I.ÚS 3030/14 ze dne 30. 9. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudce Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky SMV centrum, s.r.o. (dříve EBM, s.r.o.), se sídlem Brno, Haškova 17, IČ 60700653, zastoupené JUDr. Jarmilou Skaunicovou, advokátkou se sídlem v Brně, Tř. kpt. Jaroše 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky č. j. 23 Cdo 776/2010-158 ze dne 26. 10. 2011, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 50/2013-324 ze dne 6. 8. 2013 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 694/2014 ze dne 16. 7. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Předchozí průběh řízení

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem č. j. 23 Cdo 776/2010-158, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo stěžovatelce vyhověno. Nejvyšší soud tímto rozsudkem přehodnotil právní názor Vrchního soudu a dospěl k tomuto závěru: "V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že podle čl. 10 bodu 10.2 a 10.4 smlouvy o dílo ze dne 15. 11. 1999 měl být výsledkem předání a převzetí díla protokol, který měl obsahovat mj. soupis vad a nedodělků vč. termínů jejich odstranění a ve smlouvě uvedené listiny. Po opravě všech vad a nedodělků mělo být dílo považováno za dokončené a až poté mělo vzniknout právo na zaplacení díla. Zápis o předání díla ze dne 24. 4. 2000 odvolací soud nepokládal za řádné předání díla, neboť k zápisu nebyl připojen soupis vad a nedodělků, popř. soupis předaných dokumentů, resp. nepokládal ho za průkaz o odstranění vad a nedodělků (bezvadnosti díla). Ze skutkových zjištění vyplývá, že v zápise (protokolu) o předání a převzetí díla z 24. 4. 2000 je uvedeno, že jde o "kompletní převzetí" elektroinstalace v rozsahu projektu. V rubrice "soupis nalezených vad a nedodělků, je uvedeno "viz soupis vad a nedodělků, které byly k dnešnímu dni odstraněny". V části protokolu "Přílohy k přejímacímu řízení" je uvedeno "kompletní dokumentace". Pokud odvolací soud za uvedené situace dospěl k závěru, že dílo nebylo řádně tj. v souladu se smlouvou o dílo převzato, není tento jeho závěr správný. Z předmětného protokolu je zřejmé, že ke dni předání a převzetí díla byly event. vady a nedodělky odstraněny a tím bylo dílo bez vad, resp. že v zápise o předání a převzetí nebyly žádné vady a nedodělky uplatněny a byla předána kompletní dokumentace díla. Za tohoto stavu věci je nerozhodné, zda byl či nikoliv doložen seznam vad a nedodělků odstraněných ke dni předání a převzetí či zda byl pořízen seznam předávané dokumentace díla."

3. Na základě tohoto právního závěru Nejvyššího soudu pak Vrchní soud svým napadeným rozsudkem rozhodl tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalobkyni ECF elektrocentum fabrik, s. r. o., v likvidaci pozastavenou cenu díla, které bylo řádně předáno. Dovolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku Vrchního soudu bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je evidentním pochybením. Od roku 2004 je proti ní veden soudní spor o nemalou částku s úroky z prodlení, v roce 2009 byl pravomocně spor ukončen na základě předložených důkazů zamítnutím žaloby vedené proti stěžovatelce. Žalobkyně poté podala dovolání, které bylo podle stěžovatelky podáno jen formálně. Nejvyšší soud dovolání připustil a dokonce mu vyhověl zrušením rozsudku, přičemž se řídil jen svou úvahou zcela odporující skutkovým zjištěním, důkazům i právní praxi, neboť tato vyžaduje dokonalé předání i převzetí díla.

III.
Hodnocení Ústavního soudu

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

8. Stěžovatelka především polemizuje s právní argumentací obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a se závěry interpretujícími konkrétní skutkové okolnosti a pravidla podústavního práva. Ústavní soud však, jak vyplývá z jeho judikatury, není povolán k přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů optikou podústavního práva, ale pouze optikou práva ústavního [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

9. Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu