I.ÚS 308/98 ze dne 13. 5. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
I. ÚS 308/98










Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného advokátem JUDr. B. G., CSc., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 9 To 149/98, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 1997, sp. zn. 2 T 84/94, takto:

Návrh se odmítá.


Odůvodnění:

Stěžovatel se svou stížností domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 9 To 149/98, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 1997, sp. zn. 2 T 84/94.

Ve své stížnosti namítal, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci zákonným soudem a soudcem, neboť věc vedená pod sp. zn. 2 T 84/94 měla být projednána Okresním soudem v Benešově. Proto podal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 proti jeho usnesení, sp. zn. 2 T 84/94, ze dne 6. 11. 1997, stížnost. Uvedl, že stížnostním soudem mu bylo odejmuto právo na spravedlivé rozhodnutí o včas podaném a zákonem připuštěném opravném prostředku.

Proti stěžovateli bylo Obvodním soudem pro Prahu 6 vedeno trestní stíhání pro trestné činy krádeže a porušování domovní svobody, které bylo završeno vydáním trestního příkazu, č. j. 2 T 84/94, kterým byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Stěžovatel namítal, že ještě před nabytím právní moci uvedeného trestního příkazu bylo usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. 1 Pv 2470/93, rozhodnuto tak, že obvodní státní zástupkyně pro Prahu 6 je vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci, sp. zn. 2 T 84/94. Stejně tak i usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. 2 T 84/94-313, ze dne 1. 8. 1995, byl vyloučen soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 z vykonávání úkonů v uvedeném trestním řízení. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 1995, č. j. 11 Ntd 10/95-380, pak byla tato trestní věc podle § 254 trestního řádu odejmuta Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a přikázána Okresnímu soudu v Benešově, kde je dále vedena pod sp. zn. 1 T 237/95.

Po uplynutí zkušební lhůty, na kterou byl výkon trestu stěžovatele odložen, podal stěžovatel Okresnímu soudu v Benešově dne 26. 7. 1998 návrh na vydání rozhodnutí o tom, že se stěžovatel ve zkušební době osvědčil. Okresní soud v Benešově sdělil stěžovateli neformálním přípisem, že návrh byl postoupen k rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 6 pak se souhlasem obvodní státní zástupkyně pro Prahu 6 vydal dne 6. 11. 1997 usnesení, sp. zn. 2 T 84/94, kterým rozhodl tak, že se stěžovatel ve zkušební době osvědčil.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včas stížnost, kterou se domáhal zrušení napadeného usnesení a postoupení věci k projednání Okresnímu soudu v Benešově. Namítal, že o věci nemohl rozhodovat s ohledem na výše uvedené Obvodní soud pro Prahu 6 ani obvodní státní zástupkyně.

Městský soud v Praze usnesením, sp. zn. 9 To 149/98, ze dne 24. 3. 1998, stížnost stěžovatele zamítl, neboť měl za to, že byla podána neoprávněnou osobou. Dovodil, že pokud soud svým rozhodnutím zcela návrhu stěžovatele vyhověl, právo stížnosti mu nepřísluší.

Stěžovatel tvrdí, že všechna rozhodnutí vydaná v jeho trestní věci podle trestního řádu jsou pravomocná a mají proto za následek, že o věci původně vedené pod sp. zn. 2 T 84/94 u Obvodního soudu pro Prahu 6 přísluší výhradně rozhodovat Okresnímu soudu v Benešově.

Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že samosoudce i státní zástupkyně při svém rozhodování jednali svévolně, nezákonně a protiprávně a svým postupem tak porušili čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud po posouzení právního stavu, na základě prostudování příslušných listinných materiálů a po vyjádření k uvedené věci ze strany obecných soudů dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele není možno považovat za důvodnou.

Ústavní soud se ztotožňuje s vyjádřením Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti. Tento stížnostní soud uvedl, že se nezabýval meritem věci s odkazem na ustanovení § 150 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení, které zakotvuje zákaz reformationis in peius, nemůže orgán rozhodující o stížnosti změnit usnesení v neprospěch osoby, z jejíhož podnětu nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána. Stížnostnímu soudu lze pouze vytknout, že v odůvodnění svého usnesení neuvedl odkaz na citované ustanovení, byť v textu svého odůvodnění se o uvedenou zásadu dle cit. usnesení opírá. Pokud by Ústavní soud odhlédl od výše uvedené zásady zákazu reformationis in peius a posuzoval popsaný skutkový stav, dospěl by ostatně z pohledu opodstatněnosti ústavní stížnosti ke stejnému závěru.

Na stěžovatele a na T. H., nar. 12. 10. 1971, byla podána obžaloba pro trestné činy dle § 238 odst. 1, 2, § 247 odst. 1b, 2 a § 8 odst. 1 trestního zákona.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 9. 1994 byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Poté na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 1994 byla věc odňata Obvodnímu soudu pro Prahu 5 a přikázána k rozhodnutí zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 6.

Rozhodující pro posouzení uvedené trestní věci je vydání trestního příkazu Obvodním soudem pro Prahu 6 ze dne 8. 11. 1994. Tento trestní příkaz nabyl právní moci ve vztahu ke stěžovateli dne 25. 1. 1995. Obviněný T. H. podal proti uvedenému trestnímu příkazu odpor.

Vzhledem k okolnosti, že věc byla odňata Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a přikázána Okresnímu soudu v Benešově až na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 1995, trestní příkaz ve vztahu ke stěžovateli již byl v té době pravomocný. Pokud bylo tedy na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 rozhodnuto, že stěžovatel se ve zkušební lhůtě osvědčil a usnesením Městského soudu v Praze následně zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí, neshledává Ústavní soud ve shora uvedeném postupu obecných soudů nijakého porušení základních práv a svobod stěžovatele chráněných Ústavou a Listinou základních práv a svobod.

Na základě shora uvedeného posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně 13. května 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu