I.ÚS 3571/12 ze dne 28. 7. 2014
N 144/74 SbNU 227
Ke spojování exekucí soudním exekutorem; účelnost nákladů vynaložených oprávněným v exekučním řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) - ze dne 28. července 2014 sp. zn. I. ÚS 3571/12 ve věci ústavní stížnosti Michaely Plchové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Pařížská 28, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 7. 2012 č. j. 42 Nc 3762/2009-73, jímž byl změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 14. 3. 2012 č. j. 067 EX 218208/09-58 tak, že výše nákladů exekuce se určuje částkou 7 150 Kč, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníka řízení.

I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 7. 2012 č. j. 42 Nc 3762/2009-73 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 7. 2012 č. j. 42 Nc 3762/2009-73 se zrušuje.


Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 7. 2012 č. j. 42 Nc 3762/2009-73 byl změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 14. 3. 2012 č. j. 067 EX 218208/09-58 tak, že výše nákladů exekuce se určuje částkou 7 150 Kč.

3. V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení, kterého se stěžovatelka účastnila jako povinná.

4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 5. 2009 č. j. 42 Nc 3762/2009-2 byla proti stěžovatelce nařízena exekuce pro vymožení pohledávky oprávněného Dopravního podniku hl. města Prahy, akciová společnost, IČO: 000 05 886, se sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9, ve výši 408 Kč a nákladů nalézacího řízení ve výši 1 495 Kč.

5. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 6. 2011 č. j. 42 Nc 3762/2009-48 došlo ke spojení exekučních řízení vedených pod sp. zn. 42 Nc 3762/2009, 42 Nc 4566/2009, 42 Nc 3881/2009, 42 Nc 4893/2009, 42 Nc 5070/2009 a 42 EXE 1962/2010 pod sp. zn. 42 Nc 3762/2009.

6. Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., ze dne 14. 3. 2012 č. j. 067 EX 218208/09-58 byly náklady exekuce vyčísleny částkou 12 540 Kč. Částka se skládala z odměny exekutora ve výši 3 000 Kč, hotových výdajů exekutora ve výši 3 500 Kč, náhrady za doručení písemnosti ve výši 50 Kč, DPH ve výši 1 310 Kč a nákladů oprávněného ve výši 4 680 Kč.

7. Stěžovatelka proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podala námitky, v nichž zejména uváděla, že kromě šesti spojených exekucí byly proti ní vedeny ještě další dvě. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 7. 2012 č. j. 42 Nc 3762/2009-73 byl změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, že výše nákladů exekuce se určuje částkou 7 150 Kč. Soud v odůvodnění uvedl, že při vyčíslení nákladů soudního exekutora je nutno zohlednit stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť i po nařízení exekuce. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 233/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 142/53 SbNU 753) byly odměna exekutora a hotové výdaje stanoveny v poloviční výši.

II.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že k jejímu návrhu ze dne 28. 12. 2010 došlo ke spojení šesti exekucí, neboť jejich základem byly exekuční tituly s typově shodnými platebními povinnostmi (neuhrazené jízdné v městské hromadné dopravě). Vedle toho je však skutečností, že vedle těchto šesti exekucí vedl stejný soudní exekutor proti stěžovatelce další dvě exekuce, a to pod. sp. zn. 42 Nc 955/2009 a 42 Nc 1523/2009. Stěžovatelka tvrdí, že již dne 5. 10. 2009 požádala exekutorský úřad o spojení všech exekucí, nikoliv pouze šesti. Pochybením exekutorského úřadu však dvě výše uvedené exekuce spojeny nebyly a i v těchto řízeních byly pohledávky a náklady zcela uhrazeny. V šesti spojených exekucích byly příkazem k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 14. 3. 2012 č. j. 067 EX 218208/09-58 vyčísleny částkou 12 540 Kč. V námitkách proti tomuto příkazu stěžovatelka uvedla, že vzhledem k nespojení všech osmi, nýbrž pouze šesti exekucí by soudnímu exekutorovi ani oprávněnému již neměly náležet žádné náklady.

9. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 7. 2012 č. j. 42 Nc 3762/2009-73, kterým byl změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 14. 3. 2012 č. j. 067 EX 218208/09-58 tak, že výše nákladů exekuce se určuje částkou 7 150 Kč, stěžovatelka vytýká, že soud nijak nezohlednil její argumenty, zejména o počtu spojených exekucí, resp. samostatného vedení dvou z nich. Namísto toho soud přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka splnila povinnost dobrovolně, ač nikdy takovou námitku nevznesla. Rozhodnutí tak považuje za nesrozumitelné a překvapivé.

10. K celkovému pochybení mělo dojít na základě nesprávného vyhodnocení žádosti ze dne 5. 10. 2009, kterou měl exekutor nesprávně posoudit jako žádost o splátkový kalendář, nikoliv jako žádost o spojení exekucí. Ke skutečnému spojení exekucí tak došlo až ke dni 22. 6. 2011, tedy o rok a půl později. I kdyby nebylo konstatováno pochybení soudního exekutora, vyjadřuje stěžovatelka přesvědčení, že oprávněný by neměl těžit ze svého šikanózního jednání, kdy vymožení každé pohledávky navrhoval zvlášť. Obecný soud měl navíc pochybit tak, že vycházel ze skutkových okolností, které nenastaly (splnění v patnáctidenní lhůtě k dobrovolnému plnění), resp. že aplikoval na její věc předpis, který nebyl v rámci časové působnosti využitelný (mělo se jednat o vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 63/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů). Závěrem stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1881/11 (N 13/64 SbNU 129).

11. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví garantované zejména čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a navrhla zrušení uvedeného usnesení.

III.

12. V rámci přípravy vyzval Ústavní soud účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 8 zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., uvedl, že souhlasí s tvrzením stěžovatelky o nesprávnosti napadeného usnesení. Jeho argumentace však spočívala v tvrzení, že jím vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce byl správný a měl být exekučním soudem potvrzen. Usnesení soudu označuje za překvapivé, nepřezkoumatelné a protiústavní, neboť na daný případ byly aplikovány normy, které z časového hlediska na věc nedopadají. Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se postavení vedlejšího účastníka vzdal. V rámci repliky stěžovatelka uvedla, že vyjádření soudního exekutora je značně zavádějící. Podle něj totiž nemohlo dojít ke spojení všech osmi exekucí, neboť k provedení poslední exekuce byl pověřen až po skončení první nařízené exekuce. Svou argumentací se má snažit omluvit neomluvitelné, konkrétně nečinnost k návrhu ze dne 5. 10. 2009. Soudní exekutor měl podle stěžovatelky na základě žádosti ze dne 5. 10. 2009 dvě samostatně vedené exekuce spojit s pěti následujícími. Pokud by k tomuto spojení došlo, je vyloučeno, aby takto spojená exekuce byla skončena před zahájením exekuce osmé (poslední).

IV.

13. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným soudním spisem a napadeným usnesením dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.

15. Ve vztahu k posuzované věci je nutno rovněž uvést, že Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přistupuje zcela výjimečně, v zásadě jen pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem [k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253)]. Ochrana základních práv se váže především k řízení ve věci samé, a nikoliv k rozhodování o nákladech, které samo o sobě není podstatou záležitosti, kterou soud projednává. Na druhou stranu Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, a že z hlediska kritérií spravedlivého procesu může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavněprávní dimenze např. tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

16. Právě k takovému zásahu v nyní souzené věci došlo.

17. Podstata ústavní stížnosti je založena především na zpochybňování správnosti postupu soudního exekutora, jímž vedené exekuce měly být spojeny.

18. Problematikou spojování více exekucí vedených mezi stejnými účastníky stejným soudním exekutorem se Ústavní soud již mnohokrát zabýval ve své dřívější rozhodovací praxi. Např. v nálezu vydaném ve věci sp. zn. IV. ÚS 1881/11 připomněl princip proporcionality, ze kterého vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, jimž nesmí být vedením řízení způsobena větší než nezbytná újma. Konkrétně uvedl: "Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci po všech stránkách spolu související spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení i z důvodu upřednostněné minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýše žádoucí; k individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen čl. 36 Listiny, pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný. Ústavní soud svou judikaturou nezpochybnil právo na náhradu nákladů exekuce jak na straně soudního exekutora, tak i na straně oprávněného, zdůraznil však, že mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů řízení (exekučních nebo i nákladů nalézacího řízení), které nese povinný, musí existovat proporcionální vztah. Neopodstatněné navyšování nákladů exekučního řízení za určitých skutkových okolností představuje rovněž zneužití práva, které lze považovat za porušení práva povinného na minimalizaci zásahů vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), sp. zn. II. ÚS 2013/10 ze dne 8. 9. 2011 (N 154/62 SbNU 347), sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011 (N 108/61 SbNU 609), sp. zn. IV. ÚS 247/11 ze dne 19. 10. 2011 (N 180/63 SbNU 91), dostupné též na http://nalus.usoud.cz]." Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i na nyní posuzovanou věc, kdy dokonce sama stěžovatelka žádala o spojení exekucí, čemuž na základě pochybení soudního exekutora nebylo vyhověno. Z podání učiněného stěžovatelkou dne 5. 10. 2009 je totiž jednoznačně zřejmé, že nežádala pouze o povolení splátkového kalendáře, nýbrž také o spojení exekucí za účelem snížení celkových nákladů. K tomu však došlo až po roce a půl. Je tedy zřejmé, že vlastní pochybení soudního exekutora mu nemůže být ku prospěchu.

19. Přímou návaznost na výše prezentované závěry má rovněž hodnocení postupu oprávněného, který namísto jediného návrhu na nařízení exekuce osmi exekučních titulů zvolil postup podáním osmi samostatných exekučních návrhů pro každý z exekučních titulů zvlášť. I této otázce se Ústavní soud již mnohokrát věnoval ve své dřívější judikatuře. V nálezu vydaném ve věci sp. zn. IV. ÚS 1881/11 uvedl: "Z vyžádaného spisu ani z vyjádření účastníků řízení nevyplývá žádný (tím méně legitimní) důvod pro zahajování exekučních řízení oprávněným pro každý exekuční titul samostatně v situaci, kdy všechny exekuce byly nařízeny na majetek téhož povinného ohledně pohledávek shodné povahy a na základě exekučních titulů, které již v době podání prvního návrhu na nařízení exekuce byly několik let pravomocné a vykonatelné. Tyto okolnosti svědčí pro (stěžovatelem vytýkaný) šikanózní výkon práva oprávněným za účelem jednoduchého získání příjmů prostřednictvím náhrady nákladů řízení; ani případné neúmyslné způsobení tohoto stavu vyvolané např. velkým množstvím pohledávek na straně oprávněného a chaosem v jeho dokumentech nemůže jít k tíži stěžovatele v podobě povinnosti zaplatit zvýšené náklady oprávněného vynaložené k samostatnému vymáhání jeho pohledávek. Nadto je patrno, že oprávněný je schopen se efektivně orientovat ve velkém množství svých pohledávek vůči různým povinným, je-li s to podat prvních sedm návrhů na nařízení exekuce na majetek stěžovatele v jednom dni ... Jestliže oprávněnému nic nebránilo v podání jednoho návrhu na nařízení exekuce ohledně všech exekučních titulů, jež mu přiznávaly právo na plnění vůči stěžovateli, účelně vynaložené náklady oprávněného k vymáhání nároku [srov. § 87 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů] jsou pouze náklady, které by oprávněný vynaložil při podání jednoho společného návrhu. Oprávněnému přísluší toliko náhrada nákladů - pokud takové vůbec vzniknou - vypočtená jako rozdíl mezi náklady společného exekučního řízení, pokud by bylo vedeno o všech desíti věcech stěžovatele, a náklady exekučního řízení, které vzniknou ve zbylých devíti exekučních věcech, jež byly Obvodním soudem pro Prahu 8 spojeny ke společnému řízení." I v tomto případě lze konstatovat, že uvedené závěry jsou plně aplikovatelné na nyní souzenou věc. Ani v tomto případě totiž z podání oprávněného nevyplývá, z jakých důvodů volil takový postup, že osm pohledávek, které byly vykonatelné již několik let, vymáhal v osmi samostatných exekučních řízeních. Postup oprávněného v exekučním řízení je tak plně srovnatelný s postupy žalobců v případech tzv. formulářových žalob. K nim Ústavní soud již dříve, konkrétně v nálezu vydaném ve věci sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), uvedl: "Soudy i v řízení o peněžitém plnění do 10 000 Kč stran náhrady nákladů řízení musí ctít zásadu úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže by byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení; to však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne ,mechanicky': naopak musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz ustanovení § 151 odst. 2 části věty první před středníkem a z něj výjimku uvedenou v části věty za středníkem)." Z uvedeného vyplývá, že i exekuční soud je povinen přihlédnout ke všem okolnostem, z nichž lze učinit závěr o účelnosti či neúčelnosti nákladů vynaložených oprávněným v exekučním řízení.

20. Na tomto místě lze tedy uvést, že obecný soud, který nezasáhl v situaci zjevně šikanózního chování oprávněného a chybného postupu soudního exekutora, byť by se jednalo pouze o změnu příkazu k náhradě nákladů exekuce, se dopustil porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

21. Nadto je nutno zohlednit i další argument stěžovatelky zaměřený na nevypořádání se s jejími námitkami a přihlédnutí ke skutečnostem, které stěžovatelka v námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vůbec neuplatnila. Co se týče zohlednění i jiných než stěžovatelkou uvedených námitek, Ústavní soud nemá proti tomuto postupu obecného soudu žádné připomínky. Jiné závěry je však nutno učinit ve vztahu k námitkám, které soud při rozhodování nijak nezohlednil, resp. se jimi vůbec nezabýval. V nyní souzené věci je zřejmé, že stěžovatelka v námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce argumentovala pochybením soudního exekutora, který její žádost o spojení exekucí nesprávně vyhodnotil, a způsobem výpočtu nákladů exekuce s odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že soud se těmito námitkami stěžovatelky nezabýval. Na tomto místě Ústavní soud připomíná svůj nález sp. zn. Pl ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a dále opakuje, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy [srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79), sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 129/53 SbNU 623)].

22. V neposlední řadě Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatelky o aplikaci předpisu, který z hlediska časové působnosti na souzenou věc nedopadal. Obecný soud v rámci usnesení vycházel z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 63/2012 Sb. Z přechodných ustanovení této vyhlášky vyplývá, že bylo-li usnesení o nařízení exekuce vydáno do dne nabytí účinnosti této vyhlášky, postupuje se podle dosavadních právních předpisů. Nelze tedy uznat tvrzení soudu, že rozhodným pro aplikaci uvedeného předpisu je den vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce (zmíněná vyhláška nabyla účinnosti dne 1. 3. 2012, usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno 26. 5. 2009).

V.

23. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 7. 2012 č. j. 42 Nc 3762/2009-73 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

24. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 7. 2012 č. j. 42 Nc 3762/2009-73 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.