I.ÚS 313/97 ze dne 11. 12. 1997
N 157/9 SbNU 361
K průtahům v soudním řízení. K povinnosti navrhovatele zaplatit v soudním řízení soudní poplatek.
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti H. Q.
T., zastoupeného JUDr. B. G., proti postupu Městského soudu
v Praze ve věci sp. zn. 38 Ca 95/97 a proti výzvě Městského soudu
v Praze k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000,- Kč ve věci
sp. zn. 38 Ca 95/97, t a k t o :

1) Ústavní soud z a k a z u j e Městskému soudu v Praze, aby
pokračoval v průtazích ve věci stěžovatele vedené
u tamního soudu pod sp. zn. 38 Ca 95/97.

2) Návrh na zrušení výzvy Městského soudu v Praze
k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000,- Kč, vydané
dne 21. 8. 1997, ve věci vedené pod sp. zn. 38 Ca 95/97,
a návrh, aby stěžovateli byla vrácena částka 1 000,- Kč,
zaplacená na základě této výzvy, se z a m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Dne 3. 2. 1997 byl stěžovatel policisty sekce cizinecké
policie z důvodu ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) zákona č.
283/1991 Sb., o Policii ČR, tj. z důvodu zjištění totožnosti,
umístěn do cely zadržení a zajištění Policie ČR - Správy hlavního
města Prahy. Bylo zjištěno, že stěžovatel neuposlechl rozhodnutí
o zákazu pobytu na území ČR do 7. 11. 1999, vydaného Oddělením
cizinecké policie Litoměřice dne 7. 11. 1996, č.j.
PSV-303/CLTX-LU-96, jež mu uložila povinnost opustit území
republiky do 7. 12. 1996. Proto byl Policií ČR, Správou hl. m.
Prahy - sekcí cizinecké policie rozhodnutím ze dne 3. 3. 1997,
č.j. PSP-1-1-279/CP-c-97, vydán stěžovateli zákaz pobytu na území
ČR do 31. 3. 2007 a určena lhůta k vycestování z území ČR do 25.
3. 1997. Dne 3. 3. 1997 byl stěžovatel z cely zadržení a zajištění
propuštěn.

Rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie
Policejního prezídia ČR ze dne 14. 3. 1997, č.j.
PPR-8249-1/RCP-c-228-96, bylo výše citované rozhodnutí Oddělení
cizinecké policie Litoměřice potvrzeno.

Dne 31. 3. 1997 podal stěžovatel Městskému soudu v Praze
návrh na zahájení řízení o přezkoumání zákonnosti jeho zadržení
a zbavení osobní svobody policií, neboť se domníval, že k tomu
došlo v důsledku "libovůle správního orgánu". Uvedená situace je
prý důsledkem právní úpravy provedené zákonem č. 123/1992 Sb.,
o pobytu cizinců na území ČSFR, podle níž se na řízení o vyhoštění
nevztahují obecné předpisy o správním řízení a podle ustanovení
§ 32 odst. 2 tohoto zákona akt rozhodnutí o vyhoštění není
přezkoumatelný soudem. Tím prý došlo k porušení čl. 1 odst. 1
Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle něhož cizinec musí
mít možnost a) uplatnit námitky proti svému vyhoštění, b) dát
přezkoumat svůj případ a c) dát se za tím účelem zastupovat před
příslušným úřadem nebo soudem. Podle odst. 2 citovaného článku
může být cizinec vyhoštěn před výkonem těchto práv pouze tehdy,
je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je-li
odůvodněno zájmy národní bezpečnosti. Podle názoru stěžovatele
nemá správní orgán v řízení o vyhoštění "žádnou zákonnou povinnost
a neporušuje tedy zákon ani tím, že žádné rozhodnutí nevydá". Ten,
o jehož práva jde, se pak nemůže obrátit ani na správní soud,
protože schází základní podmínka řízení, totiž nezákonné
rozhodnutí. Svůj návrh na zahájení řízení před Městským soudem
v Praze stěžovatel odůvodnil poukazem na čl. 5 odst. 4 Úmluvy,
podle něhož každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným
způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud
urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil
propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.



Stěžovatel Městskému soudu v Praze navrhl, aby urychleně
rozhodl o zákonnosti rozhodnutí o zbavení jeho osobní svobody
a aby zrušil jako nezákonný akt rozhodnutí Policie ČR, spočívající
v zadržení navrhovatele od 2. 2. 1997 do 3. 3. 1997 v CZP Policie
ČR v Praze 4, Kongresová 2/1666.

Ústavní stížností napadl stěžovatel postup Městského soudu
v Praze, neboť ke dni podání ústavní stížnosti (tj. ke dni 21. 8.
1997) neprovedl soud žádný úkon směřující k vydání rozhodnutí, byť
má stěžovatel - podle citovaného čl. 5 odst. 4 Úmluvy - právo na
to, aby takové řízení proběhlo "urychleně". Jediným dosavadním
úkonem soudu prý byla výzva ze dne 21. 8. 1997 k zaplacení
soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, obsahující vyrozumění, že
v případě nezaplacení poplatku soud řízení zastaví. K vybírání
tohoto poplatku - který stěžovatel uhradil - prý však došlo bez
zákonného zmocnění, takže odporuje čl. 11 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož lze
daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Stěžovatel však
proti postupu soudu nemá možnost obrany, protože výzva k zaplacení
soudního poplatku není rozhodnutím, které by bylo možno napadnout
odvoláním.

Stěžovatel se proto domnívá, že napadeným postupem soudu bylo
porušeno jeho právo na "urychlené řízení" a na "rozhodnutí bez
prodlení" ve smyslu článku 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 9 odst. 4
(stěžovatel mylně uvedl článek 5 odst. 4) Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a dále článku
11 odst. 5 Listiny. Proto navrhuje vydání nálezu, jímž by Ústavní
soud zakázal Městskému soudu v Praze, aby pokračoval v porušování
jeho práv a jímž by mu uložil, aby nepokračoval v průtazích ve
věci, vedené u něj pod sp. zn. 38 Ca 95/97, a aby v této věci
neprodleně jednal. Dále se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud
zrušil výzvu Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 1997, vydanou
ve věci sp. zn. 38 Ca 95/97, k zaplacení soudního poplatku 1 000
Kč a aby tomuto soudu uložil navrácení této částky stěžovateli
k rukám jeho právního zástupce.

Stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce prohlásil,
že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost
splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto
nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský
soud v Praze a vedlejší účastníci řízení - Policie ČR, Správa hl.
m. Prahy - sekce cizinecké policie a Policejní prezidium ČR.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření v prvé řadě uvedl, že
povinnost k zaplacení soudního poplatku vyplývá z ustanovení § 2
odst. 1 písm. a), § 4 písm. a) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991
Sb., o soudních poplatcích, podle nichž je soudní poplatek
z návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu splatný
zároveň s podáním žaloby. Protože žalobce (stěžovatel) tuto
poplatkovou povinnost nesplnil, soud jej vyzval k zaplacení
soudního poplatku ve výši 1 000 Kč ve lhůtě 3 dnů od doručení
výzvy, přičemž výše poplatku je dána položkou 17 sazebníku
soudních poplatků, jenž je přílohou citovaného zákona. Pokud jde
o věc samu, nebylo prý dosud možné rozhodnout s ohledem na vysoký
počet případů, které soud vyřizuje, takže vyřízení všech věcí bez
zbytečných průtahů soud údajně není objektivně schopen zajistit.
Městský soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.



Správa hl. m. Prahy - sekce cizinecké policie ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti stručně zrekapitulovala dosavadní
průběh řízení a uvedla, že na ústním jednání před Ústavním soudem
netrvá.

Policejní prezidium ČR ve svém vyjádření uvedlo, že důvodem
stěžovatelova zajištění bylo zjištění jeho totožnosti. Dne 7. 2.
1997 byl zastupitelský úřad Vietnamské socialistické republiky
požádán o vydání cestovního dokladu stěžovateli, protože při
zjišťování totožnosti cizince nestačí, že se zjistí jeho osobní
údaje z jiných pramenů, např. z evidence cizinců. Vydáním
cestovního dokladu domovský stát potvrzuje, že je ochoten svého
občana přijmout na své území, z čehož vyplývá, že bez platného
cestovního dokladu není možné provést vyhoštění takovéto osoby.
V daném případě stěžovateli cestovní doklad vydán nebyl, a proto
nemohlo být přikročeno k jeho vyhoštění a stěžovatel byl propuštěn
na svobodu. Podle názoru Policejního prezidia ČR zajištění není
sankcí, nýbrž pouze prostředkem sloužícím k tomu, aby mohl být
proveden služební zákrok nebo služební úkon. Právo pobývat na
území ČR prý není nárokovým právem cizinců, protože podle čl. 14
Listiny má právo vstupu na území našeho státu pouze státní občan.

Vedlejší účastník závěrem sděluje, že se míní zúčastnit
ústního jednání před Ústavním soudem, bude-li nařízeno. Prohlásil
dále, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

Stěžovatel ústavní stížností v prvé řadě brojí proti postupu
Městského soudu v Praze, kterým je údajně porušován čl. 5 odst.
4 Úmluvy a čl. 9 odst. 4 Paktu. Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy "každý,
kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo
podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl
o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li
zbavení svobody nezákonné." Podle čl. 9 odst. 4 Paktu "každý, kdo
je zbaven svobody zatčením nebo zadržením, má právo na řízení před
soudem tak, aby soud mohl rozhodnout bez prodlení o právoplatnosti
jeho zadržení a nařídit jeho propuštění, jestliže zadržení není
zákonné".

Jak vyplývá z uvedených ustanovení mezinárodních smluv, jimiž
je Česká republika ve smyslu čl. 10 Ústavy vázána, má každý, kdo
je zbaven svobody, nárok na urychlené a neprodlené rozhodnutí
soudu o zákonnosti a právoplatnosti zbavení svobody. Je zřejmé, že
tato ustanovení obsahově představují jeden ze základních principů
práva na spravedlivý proces, jenž je ve vnitrostátním právním řádu
České republiky zakotven zejména v hlavě páté Listiny. Podle čl.
38 odst. 2 Listiny "každý má právo, aby jeho věc byla projednána
veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům." Jak však vyplývá
z příslušného soudního spisu, Městský soud v Praze v dané věci po
dobu nejméně od 31. 3. do 21. 8. 1997 neučinil - s výjimkou výzvy
k zaplacení soudního poplatku - žádný procesní úkon. Za tohoto
stavu se nelze spokojit s názorem Městského soudu v Praze
- obsaženým v jeho vyjádření k ústavní stížnosti - že v souzeném
případě dosud nebylo možno rozhodnout s ohledem na vysoký počet
věcí, které soud vyřizuje, takže vyřízení všech věcí bez
zbytečných průtahů soud není objektivně schopen zajistit. V tomto
směru se Ústavní soud odvolává na svoji známou judikaturu, neboť
již několikrát konstatoval, že problém přetíženosti obecných soudů
spadá do oblasti organizačního zabezpečení činnosti justice
a nemůže být na újmu respektování základních práv a svobod
fyzických a právnických osob (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS
5/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, C. H.
Beck, Praha 1996, str. 335 a násl.). Ostatně shodně a zcela
standardně judikuje i Evropský soud pro lidská práva ve
Štrasburku.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze
svojí nečinností porušil článek 38 odst. 2 Listiny, článek 5 odst.
4 Úmluvy a článek 9 odst. 4 Paktu. V tomto rozsahu je tedy ústavní
stížnost důvodná.

Stěžovatel se však mýlí v druhé části ústavní stížnosti,
podle níž k vybrání soudního poplatku městským soudem došlo
neoprávněně a bez zákonného zmocnění, čímž prý byl porušen čl. 11
odst. 5 Listiny, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na
základě zákona. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č.
549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, je
poplatníkem navrhovatel poplatného úkonu, přičemž poplatková
povinnost vzniká podáním návrhu na provedení poplatného úkonu,
je-li poplatníkem navrhovatel [§ 4 písm. a) citovaného zákona].
Poplatek za podání návrhu je splatný vznikem poplatkové
povinnosti, jde-li o poplatky stanovené pevnou sazbou placené
kolkovou známkou. V ostatních případech jsou poplatky splatné na
základě výzvy soudu do tří dnů ode dne jejího doručení (§ 7 odst.
1 citovaného zákona). Podle položky 17 sazebníku soudních
poplatků, jenž je přílohou tohoto zákona, činí soudní poplatek
v případě žaloby nebo opravného prostředku proti rozhodnutí orgánu
veřejné správy 1 000 Kč.

Z uvedené právní úpravy vyplývá, že Městský soud v Praze
postupoval v souladu se zákonem o soudních poplatcích, jestliže
stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč
do 3 dnů od doručení výzvy. Stěžovatel má sice pravdu v tom, že
z výzvy soudu výslovně nevyplývá, kterou položku sazebníku
soudních poplatků soud ke stanovení výše poplatku použil, leč
výzva obsahuje odkaz na zákon o soudních poplatcích, z něhož bylo
možno uvedenou skutečnost dovodit. To platí zejména za dané
situace, kdy byl stěžovatel zastoupen advokátem.



Důsledně vzato, nemá stěžovatel pravdu ani tehdy, pokud
tvrdí, že proti tomuto postupu soudu neměl obrany, neboť výzva
k zaplacení soudního poplatku není rozhodnutím, které by bylo
možno napadnout odvoláním. Pokud by totiž z důvodu nezaplacení
soudního poplatku ve stanovené lhůtě soud řízení zastavil, bylo by
možno toto rozhodnutí napadnout odvoláním (srov. § 201 a násl.
občanského soudního řádu).

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v části týkající se
zaplacení soudního poplatku k porušení článku 11 odst. 5 Listiny
nedošlo. V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost nedůvodná.

Ústavní soud proto ve výše uvedeném rozsahu ústavní stížnosti
vyhověl a zakázal Městskému soudu v Praze, aby v porušení
citovaného práva pokračoval [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona
o Ústavním soudu]. Část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadá
výzvu Městského soudu v Praze k zaplacení soudního poplatku ve
výši 1 000 Kč, zamítl, neboť jí k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny
nedošlo.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. prosince 1997