I.ÚS 334/96 ze dne 22. 4. 1997
U 9/7 SbNU 361
Institut vazby podle českého trestního práva
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem zpravodajem ve věci návrhu stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. I. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 1996, sp. zn. 44 To 1357/96, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. Nt 319/96, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 1996, sp. zn. 44 To 1357/96, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. Nt 319/96, s tím, že je obviněným v trestním řízení, které bylo zahájeno usnesením vyšetřovatele O.ú. Policie ČR ze dne 4. 5. 1993 pod ČVS: OVV - 547/93. V současné době je řízení vedeno
u Ú. P. Policie ČR pod ČVS: MVV - 2023/96. V rámci tohoto řízení byl obviněný vzat do vazby usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 1. 1996, sp. zn. Nt 11/96. Usnesením Nt 319/96 ze dne 4. 7. 1996 byla lhůta trvání vazby prodloužena do 11. 1. 1997. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost, která byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 1996, sp. zn. 44 To 1357/96. Stěžovatel je přesvědčen, že posledním zmíněným rozhodnutím došlo k porušení jeho práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 2 uvedené Listiny a též práva podle čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel argumentuje, že s ohledem na jeho specifickou povahu je nutno na vazební řízení obecně plně aplikovat ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, minimálně v rozsahu projednání věci v přítomnosti obviněného.
Dále je namítán rozpor s ustanovením čl. 8 odst. 2 druhá věta Listiny základních práv a svobod, když stěžovatel dovozuje, že byl zbaven svobody jen proto, že nebyl schopen dostát svým smluvním závazkům.
Pokud se týká rozhodování o prodloužení vazby v neveřejném zasedání s vyloučením veřejnosti, je stěžovatel vyloučen z podávání návrhů, čímž, jak stěžovatel dovozuje, je konstituována nerovnost mezi účastníky vazebního řízení v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Soudce zpravodaj z předloženého spisu zjistil, že usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. Nt 319/96, bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením 71 odst. 2 trestního řádu o prodloužení vazby obviněného o šest měsíců, tj. do 11. 1. 1997. Městský soud po podané stížnosti do tohoto usnesení přezkoumal ve smyslu ustanovení 147 odst. 1 trestního řádu správnost výroku
napadeného usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru,
že stížnost není důvodná, když obviněný je stíhán pro jednání kvalifikované jako trestný čin podvodu podle ustanovení 250 odst. 1, 4 trestního zákona a byl shledán důvod vazby (útěkové) podle ustanovení 67 písm. a) trestního řádu. Trestná činnost je velmi rozsáhlá, obsahuje asi 70 útoků a způsobená škoda činí asi 15 milionů Kč, takže obava z následků předpokládaných dle ustanovení 67 písm. a) trestního řádu není formální, nýbrž reálná. Při zkoumání důvodnosti prodloužení lhůty vazby jako takové shledal odvolací soud i toto rozhodnutí odpovídajícím rozsáhlosti a náročnosti věci. Proto byla stížnost soudem zamítnuta.

Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje také o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Při postupu podle 42 a 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, Ústavní soud vychází z principu, že své přezkumné pravomoci vykonává, pokud došlo k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky.
V českém právním řádu je institut vazby pojat jako prostředek k zajištění účasti osoby obviněného na procesních úkonech, jejichž provedení je za jeho účasti nezbytné v rámci trestního stíhání této osoby. Rozhodnutím o vzetí do vazby se nepředjímá rozhodnutí v meritu věci. Do vazby lze vzít podle 68 trestního řádu pouze osobu, které bylo podle ustanovení 160 trestního řádu sděleno obvinění, pro které je dostačující, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Ustanovením 67 trestního řádu se provádí čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který stanoví hranice pro vzetí do vazby (jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem). Ze skutkových okolností dovodily soudy existenci vazebních důvodů podle ustanovení 67 písm. a) trestního řádu - dovozena s ohledem na povahu věci hrozba vysokým trestem - a obviněný je ve vazbě na dobu danou zákonem.
Soudce zpravodaj nezjistil porušení ústavněprávních principů z titulu námitek uplatněných stěžovatelem a dospěl k závěru, že návrh ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jej proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 1997