I.ÚS 3382/13 ze dne 30. 9. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. P., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Ivo Fajmonem, advokátem, AK se sídlem Ječná 243/39a, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 č. j. 4 Tdo 788/2013-32 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013 č. j. 7 To 1/2013-817, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 20. 3. 2014, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 13/2011, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení vyplynulo, že Vrchní soud v Praze zrušil ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012 č. j. 4 T 13/2011-759 a znovu rozhodl tak, že shledal obžalovaného vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obžalovaný dopustil dne 27. 6. 2011 v Praze na Sofijském náměstí vůči poškozenému Karlovi K. (jedná se o pseudonym) [skutek popsaný ve výrokové části rozsudku pod bodem 1)], zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tentýž den v Praze v ul. Generála Šišky vůči poškozeným Haně V. (jedná se o pseudonym) a Zdeňkovi B. (jedná se o pseudonym) [skutek popsaný ve výrokové části rozsudku pod bodem 2)] a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [skutek popsaný ve výrokové části rozsudku pod bodem 3)]. Vrchní soud v Praze odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, trestu propadnutí pistole zn. Walther a zavázal ho povinností nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně a Vojenské zdravotní pojišťovně škodu v soudem vyčíslené výši představující náklady spojené s léčením poškozených.

Podle odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze potvrdil jako správný rozsah a způsob dokazování provedeného Městským soudem v Praze a ztotožnil se i s jeho skutkovými zjištěními a právními závěry, s výjimkou skutku popsaného pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. Na základě provedených důkazů vrchní soud upřesnil skutkový děj a skutek právně překvalifikoval z pokusu vraždy na pokus těžkého ublížení na zdraví. Vrchní soud přiznal jistou opodstatněnost výhrad obhajoby stran posouzení stěžovatelovy trestní odpovědnosti a v souladu se zásadou in dubio pro reo konstatoval, že stěžovatel se při páchání skutků popsaných pod bodem 1) a 2) výrokové části rozsudku nacházel ve stavu zmenšené příčetnosti vyvolané poruchou osobnosti a tzv. komplikovanou opilostí (akutní intoxikace alkoholem a marihuanou). Vrchní soud se též vyjádřil k závěrům znalců a přisvědčil obhajobě, že různé odpovědi znalce MUDr. Kalvacha upřesňovaly a vyjadřovaly míru či kvalitu rozpoznávacích a ovládacích schopností stěžovatele a nevykazovaly žádný rozpor dovozovaný nalézacím soudem. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel poukázal na to, že Vrchní soud v Praze, který v odvolacím řízení zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl, sice přisvědčil jeho námitce nesprávné interpretace závěrů znalců, ale ve výroku jeho rozhodnutí se tato skutečnost v podstatě neprojevila. Při změně právní kvalifikace prvního ze tří skutků vycházel především z výpovědí svědků a jen podpůrně z obhajoby a závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie PhDr. Karla Netíka a odvětví psychiatrie MUDr. Zdeňka Kalvacha, přičemž vzal v potaz jen některá jejich zjištění a těmi, která vyznívala v jeho prospěch, se nezabýval. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že pro posouzení subjektivní stránky trestných činů a jeho sociální adaptability byl názor znalců podstatný, a pokud ho soud nesdílel, měl za povinnost se s ním vypořádat. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že sdílel závěry, jak je učinil Vrchní soud v Praze a zřejmě se nedostatečně seznámil s provedenými důkazy, neboť nepostřehl, že znalec Kalvach hodnotil stěžovatelovy rozpoznávací a ovládací schopnosti jako podstatně snížené.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvádí, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Obdobně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v jeho trestní větvi zaručuje každému, o jehož trestním obvinění se rozhoduje, právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který projedná jeho věc spravedlivě, veřejně, přiměřeně rychle, za respektování principu rovnosti účastníků řízení; ten je v trestním procesu chápán relativně a postavení obviněného jako slabší strany je kompenzováno dodatečnými zárukami či do jisté míry překrýváno specifickými garancemi podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy.

V oblasti dokazování hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Evropský soud pro lidská práva ponechává na národních soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, řízení jako celek však musí být spravedlivé. Ústavní soud proto ve své rozhodovací praxi již dříve stanovil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, a to zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Vzhledem k obecné dostupnosti jeho judikátů (publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) pouze připomíná, že jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.

V projednávané věci Ústavní soud žádné takové pochybení neshledal. Pokud stěžovatel namítal jednostranné hodnocení provedených důkazů, resp. nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku na zjištěný skutkový stav (u skutků popsaných pod body 1 a 2 výrokové části rozsudku), Ústavní soud nemohl jeho námitkám přisvědčit. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že soud vzal v úvahu příslušné závěry znalců MUDr. Kubeje a MUDr. Kalvacha, týkající se osobnosti stěžovatele, včetně poruch jeho chování (jejichž podrobnější popis zde není třeba blíže rozvádět) a po jejich hodnocení dospěl k závěru o snížené (zmenšené) příčetnosti stěžovatele, přesto však za svoje jednání odpovědného. Toto zjištění soud zohlednil i při ukládání trestu. Podle Ústavního soudu nelze Vrchnímu soudu v Praze vytýkat pochybení při hodnocení znaleckého posudku, Ústavní soud v tomto směru poukazuje na svoji ustálenou judikaturu, dle níž trestní soud není vázán výsledky znaleckého zkoumání a hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 284/12 ze dne 3. 5. 2012, N 96/65 SbNU 295). Uvedený závěr je třeba zdůraznit právě v projednávaném případě, kdy se znalci - psychiatr i psycholog - po odborném vyšetření stěžovatele vyjadřovali k jeho osobnosti a pohnutkám.

Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že Vrchnímu soudu v Praze nelze vytknout svévoli při hodnocení provedených důkazů, stejně jako neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace stěžovatelova jednání. Ústavní soud respektoval i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se přiměřeným způsobem vyrovnal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, směřovanými do výroku pod bodem 2) rozsudku Vrchního soudu v Praze, a vyložil, proč je hodnotil jako neopodstatněné.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu