I.ÚS 329/04 ze dne 10. 6. 2004
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. června 2004 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1.) J. P. a 2.) S. P., 3.) Ing. K. Š., 4.) nezl. K. S., zast. matkou Ing. M. S., všichni zastoupeni JUDr. Z. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2004, č. j. 22 Cdo 739/2003 - 128, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, č. j. 18 Co 336/2002 - 110,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť mají za to, že tyto jsou v rozporu s ustanoveními Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Městský soud v Praze výše citovaným rozsudkem potvrdil ve výrocích o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 5. 2002, č. j. 19 C 147/2001 - 85, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů s návrhem, aby soud určil, že jedna ideální polovina nemovitostí blíže ve výroku specifikovaných byla k datu úmrtí M. J. dne 30. 10. 1992 v jeho vlastnictví z pozůstalosti po L. J. zemřelém dne 10. 2. 1952 a dále byla zamítnuta žaloba stěžovatelů s návrhem na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 4. 5. 2001 mezi vedlejšími účastníky [žalovaní 1.) N. Č., s. r. o. a 2.) N. S., spol. s r. o.], pokud podle ní bylo druhému žalovanému rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha - město, č. j. V 11 10810/01 s právními účinky ke dni 7. 5. 2001 vloženo do katastru vlastnické právo k uvedeným nemovitostem, a to pro dovolání se relativní neplatnosti smlouvy v rozsahu převodu vlastnictví k jedné ideální polovině těchto nemovitostí. Dále odvolací soud změnil částečně výrok rozsudku nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení, ve zbytku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku soudu II. stupně si stěžovatelé podali dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že dovolání v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu nalézacího, jímž byla zamítnuta žaloba "s návrhem, aby soud určil, že jedna ideální polovina v žalobě specifikovaných nemovitostí byla k datu úmrtí M. J. dne 30. 10. 1992 v jeho vlastnictví z pozůstalosti po L. J. zemřelém dne 10. 2. 1952," zamítl. Dovolání do zbývající části rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto a soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovolání je v části týkající se určení práva M. J. ke dni jeho úmrtí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a že byl uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že byly splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení. Za otázku zásadního právního významu, která judikaturou nebyla dosud řešena, považoval dovolací soud otázku, zda dědicové zůstavitele mají naléhavý právní zájem na určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí spoluvlastníkem věci, pokud zůstavitel měl nabýt vlastnictví s další osobou děděním, avšak v dědickém řízení po jeho předchůdci nebyla věc projednána. K tomu dále uvedl, že dědicové mohou podat žalobu na určení práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí. Takovou žalobu však nemohou podat v případě, že zůstavitel měl spornou věc nabýt sám na základě dědického práva, pokud tato věc nebyla do řízení o vypořádání dědictví po jeho právním předchůdci, ve kterém vystupovalo více dědiců, zahrnuta. V této části tedy shledal dovolací soud rozhodnutí soudu II. stupně správným, a proto dovolání v části, v níž bylo shledáno přípustným, zamítl dle § 243b odst. 2 o. s. ř., věta před středníkem. Pokud stěžovatelé podali dovolání i do zbývající části výroku soudu odvolacího, soud dovolací toto odmítl, neboť nedospěl k závěru, že by takové rozhodnutí mělo zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř. ).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že z pohledu jejich žalobních tvrzení nepochybně uplatňují práva vlastníka, neboť těmito vlastníky nepochybně jsou, nabyli je již smrtí zůstavitele M. J., který je nabyl rovněž již smrtí zůstavitele L. J.. Proto je jimi uplatněný nárok chráněn ustanovením čl. 11 Listiny. Dále argumentují, že výše citované rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu v ČR jsou v rozporu s ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, ale neuvádějí, v čem konkrétně má spočívat zásah do jejich základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Pouze navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§ 72 odst. 1 písm.a) zákona o Ústavním soudu].

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými, byť i v jiném, než dosud vedeném řízení.

Ústavní stížnost stěžovatelů je nepřípustná.

K tomu dodává Ústavní soud následující. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali určení vlastnictví k nemovitostem v žalobě blíže určeným a také určení neplatnosti kupní smlouvy mezi vedlejšími účastníky. Obecné soudy správně zhodnotily, že v daném případě stěžovatelé neprokázali svoji věcnou aktivní legitimaci. Jak uvedl dovolací soud, rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. Je totiž nutné z hlediska právní jistoty projednat právní stav věci v řízení o vypořádání dědictví po původním vlastníkovi, příp. po předchozím určení, že byl ke dni úmrtí vlastníkem, a poté lze rozhodnout o vlastnictví jeho dědice (dědiců). Za této situace by odporovalo výše zmíněnému principu subsidiarity, pokud by Ústavní soud rozhodl ve fázi, kdy existuje jiný efektivní právní prostředek uplatnitelný v rámci obecného soudnictví (dodatečné vypořádání dědictví po L. J.), kterým může dojít k nastolení stavu, jehož se stěžovatelé domáhají.

Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 10. června 2004


Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj