I.ÚS 3572/10 ze dne 13. 4. 2011
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Software Point s.r.o., se sídlem Zelený pruh 1560, 140 00 Praha 4 - Braník, zastoupené JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 24, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 0 Nt 5869/2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 12. 2010, stěžovatelka napadla příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 0 Nt 5869/2010 (dále jen "příkaz"), kterým byla nařízena prohlídka v jejích, v něm blíže specifikovaných, kancelářích.

Stěžovatelka má za to, že napadený příkaz nebyl dostatečně odůvodněn, zejména pak v tom směru, proč vykonání prohlídky nebylo možné odložit na pozdější stadium trestního řízení. V dané fázi trestního procesu ji nebylo možno provést jinak, než jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 298/05). Dle stěžovatelky se však v daném případě rozhodně o neodkladný či neopakovatelný úkon nejednalo. Příkaz byl vydán dne 18. 10. 2010 a k samotné prohlídce došlo až dne 20. 10. 2010. Do dnešního dne nebyl v dané věci ani nikdo obviněn. Z odůvodnění návrhu na provedení prohlídky nebytových prostor vůbec nevyplývá nebezpečí, že by jednatel společnosti či další osoby měly zájem s vybavením kanceláře a věcmi tam uloženými jakkoliv způsobem disponovat nebo některé věci skrývat. Prvotní úkony v rámci prověřování byly provedeny totiž již v červnu roku 2010. Od té doby tedy uplynu delší časový úsek, ve kterém stěžovatelka ničím nedisponovala. Je též podivné, že podezření ze spáchání trestní činnosti bylo kvalifikováno ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") účinného do 31. 12. 2009. To znamená, že by mělo jít o trestnou činnost spáchanou v době účinnosti trestního zákona a z tohoto pohledu pak naprosto nemůže obstát úvaha o neopakovatelnosti a neodkladnosti úkonu konaném deset měsíců po skončení jeho platnosti a účinnosti. Z předmětného příkazu navíc ani není zřejmé, co přesně by se mělo v nebytových prostorách nacházet. Celá záležitost působí dojmem, že touto cestou chtěly získat co největší množství různých materiálů, které po jejich vyhodnocení pak teprve vlastně použijí, pokud to vůbec bude možné, pro nějaké trestní řízení.

V petitu svého návrhu (dodatečně doplněném) stěžovatelka navrhuje (I.), aby Ústavní soud konstatoval, že obvodní soud vydáním daného příkazu porušil její základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále navrhuje (II.), aby Ústavní soud obvodnímu soudu uložil nepokračovat v uvedeném porušování jejích základních práv a svobod, obnovit stav před tímto porušením a k důkazům opatřeným na základě příkazu v trestním řízení nepřihlížet.

II.

Ústavní soud není k projednání návrhu příslušný.

Ústavní soud, předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, přičemž blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon o Ústavním soudu. Pokud jde o způsoby, jakými je oprávněn ingerovat do činnosti orgánů veřejné moci, nutno odkázat na § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Může se jednat buďto o zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo o vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva a svobody a příkazu obnovit stav před porušením takovéhoto práva, pokud je to možné.

V projednávané věci stěžovatelčiny námitky směřují proti rozhodnutí orgánu veřejné moci. Jeho zrušení však není v ústavní stížnosti navrhováno. Stěžovatelka tedy požaduje, aby Ústavní soud akademickým výrokem bez jakékoliv právní funkce provedl dodatečnou kritiku postupu orgánu veřejné moci. K tomu však Ústavní soud oprávněn není (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 235/05 in http://www.usoud.cz). Z žádného ustanovení citovaného zákona a především ústavního pořádku nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán ke konstatačním akademickým výrokům.

Na tomto závěru nic nemění ani druhá část stěžovatelčina petitu, ve které žádá, aby Ústavní soud obvodnímu soudu uložil nepokračovat v uvedeném porušování jejích základních práv a svobod, obnovit stav před tímto porušením a k důkazům opatřeným na základě příkazu v trestním řízení nepřihlížet. Dle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu totiž Ústavní soud může zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením, toliko tehdy, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí. V daném případě však uplatněné námitky zjevně směřují proti zcela konkrétnímu rozhodnutí a nikoliv nějakému jinému zásahu orgánu veřejné moci. I v této části je tedy stěžovatelčin petit nereflektovatelný.

Stěžovatelka se ústavní stížností snaží domoci nepoužitelnosti důkazů získaných při domovní prohlídce. Toho však nemůže dosáhnout za situace, kdy důvody této nepoužitelnosti na jedné straně spatřuje v nedostatečném odůvodnění příkazu k jejímu provedení, avšak na straně druhé nežádá jeho zrušení, a ten tedy nemůže být Ústavním soudem přezkoumán.

Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavní soudu jako návrh k jehož projednání není příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2011


Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj