 ze dne 12. 6. 2013
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Řeřuchy, zastoupeného JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Resslova 9, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 69 Co 255/2012 ze dne 27. 4. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 69 Co 255/2012 ze dne 27. 4. 2012 bylo změněno usnesení Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 12 C 53/2011 ze dne 13. 2. 2012, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 12 C 53/2011 dne 27. 3. 2012. Citovaným usnesením okresního soudu z 13. 2. 2012 bylo zastaveno řízení o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi žalobkyní Mgr. Marií Řeřuchovou - bývalou manželkou stěžovatele - a stěžovatelem jako prvním žalovaným a ING Životní pojišťovnou N.V. jako druhým žalovaným po zpětvzetí žaloby. Stěžovateli v pozici žalovaného byly přiznány náklady řízení ve výši 49.896 Kč a o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou životní pojišťovnou bylo rozhodnuto tak, že žádný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 69 Co 255/2012 ze dne 28. 4. 2012 bylo k odvolání žalobkyně - bývalé manželky stěžovatele - změněno usnesení okresního soudu ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a stěžovatelem tak, že stěžovateli se právo na náhradu nákladů nepřiznává.

Žalobkyně se domáhala po stěžovateli náhrady škody ve výši 196.311 Kč s odůvodněním, že stěžovatel jí tuto škodu způsobil tím, že bez jejího vědomí a souhlasu zrušil pojistnou smlouvu, kterou měla žalobkyně sjednanou u zmiňované pojišťovny.

Podle tvrzení stěžovatele žalobkyně již v řízení u okresního soudu navrhla, aby soud vzal při rozhodování o nákladech řízení v úvahu výjimečné okolnosti případu, které vidí v tom, že stěžovatel dluží výživné dceři, že neuhradil přisouzené náklady řízení jejímu zmocněnci v jiné věci a že trestní řízení bylo vůči němu zastaveno poté, co ona odvolala souhlas s trestním stíháním. Okresní soud sice vyhodnotil tyto námitky jako irelevantní, ale odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil; napadený výrok podle stěžovatele změnil a rozhodl o nákladech tak, že stěžovateli je nepřiznal. Konstatoval, že zastavení řízení sice zavinila žalobkyně, která vzala žalobu zpět, leč podle odvolacího soudu v tomto případě jsou prý dány důvody zvláštního zřetele hodné, podřaditelné pod § 150 o. s. ř.; ty měly spočívat zejména v tom, že žaloba byla podána z proto, že stěžovatel bez vědomí žalobkyně vypověděl pojistnou smlouvu na její jméno, a tak se dopustil úmyslného jednání, v jehož důsledku vznikla žalobkyni újma na majetku. Okolnosti vylíčené v žalobě - podle odvolacího soudu - podpořila žalobkyně rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 4 T 181/2008 ze dne 10. 12. 2008, kterým byl stěžovatel uznán vinným pro jednání, kterého se měl dopustit vůči žalobkyni, a žalobkyni byla přiznána náhrada škody. Tento rozsudek nenabyl právní mocí jen proto, že žalobkyně odvolala souhlas s trestním stíháním. Odvolací soud tedy podle stěžovatele uzavřel, že okolnosti, za kterých byla žaloba podána, byly výjimečné, protože žalobkyně zjevně vycházela z toho, jak bylo kvalifikováno jednání stěžovatele v trestním řízení a žaloba byla vzata zpět v důsledku stěžovatelem vznesené námitky promlčení.

Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem krajského soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele bylo trestní stíhání zastaveno a je lhostejné, z jakého důvodu. Podstatné je, že odsuzující rozsudek vůči němu nenabyl právní moci a nelze ho tedy v občanskoprávním řízení při rozhodování o nákladech řízení hodnotit jako okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci evidovaný pod sp. zn. 12 C 53/2011. Zjistil, že usnesením z 13. 2. 2012, č. j. 12 C 53/2011-94, rozhodl jmenovaný soud tak, že: "I. Řízení se zastavuje vůči žalovanému (pozn.: stěžovateli), 1) ohledně jeho povinnosti uhradit žalobkyni částku 196.311 Kč s přísl., 2). [...] II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na nákladech řízení částku 49.896 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zástupci žalovaného 1). [...] III. Řízení se zastavuje vůči žalovanému 2) ohledně jeho povinnosti uhradit žalobkyni částku 196.311 Kč s přísl., 1) a povinnosti uhradit žalobkyni částku 47.456 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 23.02.2011 do zaplacení. [...] IV. Žalovaný (tj. stěžovatel) 1) nemá proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. [...] V. Žalobkyni bude vrácena alikvotní část zaplaceného soudního poplatku ve výši 7.800 Kč po právní moci tohoto usnesení."

K odvolání žalobkyně - jímž se výslovně dožadovala aplikace § 150 o.s.ř. ve své věci (srovnej číslo listu 98) a kdy toto bylo stěžovateli komunikováno k vyjádření (srovnej číslo listu 103) - rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením z 27. 4. 2012, č.j. 69 Co 255/2012-112 tak, že: "I. Usnesení okresního soudu se v napadeném výroku II., o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalovanému 1), mění takto: [...] ‚Žalovanému 1) se právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně vůči žalobkyni nepřiznává.? [...] II. Žalobkyně a žalovaný 1) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení."

Krajský soud uvedl, že v daném případě posuzoval odvolací námitku žalobkyně podle obsahu spisu, tedy zda povinnost nahradit náklady řízení stanovená podle § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. je v konkrétní případ nepřiměřeně tvrdým opatřením. Dospěl přitom k závěru, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli. Tyto konkrétní důvody krajský soud dovodil z toho, že žaloba o náhradu škody byla podána proto, že stěžovatel bez vědomí žalobkyně a jejího zmocnění vypověděl pojistnou smlouvu, kterou žalobkyně uzavřela s životní pojišťovnou. Tímto jednáním se podle skutkového vylíčení žaloby dopustil úmyslného jednání, jehož důsledkem byla majetková újma vzniklá žalobkyni. Okolnosti vylíčené v podané žalobě podpořila žalobkyně rozsudkem, jímž Okresní soud v Olomouci rozhodl dne 10. 12. 2008, č. j. 4 T 181/2008-142, tak, že stěžovatele uznal vinným, že v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch bez vědomí a souhlasu své tehdejší manželky svévolně písemnou žádostí vypověděl její pojistnou smlouvu, čímž došlo ke zrušení této smlouvy a k výplatě odbytného v celkové částce 225.056 Kč. Podle tohoto rozsudku byl stěžovatel zavázán zaplatit žalobkyni částku 196.311 Kč. Rozsudek nenabyl právní moci, neboť trestní stíhání bylo z důvodu okolností uvedených v § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu ve stadiu odvolacího řízení zastaveno (trestní stíhání bylo podmíněno souhlasem žalobkyně jako poškozené, a ta ho vzala zpět). Tyto okolnosti tedy kvalifikoval v ústavní stížností napadeném rozhodnutí krajský soud jako výjimečné, odůvodňující moderaci náhrady nákladů řízení. V řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, pak žalobkyně vzala žalobu zpět v důsledku námitky promlčení vznesené stěžovatelem. Těmito okolnostmi je dostatečně - podle krajského soudu - odůvodněn závěr, proč stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznal.


III.

Ústavní soud dopěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Zde platí - ve smyslu výše řečeného - že ústavněprávní kontext se nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je v konkrétním případě předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, či nepředstavuje-li výklad extrémní, či excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení staví rezervovaně. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 z 5. 8. 2002, (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, str. 307) a usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 - nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz].

V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 49, str. 177 a násl.) však Ústavní soud zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 47, str. 461) otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu.

Výše deklarovaná rezervovanost Ústavního soudu k ingerenci do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení se pak projevuje o to více, měl-li by Ústavní soud svým rozhodnutím imputovat obecným soudům svoji představu o (ne)uplatnění moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř. Je totiž zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Je tak na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Proto Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou důvody hodné zvláštního zřetele k použití daného ustanovení dány.

Po zvážení všech uvedených východisek Ústavní soud usoudil, že v dané věci není dán prostor pro jeho ingerenci. Odvolací soud důvody aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. ústavně akceptovatelným způsobem vysvětlil. Nadto, sám stěžovatel v ústavní stížnosti zmínil další důvody, jimiž žalovaná již před prvostupňovým soudem odůvodňovala aplikaci § 150 o. s. ř. Tyto důvody, jež sám stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje - ač k jejich relevanci se vůbec nevyjadřuje, byť k tomu mohl odůvodnění právě projednávané ústavní stížnosti využít - jsou přitom závažné (například neplacení výživného dceři atp.).

Aplikace § 150 občanského soudního řádu přitom byla jediným důvodem odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci. K tomuto odvolání se stěžovatel písemně vyjádřil a napadené rozhodnutí krajského soudu jeho vyjádření reflektovalo. Uplatnění moderačního práva ve prospěch žalobkyně tedy za rozhodnutí překvapivé považovat nelze.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2013


Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu