I.ÚS 3391/17 ze dne 19. 12. 2017
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Kapitána, zastoupeného JUDr. Petrem Wildtem, PhD., advokátem, se sídlem Bohuslava Martinů 1038, Hradec Králové, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 8. 2017 č. j. 13 To 332/2017-21, č. j. 13 To 333/2017-22, č. j. 13 To 334/2017-24 a č. j. 13 To 335/2017-21, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod zaručených čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 6 a čl. 17 odst. 2 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva), čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv.

2. Stěžovatel je podezřelý ze spáchání zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měl stěžovatel společně s dalšími dvěma podezřelými dopustit tím, že v rámci pořízení nové technologie financované z prostředků Evropského fondu regionálního rozvoje měli způsobit tomuto fondu škodu ve výši 16.400.000 Kč.

3. Pro toto podezření přistoupilo Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, odboru hospodářské kriminality SKPV Pardubice (dále jen "policejní orgán") usneseními ze dne 22. 6. 2017, č. j. KRPE-100596-338/TČ-2015-170080, č. j. KRPE-100596-339/TČ-2015-170080, č. j. KRPE-100596-340/TČ-2015-170080 a č. j. KRPE-100596-341/TČ-2015-170080 k zajištění pohledávky stěžovatele na bankovním účtu, pohledávky na životním pojištění a také několika pozemků ve vlastnictví stěžovatele jako náhradní hodnoty. Policejní orgán odůvodnil usnesení tak, že nebylo možné zajistit věc, která byla nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti a že jde o předběžné opatření s cílem zamezit vyvedení majetkových hodnot z dosahu orgánů činných v trestním řízení a zabránit tak provedení nevratných změn, které by měly zásadní dopad na další rozhodování příslušných orgánů ve věci.

4. Proti usnesením podal stěžovatel stížnosti ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"). Krajský soud stížnosti stěžovatele napadenými usneseními zamítl s tím, že závěr o podezření ze spáchání trestného činu je založen na zcela konkrétních a reálných podkladech a že vzhledem k výši škody, která měla být trestnou činností způsobena, se rozhodnutí policejního orgánu nejeví jako nepřiměřené. Krajský soud zároveň nezjistil žádné pochybení při vydání usnesení policejního orgánu, které by mohlo být důvodem pro jeho zrušení.

5. Stěžovatel následně napadl usnesení krajského soudu ústavní stížností ze dne 31. 10. 2017. V té namítá porušení jeho základních práv a svobod, které mělo spočívat v tom, že k zajištění jeho majetku došlo, aniž by byl ve věci vyslechnut a mohl se k ní vyjádřit, přičemž od zajištění v době podání stížnosti uběhly čtyři měsíce. Stěžovatel tvrdí, že by měl mít právo se vyjádřit alespoň podle § 158 odst. 3 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Dále namítá, že jeho majetek může být zajištěn na neomezenou dobu, jelikož v době podání ústavní stížnosti proti němu stále nebylo zahájeno trestní stíhání a rozhodnutí policejní orgánu je časově naprosto neohraničené, přičemž lhůty uvedené v § 159 odst. 1 trestního řádu byly podle něj již několikrát překročeny, jelikož se věc šetří od roku 2015. Kromě toho stěžovatel uvádí, že ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu popsal, že se zajištěním majetku dostane do problematické situace, krajský soud se však těmito jeho faktickými námitkami vůbec nezabýval a v napadených usneseních pouze odkázal na probíhající šetření a z okolností popsaných policejním orgánem dovodil důvodnost podezření z páchání trestné činnosti, aniž by se zabýval skutečnou důvodností zajištění náhradní hodnoty. V ústavní stížnosti stěžovatel také namítá, že zajištěním zejména nemovitých věcí mu bude způsobena škoda a v konečném důsledku to povede ke snížení jeho majetku.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s postupem orgánů činných v trestním řízení a obsahem napadených usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 či usnesení sp. zn. II. ÚS 998/17 ze dne 9. 5. 2017).

9. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)]. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře napravit škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) nebo usnesení ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 940/17).

10. V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003 či usnesení sp. zn. II. ÚS 894/17 ze dne 9. 5. 2017). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv [srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení sp. zn. I. ÚS 554/03 ze dne 28. 7. 2004 a další].

11. Kritérium přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku má přitom i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 723/02 ze dne 24. 8. 2004), ale musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je to vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Na rozdíl od zajišťovacího institutu vazby (viz § 72a trestního řádu) zákon nestanovuje lhůty pro celkové možné trvání zajištění majetku v přípravném řízení a řízení před soudem, což je ostatně s ohledem na rozmanitost situací, v nichž bude nutno tohoto nástroje užít, pochopitelné. O to víc je při posuzování přiměřenosti užití nástroje zajištění peněžních prostředků namístě požadavek zohlednění rozsahu, způsobu a délky trvání zajištění s ohledem na specifika stíhané trestní věci. Úvaha o těchto otázkách se musí objevit též v řádném odůvodnění konkrétního rozhodnutí o zajištění či jeho omezení (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3502/13), přičemž majitelé věcí, jež byly zajištěny, mají právo kdykoli žádat o zrušení nebo omezení zajištění (§ 79a - § 79e trestního řádu) či o provedení úkonu, který se týká zajištěné náhradní hodnoty (§ 79g trestního řádu).

12. Ve vztahu ke stěžovatelově námitce, že v jeho věci došlo k překročení lhůt stanovených v § 159 odst. 1 trestního řádu, Ústavní soud připomíná, že úprava otázky prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, žádné základní právo stěžovatele v ústavní rovině nezakládá. Samotným prověřováním totiž stěžovatel nemůže být nikterak omezen či dotčen na svých soukromých či veřejných subjektivních právech. I když vědomost o tom, že ze strany policejního orgánu dochází k prověřování poznatků a podnětů, týkajících se možné trestní odpovědnosti, může být subjektivně vnímána a pociťována negativně, nelze objektivně dospět k závěru, že by takový postup vedl k porušení některého základního práva, a to ani za stěžovatelem tvrzené situace, kdy nejsou lhůty stanovené v § 159 trestního řádu dodrženy. Jedná se o případ, kdy porušení jednoduchého práva současně nevede k porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Lhůty stanovené ustanovením § 159 trestního řádu pro skončení prověřování možného spáchání trestného činu jsou adresovány především policejním orgánům, aby při vyšetřování trestné činnosti postupovaly pokud možno rychle a účinně (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3347/16 ze dne 29. 11. 2016 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2444/11 ze dne 7. 11. 2012)

13. Porušení ústavně zaručených práv nezakládá ani nevyslechnutí stěžovatele. Zde je nutné připomenout, že ustanovení § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu, kterého se stěžovatel dovolává, dává policejnímu orgánu toliko oprávnění, nikoli povinnost, vyžadovat ještě před zahájením trestního stíhání vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů. Ačkoli orgány v trestním řízení doposud stěžovatele nevyslechli, neznamená to, že by stěžovatel neměl k dispozici žádný účinný prostředek nápravy. Argumentům stěžovatele se náležitě věnoval krajský soud, jenž v napadeném usnesení uvedl, že zajištění náhradní hodnoty z majetku podezřelého je možné i před výslechem podezřelého, přičemž v konkrétní věci podle krajského soudu výslech zřejmě dosud neproběhl kvůli opatřování dalších důkazů relevantních pro případné zahájení úkonů trestního řízení.

14. Pokud jde o námitky stěžovatele ve vztahu k postupu krajského soudu, pak je třeba vycházet z toho, že krajský soud jako soud stížnostní je v příslušném řízení povinen přezkoumat správnost (tj. zákonnost a odůvodněnost) výroku napadeného usnesení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2315/10 ze dne 11. 11. 2010) stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení (§ 147 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu). Přihlíží se přitom i k těm vadám, které nebyly ve stížnosti výslovně vytýkány (srov. GŘIVNA, Tomáš. § 147 [Rozsah přezkoumání]. In: ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., NOVOTNÁ, J., PÚRY, F., RŮŽIČKA, M., ŘÍHA, J., ŠÁMALOVÁ, M., ŠKVAIN, P. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 1791).

15. Jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení, krajský soud splnil požadavky kladené na rozhodnutí nadřízeného orgánu podle § 147 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu a přezkoumal předcházející usnesení policejního orgánu v souladu s tzv. revizním principem, jež vyplývá ze zmíněného ustanovení trestního řádu. Krajský soud se v napadených usneseních zabýval všemi relevantními skutečnostmi, které vedly k zajištění majetku stěžovatele, a na základě toho došel k závěru, že stížnosti nejsou důvodné. I když se výslovně v napadených usneseních nezabýval některými faktickými námitkami stěžovatele, nelze bez dalšího učinit závěr, že by měly, a to i s ohledem na jejich obsah, jakýkoliv vliv na rozhodnutí krajského soudu, když ten, jak již bylo uvedeno, přezkoumal napadená usnesení policejního orgánu v souladu s příslušným ustanovením trestního řádu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 536/15 ze dne 7. 4. 2015).

16. Po zvážení všech relevantních skutečností dále Ústavní soud dospěl k závěru, že zásah do stěžovatelových vlastnických práv splňuje požadavek proporcionality a nelze jej označit za protiústavní. Z usnesení policejního orgánu vyplývá, že zajištění předmětných věcí je důvodné, a to s ohledem na stav vyšetřování a prověřovanou trestnou činnost, přičemž policejní orgán uvedl konkrétní skutečnosti vedoucí jej k domněnce, že byl spáchán výše uvedený trestný čin a že z něj měl stěžovatel majetkový prospěch. S ohledem na výši škody, která měla být způsobena uvedenou trestnou činností, a s ohledem na výši zajištěné částky na účtu stěžovatele a další zajištěné věci, není dán předpoklad, že by toto zajištění bylo v rozporu se zásadou proporcionality. Navíc z usnesení policejního orgánu vyplývá, že bylo vyvinuto úsilí k dohledání výnosů z trestné činnosti odpovídající vyčíslené škodě, jelikož se však nepodařilo tento výnos v uvedeném rozsahu dohledat, nýbrž se podařilo dohledat majetek, který by mohl být použit jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, tak policejní orgán přistoupil k jeho zajištění dle ustanovení § 79f odst. 1 trestního řádu. Tento postup je plně v souladu se zákonnou úpravou zajištění věcí v rámci trestního řízení, pročež Ústavní soud neshledal, že by se jednalo o nedůvodný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

17. V projednávané věci tedy Ústavní soud neshledal, že by skutkovým a právním závěrům Krajského soudu bylo možné něco vytknout z hlediska stěžovatelem namítaných práv chráněných ústavním pořádkem nebo mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Tyto závěry mají oporu v příslušné zákonné úpravě a nelze je považovat za svévolné. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, přitom sama o sobě nemůže založit závěr o porušení tohoto základního práva (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2158/17 ze dne 9. 8. 2017).

18. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu