I.ÚS 322/96 ze dne 14. 10. 1997
N 127/9 SbNU 161
K přednosti mezinárodních smluv o lidských právech před zákonem. K zásadě "ne bis in idem" u trvalého odmítnutí vojenské služby
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci
stěžovatele M. D. o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského
soudu v Brně ze dne 4. června 1996, sp. zn. 10 T 28/96, a proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 1996, sp. zn. 4 To
324/96, t a k t o :

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Městského soudu
v Brně ze dne 4. 6. 1996, sp. zn. 10 T 28/96, a usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 1. 10. 1996, sp. zn. 4 To 324/96, se
z r u š u j í .

Návrh na zrušení ustanovení § 269 trestního zákona č.
140/1961 Sb., v platném znění, se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel svým podáním ze dne 18. 11. 1996, které došlo
Ústavnímu soudu ČR dne 22. 11. 1996, předložil svou ústavní
stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne
4. 6. 1996, sp. zn. 10 T 28/96, a usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 1. 10. 1996, sp. zn. 4 To 324//96. Ústavní stížnost splňuje
formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu.

Stěžovatel je osobou, která má povinnost vykonat podle § 20
odst. 1 branného zákona základní vojenskou službu. Z důvodu
svědomí a náboženského vyznání má zábrany tuto službu vykonávat
a nemůže podat zákonem č. 18/1992 Sb., o civilní službě, stanovené
písemné prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby,
protože mu uplynula nevratná třicetidenní lhůta, která se podle
§ 2 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona počítá od ukončení odvodního
řízení.

Stěžovatel neuposlechl povolávací rozkaz k výkonu vojenské
služby, za což byl uznán vinným, že v úmyslu vyhnout se trvale
vojenské službě tuto službu nenastoupil do 24 hodin po uplynutí
lhůty stanovené v povolávacím rozkazu, čímž spáchal trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1
trestního zákona. Za to byl odsouzen rozsudkem Vojenského
obvodového soudu v Brně ze dne 11. listopadu 1993, sp. zn. 4
T 233/93, k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců
s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 1994,
sp. zn. 10 T 210/94, byl stěžovatel odsouzen z téhož důvodu znovu,
protože neuposlechl další povolávací rozkaz. Tentokrát byl
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců
nepodmíněně. Odvolání proti rozsudku bylo zamítnuto dne 11. května
1995 usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 6 To 276/94.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. června 1995, sp.
zn. 4 Tv 233/93, bylo rozhodnuto, že podmíněně uložený trest ze
dne 11. listopadu 1993 bude vykonán.



Dne 4. října 1995 podal ministr spravedlnosti stížnost pro
porušení zákona ve prospěch stěžovatele a rozhodl o přerušení
výkonu jeho trestu odnětí svobody.

Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. února
1996, sp. zn. 2 Tzn 13/95, byly zrušeny: rozsudek Městského soudu
v Brně ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 10 T 210/94, usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 1995, sp. zn. 6 To
276/94, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. června 1995,
sp. zn. 4 Tv 233/93. Věc byla vrácena zpět Městskému soudu v Brně.



Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. června 1996, sp. zn.
10 T 28/96, rozhodl, že stěžovatel je kvůli neuposlechnutí nového
povolávacího rozkazu vinen trestným činem nenastoupení služby
v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona a podle
§ 24 odst. 1 trestního zákona bylo upuštěno od potrestání.

Proti tomu se stěžovatel dne 16. června 1996 odvolal s tím,
že žádá, aby byl zproštěn viny podle § 226 písm. b) trestního
řádu, neboť jeho jednání nemělo povahu trestného činu. Usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 1996, sp. zn. 4 To 324/96,
bylo odvolání stěžovatele bez věcného přezkoumání zamítnuto jako
odvolání podané osobou, která se ho výslovně vzdala.

Když se stěžovatel po poradě soudu u ústního jednání
dozvěděl, že místo původního trestu odnětí svobody v délce
jedenáct měsíců nepodmíněně je nyní upuštěno od potrestání,
vyjádřil s tím souhlas, což bylo zaprotokolováno tak, že se vzdává
odvolání. Proti rozsudku se však písemně odvolal, neboť chápe
rozdíl mezi upuštěním od potrestání a zproštěním obžaloby a tento
rozdíl může mít i dopad na posouzení, zda první podmíněný trest
bude proměněn v nepodmíněný či nikoliv.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno
jeho ústavní právo vyplývající z čl. 40 odst. 5 Listiny základních
práv a svobod, neboť pro trvalé odepření vojenské služby byl uznán
vinným již jednou, a to rozsudkem Vojenského obvodového soudu
v Brně ze dne 11. 11. 1993, sp. zn. 4 T 233/93, a odvolává se
současně na nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. září 1995, sp. zn.
IV. ÚS 81/95, podle něhož neuposlechnutí nového povolávacího
rozkazu nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím
soudním řízení zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále požádal, aby se
Ústavní soud zabýval jeho stížností nehledě na otázku, do jaké
míry byly využity opravné prostředky, a to s přihlédnutím k § 75
odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť
stížnost byla podána včas a svým významem přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.

Samostatným podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 20. 2.
1997, doplnil stěžovatel svou ústavní stížnost ze dne 18. 11.
1996 návrhem na zrušení § 269 trestního zákona, pokud jde o osoby,
jež trvale odepřely výkon vojenské služby z důvodu svědomí či
náboženského vyznání z důvodu rozporu tohoto ustanovení s čl. 15
odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud si v dalším řízení ve smyslu § 42 odst. 3 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků
řízení k ústavní stížnosti, Krajského soudu v Brně a Městského
soudu v Brně.

Městský soud v Brně ve své odpovědi ze dne 26. 2. 1997 se
odvolal na své odůvodnění při vyhlášení svého rozhodnutí, kde
zhodnotil výsledky dokazování, zdůvodnil, z jakého důvodu uznal
obžalovaného vinným s tím, že přihlédl ke všem okolnostem případu
a upustil od potrestání.

Krajský soud v Brně ve své odpovědi ze dne 21. 2. 1997
konstatoval, že se nemůže k problematice ústavní stížnosti
vyjádřit, protože věc nebyla v odvolacím řízení meritorně
rozhodována.



Ústavní soud neshledal nutným v této věci si vyžadovat
samostatné vyjádření ministryně spravedlnosti a předsedy
příslušného senátu Nejvyššího soudu ČR, protože jejich stanoviska
a právní názory v této věci vyplývají v plné míře ze stížnosti pro
porušení zákona a odpovídajícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní soud ČR se nejprve zabýval návrhem stěžovatele, aby
bylo postupováno podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, a rozhodl se jeho návrhu vyhovět. Přihlédl
přitom zejména ke skutečnosti, že těžiště ústavní stížnosti
spočívá v posouzení, zda bylo dodrženo ustanovení čl. 40 Listiny
základních práv a svobod, že nikdo nemůže být trestně stíhán za
čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby,
a že v tomto konkrétním případě se k otázce dodržení zásady "ne
bis in idem" vyjádřil jak ministr spravedlnosti ve své stížnosti
pro porušení zákona, tak rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky, který po zrušení předchozích rozsudků uložil Městskému
soudu v Brně, jaké otázky bude třeba v této věci ještě zkoumat.
K tomu však nedošlo, protože rozsudek Městského soudu v Brně ze
dne 4. 6. 1996 jen shledal, že stěžovatel je vinen trestným činem
nenastoupení vojenské služby v úmyslu trvale se vyhnout vojenské
činné službě ve smyslu § 269 trestního zákona, ale podle § 24
odst. 1 trestního zákona upustil od potrestání a využil ustanovení
§ 314d odst. 2 tr. řádu, že písemný rozsudek v tomto případě, kdy
se státní zástupce i obžalovaný podle něj vzdali odvolání, nemusí
obsahovat odůvodnění.

Ústavní soud poté z předložených podkladů a soudních spisů
zjistil, že poprvé byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách dne 11. 11. 1993 podle
§ 269 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání
dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let
a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. 4
Tv 233/93, bylo rozhodnuto, že podmíněně uložený trest ze dne 11.
11. 1993 bude vykonán.
Podruhé byl stěžovatel odsouzen dne 15. 11. 1994 rovněž pro
trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269
odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání
jedenácti měsíců nepodmíněně.

V obou případech základní vojenskou službu po převzetí
povolávacího rozkazu nenastoupil a vojenskému úřadu (OVS) sdělil,
že nenastoupí z důvodu náboženského svědomí a přesvědčení.
O civilní službu nepožádal ze stejného důvodu.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 1996 byl sice
výše uvedený rozsudek ze dne 15. 11. 1994 zrušen a věc vrácena
Městskému soudu v Brně, který dne 4. 6. 1996 rozhodl, že
stěžovatel je z důvodu neuposlechnutí nového povolávacího rozkazu
vinen trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách
podle § 269 odst. 1 trestního zákona, avšak podle § 24 odst. 1
trestního zákona upustil od potrestání. Odvolání stěžovatele bylo
zamítnuto.

Ústavní soud tedy zjistil, že skutečnosti, kterých se ústavní
stížnost dovolává, opravdu nastaly a že odpověď na otázku, zda
zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo
svoboda stěžovatele zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, stěžovatel odvodil z výše
uvedeného průběhu trestního případu, že byl pro trvalé odepření
vojenské služby uznán vinným dvěma samostatnými rozsudky, tedy
opakovaně a dovolává se čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv
a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky.

Ústavní soud musel konstatovat, že čl. 40 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod stanoví, že nikdo nemůže být trestně
stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn
obžaloby, a tato právní zásada nalezla svůj výraz i výslovně
v trestním řádu, konkrétně v jeho § 11 odst. 1 písm. f) resp. g).
Tím ovšem vystoupila do popředí skutečnost, že dne 4. října 1995
podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve
prospěch stěžovatele.

Ministr spravedlnosti dospěl k závěru, že došlo k porušení
zákona v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu a v ustanovení §
60 odst. 1 trestního zákona, protože jednáním, pro které byl
stěžovatel - obviněný odsouzen ve zkušební době, se nedopustil
nového trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách
a přesto byl obecnými soudy opět uznán vinným tímto trestným
činem. Pokud byl závěr, že se obviněný ve zkušební době
neosvědčil, opřen výlučně o nové odsouzení obviněného, které je
nezákonné, došlo k porušení zákona v uvedených ustanoveních. Ve
stížnosti pro porušení zákona blíže rozvádí právní názor v této
věci. Podle ní je podstatným znakem skutkové podstaty trestného
činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst.
1 trestního zákona úmysl pachatele směřující k trvalému
nenastoupení vojenské činné služby nebo zvláštní služby. Z tohoto
znaku vyplývá zcela logický závěr, že pachatel byl potrestán za
své rozhodnutí trvale se vyhnout uvedené službě, což projevil
zejména tím, že jednak dal takový úmysl zřetelně najevo a jednak
ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkazu
nenastoupil službu v ozbrojených silách, a přitom si byl vědom
trestních následků za takové jednání. I po prvním odsuzujícím
rozsudku za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách
podle § 269 odst. 1 trestního zákona je možné znovu doručit
obviněnému další povolávací rozkaz k nastoupení služby
v ozbrojených silách, avšak jeho neuposlechnutí již nelze hodnotit
jako nový trestný čin, byl-li v předchozím řízení před soudem
zjištěn úmysl nenastoupit takovou službu trvale. Obviněný v tomto
případě při novém povolání setrval na své již dříve projevené vůli
vojenskou službu nenastoupit, a proto podle názoru ministra
spravedlnosti jde o stejné jednání i stejný následek, a tedy
o totožný, a nikoliv nový skutek. Totožnost skutku nemůže ovlivnit
změna v některých jednotlivostech, které skutek individualizují,
jako např. povolání k vojenské službě v jiné době a k jinému
vojenskému útvaru.

Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 21. 2. 1996, sp. zn.
2 Tzn 15/95, stížnost pro porušení zákona podanou ministrem
spravedlnosti zamítl, ale svým rozsudkem ze dne 21. 2. 1996, sp.
zn. 2 Tzn 13/95, rozhodl, že zákon porušen byl, avšak z jiných
důvodů a v jiných ustanoveních a dotčená rozhodnutí obecných
soudů, týkající se stěžovatele, zrušil. V odůvodněních obou
rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR podrobně věnoval rozboru právního
názoru ministra spravedlnosti a svému odlišnému právnímu názoru,
o který svá rozhodnutí opřel. Jeho stanovisko lze v zásadě shrnout
do několika bodů:



- stížnost zaměňuje existenci stejného úmyslu s existencí stejného
skutku, resp. nerozlišuje úmysl pachatele od projevu tohoto
úmyslu,

- hranicí oddělující jednotlivé skutky je sdělení obvinění; pak
jde vždy o jiný skutek, byť by plynule navazoval na předchozí
jednání nebo se jím realizoval tentýž úmysl (§ 12 odst. 11
trestního řádu),

- platný trestní zákon i trestní řád pojem "skutek" používají, ale
blíže ho nevymezují; není výslovně stanoveno, kdy jde o "týž
skutek" ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f), g) trestního řádu.

- trestný čin podle § 269 trestního zákona je dokonán marným
uplynutím lhůty 24 hodin od doby stanovené k nástupu
v povolávacím rozkazu. Doručením nového povolávacího rozkazu
dochází k běhu nové, další lhůty k nastoupení služby
v ozbrojených silách a pokud povinná osoba zaviněně nenastoupí,
dojde k dokonání dalšího skutku formálně naplňujícího znaky
trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách,

- zjištění úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě je závěrem
právním a nikoliv skutkovým a nemůže zakládat nebo udržovat
totožnost skutku.

Nejvyšší soud ČR uzavírá svůj rozbor s tím, že ve smyslu §
11 odst. 1 písm. f) tr. řádu nejde o totožný skutek, pro který byl
obviněný odsouzen pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského
obvodového soudu v Brně dne 11. 11. 1993 a rozsudkem Městského
soudu v Brně ze dne 15. 11. 1994.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 1996 přikázal
soudu prvního stupně věc stěžovatele znovu projednat a učinit nové
rozhodnutí. Konstatoval, že při hodnocení obhajoby stěžovatele,
vyjádřené mimo jiné v jeho opravných prostředcích podaných
v původním řízení, může mít význam též posouzení, zda zákonná
úprava odmítnutí vojenské služby podle § 2 odst. 1 písm. a), odst.
2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění pozdějších
předpisů, dostatečně umožňuje využití tohoto ústavního práva
(zejména s ohledem na poměrně krátkou lhůtu k účinnému prohlášení
o odmítnutí vojenské služby a na nemožnost navrácení této lhůty)
a zda tato úprava není v rozporu se smyslem ustanovení čl. 15
odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nemůže být
nikdo nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu
s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Bude-li mít soud
za to, že citovaná ustanovení zákona o civilní službě nejsou
v souladu s Listinou základních práv a svobod, pak je povinen
postupovat podle § 224 odst. 5 trestního řádu, přerušit trestní
stíhání a učinit příslušný návrh u Ústavního soudu. Navíc Nejvyšší
soud ČR uznal, že je nutno respektovat určité přípustné meze
trestní represe při posuzování dalších případů nenastoupení služby
v ozbrojených silách u pachatele, který již v minulosti byl
pravomocně odsouzen za takovýto trestný čin podle § 269 trestního
zákona. Skutková podstata trestného činu nenastoupení služby
v ozbrojených silách (podle § 269 i podle § 270 trestního zákona)
váže vznik trestní odpovědnosti na nedodržení lhůty k nástupu této
služby podle povolávacího rozkazu. Přitom branný zákon ani jiný
obecně závazný právní předpis neobsahuje žádná zvláštní pravidla
pro opětovné povolávání osoby, která předchozí povolávací rozkaz
zaviněně nesplnila a byla za to případně odsouzena. Proto
příslušné okresní vojenské správě nic nebrání takovou osobu
povolávat v jakémkoliv intervalu s neomezeným počtem povolávacích
rozkazů až do konce trvání služební povinnosti /teoreticky až do
60 let věku - viz § 5 odst. 2, § 21 odst. 3 a § 22 odst. 1 písm.
b) branného zákona/, přičemž povolaná osoba je povinna každé
povolání uposlechnout (§ 52 odst. 1 branného zákona). To by pak
mohlo vést k ničím nelimitovanému počtu trestných činů
nenastoupení služby v ozbrojených silách u téže osoby a s tím
spojenému neúměrnému počtu odsouzení týkajících se nesplnění
stejné služební povinnosti. Navíc neexistence podrobnější právní
úpravy opětovného povolávání osob k výkonu vojenské činné služby
nezaručuje stejný postup co do četnosti a termínů povolání vůči
všem odvedencům, což může způsobit nerovnost v právech
a povinnostech občanů v rozporu s čl. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Proto s přihlédnutím k okolnostem
a důvodům každého opětovného nenastoupení bude nutné zkoumat, zda
je skutečně namístě i opětovný trestní postih pachatele, zejména
zda je zde potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve
smyslu § 3 odst. 2 trestního zákona a zda - i vzhledem k délce
vojenské služby, jejímuž výkonu se obviněný vyhýbá - nebyl
dostatečný předchozí trestní postih a tresty pravomocně uložené za
předtím spáchané trestné činy nenastoupení služby v ozbrojených
silách. Touto dispozicí se však Městský soud v Brně (sp. zn. 10
T 28/96) neřídil, když rozhodl v této věci bez odůvodnění svým
rozsudkem ze dne 4. 6. 1996 a Krajský soud v Brně jeho postup
schválil.

Ústavní soud ČR po zhodnocení všech podkladů týkajících se
předmětné ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost
je důvodná.



Stěžovatel byl pro trvalé odepření vojenské služby uznán
vinným dvěma samostatnými rozsudky, tedy opakovaně, čímž obecné
soudy jako orgány veřejné moci porušily čl. 40 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod a zasáhly do ústavně chráněných práv
stěžovatele. Dále porušily i čl. 90 Ústavy ČR tím, že zákonem
stanoveným způsobem neposkytovaly ochranu právům.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ve smyslu
čl. 83 Ústavy ČR musel vyjít nejen z uvedeného článku Listiny
základních práv a svobod, který je navíc pojmově shodný
s ustanovením § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, ale musel
respektovat i skutečnost, že zásada "ne bis in idem" nalezla své
místo též v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod, jak Ústavní soud konstatoval
již ve svém nálezu I. ÚS 184/96, protože toto ustanovení citované
Úmluvy je v České republice bezprostředně závazné, má přednost
před zákonem a tak musí být i aplikováno. Tato přednost
mezinárodní smlouvy před zákonem, jak ji stanoví čl. 10 Ústavy
České republiky, byla v celém řízení před obecnými soudy
opomenuta. Jinak se Ústavní soud přidržel své dosavadní
rozhodovací praxe v analogických případech, jak vyplývá např.
z nálezů IV. ÚS 81/95 a IV. ÚS 82/97.

Z výše uvedených důvodů musel Ústavní soud rozsudek Městského
soudu v Brně ze dne 4. června 1996, sp. zn. 10 T 28/96, a usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 1996, sp. zn. 4 To 324/96,
pro neústavnost zrušit. Nemohl však vyhovět návrhu stěžovatele na
zrušení ustanovení § 269 trestního zákona a musel jeho návrh
odmítnout z toho důvodu, že k porušení základních práv a svobod
došlo v zásadě nesprávnou aplikací právních předpisů, především
trestního řádu. Ústavní soud shledal návrh na zrušení § 269
trestního zákona z tohoto hlediska v tomto konkrétním případě
zjevně neopodstatněným a byl nucen jej odmítnout.

Ústavní soud ČR nemohl ani využít podnětů Nejvyššího soudu ČR
k případnému projednání otázek spojených s civilní službou, které
Nejvyšší soud ČR směřoval vůči prvoinstančnímu soudu. Civilní
služba jen nepřímo souvisí s projednávaným případem. Připomínka,
že však bude třeba posoudit, zda zákonná úprava odmítnutí vojenské
služby /podle § 2 odst. 1 písm. a), jakož i odst. 2 zákona
č.18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů/,
dostatečně umožňuje využití tohoto ústavního práva a zda tato
úprava není v rozporu se smyslem ustanovení čl. 15 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod vzhledem k poměrně krátké lhůtě
k účinnému prohlášení o odmítnutí vojenské služby a vzhledem
k nemožnosti navrácení této lhůty, se jeví jako závažná a důvodná.



P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se
nelze odvolat.

V Brně dne 14. října 1997