I.ÚS 3308/16 ze dne 25. 10. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem Osadní 12a, Praha 7, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 2. 2015 č. j. 30 C 67/2012-169, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2015 č. j. 20 Co 221/2015-210 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 7. 2016 č. j. 30 Cdo 530/2016-235, za účasti vedlejší účastnice Miluše Novákové, zastoupené Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem se sídlem Milady Horákové 26, Brno, takto:

Vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 2. 2015 č. j. 30 C 67/2012-169 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2015, č. j. 20 Co 221/2015-210, se odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti stěžovatelky.

Odůvodnění:

I.

1. Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení vlastnického práva k jí obývanému bytu. Stěžovatelce byla rovněž uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení.

2. Stěžovatelka tvrdila, že k prodeji bytové jednotky třetí osobě, která ji posléze převedla na další osoby, od nichž ji nabyla vedlejší účastnice, byla donucena pod nátlakem subjektů, které ji v tísni přiměly uzavřít nevýhodné smlouvy o půjčce. Místo slíbené půjčky ve výši 1 500 000 Kč, která měla stěžovatelce umožnit zaplacení jejích dluhů, s ní tyto subjekty postupně sjednaly dvě smlouvy o půjčce splatné do 40 dnů, konkrétně na částky 400 000 Kč a 720 000 Kč, z nichž však stěžovatelka obdržela pouze 300 646 Kč, neboť zbytek byl převeden na účty těchto subjektů jako provize a zápočet dluhu. Mezitím byla mezi účastníky těchto smluv uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva ke stěžovatelčině bytové jednotce. Poté, co stěžovatelka zmíněné půjčky nesplatila, přesvědčily ji věřitelské osoby, že východiskem z její situace bude prodej bytu třetímu subjektu za kupní cenu 900 000 Kč, k němuž došlo na základě kupní smlouvy ze dne 11. 11. 2010. Z uvedené částky však stěžovatelka ničeho neobdržela. Byt byl posléze převeden na jiné osoby a z nich dne 5. 4. 2011 na vedlejší účastnici, která je s dotčenými osobami spřízněna.

3. Stěžovatelka v žalobě a v průběhu určovacího řízení namítala, že uvedené subjekty jednaly od začátku ve shodě s cílem uvést ji v omyl a získat předmětnou bytovou jednotku. Využily totiž její hospodářské tísně a uzavřely s ní nápadně nevýhodnou smlouvu o půjčce částky 400 000 Kč, která měla za následek uzavření celé série dalších nevýhodných smluv, jež však dle stěžovatelky stíhá absolutní neplatnost. Jestliže pak byla hodnota sporného bytu znalcem vyčíslena na částku 1 000 000 Kč, zatímco stěžovatelka fakticky obdržela pouze částku 300 646 Kč, byla tato bytová jednotka prodána za cenu v rozporu s dobrými mravy. Dle stěžovatelky přitom věřitelé jednali z pozice výrazně finančně gramotnějších osob a zneužili její neznalosti a tísně k vlastnímu finančnímu prospěchu. Za toto jednání je proti nim dokonce vedeno trestní stíhání pro podvod a lichvu.

4. Z napadených rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti a ze spisu okresního soudu sp. zn, 30 C 67/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že v určovacím řízení se obecné soudy nejprve jako předběžnou otázkou zabývaly platností kupní smlouvy na byt, kterou stěžovatelka uzavřela s třetím subjektem. Dospěly k závěru, že mezi poskytnutým plněním nebyl natolik hrubý nepoměr, aby vyvolal neplatnost smlouvy. Za rozhodující považovaly, že stěžovatelka měla v době uzavření smlouvy ze dne 11. 11. 2010 vysoké finanční závazky a výše jejích dluhů každým dnem narůstala. Poukázaly přitom na její neuvážlivost, resp. nezodpovědnost, s tím, že by půjčku ve výši 1 500 000 Kč, byla-li by jí poskytnuta, pravděpodobně nesplácela, když nebyla schopna splácet ani nižší částky. Soudy dále uvedly, že stěžovatelka měla možnost řešit svou situaci jinak než podpisem kupní smlouvy, mohla např. zpochybnit nároky věřitelů ze smluv o půjčkách či platnost zástavní smlouvy. Podle nich v řízení (alespoň zpočátku) netvrdila, že u ní chyběla vůle kupní smlouvu uzavřít, a byla srozuměna s tím, že se ocitne v postavení nájemkyně. Soudy proto dospěly k závěru, že kupní smlouvu ze dne 11. 11. 2010 nelze mít za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, že stěžovatelka platně převedla své vlastnické právo k bytu, že by proto bylo nadbytečné hodnotit existenci dobré víry vedlejší účastnice při uzavírání kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2011. S ohledem na právní hodnocení věci konečně nepovažovaly za podstatné, že jednání věřitelů stěžovatelky bylo v té době předmětem trestního řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky s odkazem na to, že posouzení tísně je otázkou skutkovou, nikoliv právní.

5. Z usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 239/2016-404 ze dne 13. 7. 2016, které bylo přiloženo k ústavní stížnosti, vyplývá, že stěžovatelka nyní před obecnými soudy čelí žalobě na vyklizení předmětného bytu. V tomto řízení vydal okresní soud dne 27. 4. 2016 rozsudek č. j. 9 C 64/2011-352, kterým uložil stěžovatelce povinnost byt vyklidit. Vyšel přitom z výše uvedených rozhodnutí, která byla napadena ústavní stížností, jimiž bylo určeno, že vlastníkem sporného bytu je vedlejší účastnice. Stěžovatelka podala odvolání, ve kterém zopakovala své tvrzení, že její vlastnické právo k bytu nebylo platně převedeno na třetí osobu, a tudíž ani na vedlejší účastnici. Výše uvedeným usnesením krajský soud odvolací řízení přerušil do pravomocného skončení dovolacího řízení ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 530/2016. Z veřejně dostupných informací pak Ústavní soud zjistil, že dne 12. 10. 2016 bylo rozhodnuto o pokračování odvolacího řízení a že jednání ve věci je nařízeno na den 29. 11. 2016.

II.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily její základní práva na majetek a na soudní ochranu, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá, že soudy pouze poukazovaly na fakt, že mohla jednat jinak a že by vyšší půjčku pravděpodobně nesplácela (což stěžovatelka popírá). Má za to, že na ni soudy kladly nároky, které se rozumem průměrného člověka jeví jako nepřiměřené s ohledem na to, že věřitelé získali na její úkor prospěch právě proto, že její finanční a právní gramotnost nebyla na tak dobré úrovni, aby si mohla uvědomit nekalost jejich jednání. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy dostatečně nezkoumaly jednání jejích věřitelů ve světle ustanovení § 39 tehdy účinného občanského zákoníku a neposuzovaly tíseň, do které ji tyto osoby dostaly. Pokud by soudy rozhodovaly spravedlivě, musely by dojít k závěru, že jednání jejích věřitelů bylo v rozporu s dobrými mravy a směřovalo k tomu, připravit ji o byt za neúměrně nízkou částku. Nejvyšší soud pak pochybil, když napadená rozhodnutí nezrušil a neposuzoval věc meritorně.

III.

7. Stěžovatelka s ústavní stížností spojila rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Odkazuje přitom na to, že v bytové jednotce, o určení jejíhož vlastnictví se vedlo předmětné řízení, stále bydlí se svými dvěma dospělými dcerami a třemi nezletilými vnoučaty, přičemž nemají k dispozici jiné bydlení. Případné vyklizení by tedy znamenalo značný zásah do sociálního postavení celé rodiny, zatímco vedlejší účastnice opakovaně tvrdila, že byt koupila pouze za účelem investice a nepotřebuje jej k uspokojení svých potřeb.

8. Vedlejší účastnice se k tomuto návrhu vyjádřila tak, že s argumenty stěžovatelky nesouhlasí. Poukazuje v prvé řadě na to, že okresní soud ve svém nepravomocném rozsudku o vyklizení poskytl stěžovatelce za tímto účelem lhůtu dvou měsíců. Dále pak má za to, že újma, která jí v současnosti vzniká tím, že ze své investice nedosahuje žádného zisku, neboť byt obývaný stěžovatelkou nemůže pronajmout, převyšuje újmu, která by případně vznikla stěžovatelce výkonem dotčených rozhodnutí. Kromě toho musí za stěžovatelku platit měsíční plnění spojená s užíváním bytu. Stěžovatelka je nyní úpadkyní v insolvenčním řízení, ve kterém jí soud povolil řešení úpadku oddlužením, což mj. znamená, že výdaje vzniklé po úpadku stěžovatelky již vedlejší účastnice nemůže v insolvenčním řízení uplatnit, snaží se je nicméně vymáhat soudně.

9. Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

10. Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny. Smyslem odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci je předejít situaci, kdy by po eventuálním zrušení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem bylo nemožné či neúměrně obtížné vrátit stav věci do podoby před takovým protiústavním rozhodnutím orgánu veřejné moci. O takový případ jde i v nyní posuzované věci.

11. Ústavní soud je toho názoru, že vyklizení stěžovatelky a její rodiny z bytu může být v daných souvislostech závažným zásahem do jejích základních práv, přičemž je třeba zohlednit i to, že nedisponuje jinou možností bydlení a že s ní žijí nezletilé děti. Jakkoliv lze uznat, že je s odkladem spojen zásah do práv vedlejší účastnice, ve vztahu k níž může mít toto rozhodnutí za následek absenci zisku z jí zakoupeného bytu, z hlediska poměřování tohoto zásahu s možnými dopady do práv stěžovatelky hrozí nepoměrně větší újma právě stěžovatelce. Nelze také pominout, že vedlejší účastnice má možnost uplatnit své náklady vůči stěžovatelce v probíhajícím insolvenčním či jiném soudním řízení. Ústavní soud současně neshledal, že by odložení vykonatelnosti bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

12. Proto Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.

13. Ústavní soud přitom neopomíjí, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, vydaná v řízení o žalobě na určení vlastnického práva k bytu, jejichž vykonatelnost se tímto usnesením odkládá, nejsou exekučním titulem pro vyklizení. Na jejich základě (viz bod 5) však probíhá řízení o vyklizení předmětného bytu, ve kterém je již v současnosti nařízeno jednání před odvolacím soudem. Jak již bylo výše uvedeno, v případě vydání rozhodnutí o vyklizení - které by již exekučním titulem bylo - by stěžovatelce bezprostředně hrozilo, že se i s dcerami a nezletilými vnoučaty ocitne bez přístřeší. Bude proto na krajském soudu, aby zvážil, zda v důsledku Ústavním soudem nařízeného odkladu vykonatelnosti rozhodnutí určujících, že vedlejší účastnice je vlastnicí předmětného bytu, znovu přistoupí k přerušení řízení o vyklizení předmětného bytu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu