I.ÚS 3652/10 ze dne 26. 1. 2011
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Požární servis MR s. r. o., se sídlem Valašské Meziříčí, Svěrákova 292, zastoupeného JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem Valašské Meziříčí, ul. Hemy 855, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, čj. 41 Cm 83/2008 - 102, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2010, čj. 1 Cmo 45/2010 - 147, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2010 a doplněné podáním ze dne 5. 1. 2011, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a z kopií přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Olomouci shora (dále jen "odvolací soud") shora označeným rozsudkem potvrdil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jako soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 962.000,- Kč s příslušenstvím.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů při posuzování otázky, zda žalovaný porušil svou povinnost vykonávat funkci jednatele stěžovatele s péčí řádného hospodáře tím, že podepsal smlouvu o dílo se společností GEOSAN GROUP a. s. za společnost Servis MR CZ s. r. o., a nikoli za stěžovatele, ačkoli ke dni uzavření této smlouvy byl společníkem a jednatelem stěžovatele a současně i společníkem a jednatelem společnosti Servis MR CZ s. r. o. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem obchodního zákoníku tak, jak jej učinily obecné soudy a předkládá svou vlastní argumentaci, kterou uplatnil již v předchozím řízení. Interpretaci podústavního práva, kterou zvolily obecné soudy, považuje za výraz zjevného a neodůvodněného vybočení z respektovaných standardů výkladu obchodního zákoníku, což mělo za následek odepření spravedlnosti pro stěžovatele.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

V ústavní stížnosti stěžovatel formálně tvrdil, že došlo k porušení jeho základních práv, obsahově však vyjadřoval svůj nesouhlas s posouzením otázky porušení povinnosti žalovaného vykonávat funkci jednatele stěžovatele s péčí řádného hospodáře.

S argumenty stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces se Ústavní soud neztotožňuje, protože zjistil, že obecné soudy celou věc po právní stránce zhodnotily zcela v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Skutková zjištění soudu prvního stupně se opírají o provedené důkazy, které byly vyhodnoceny postupem odpovídajícím, pro věc relevantním, ustanovením OSŘ. Odvolací soud řádně a srozumitelně objasnil svůj právní závěr o tom, jak žalovaný prokázal, že druhý jednatel stěžovatele (bratr žalovaného) byl o uzavření předmětné smlouvy o dílo informován a na její realizaci se podílel jako subdodavatel stěžovatele. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jeho potvrzujícího rozsudku. Postup obecných soudů ve zkoumané věci byl ústavně zcela konformní.

Výklad právních předpisů v rozhodnutích obecných soudů ve věci stěžovatele není v rozporu s principy práva na spravedlivý proces. Obecné soudy obou stupňů logicky a srozumitelně vysvětlily důvody, pro které žalobě stěžovatele nevyhověly. Ze skutečnosti, že stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků, mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2011


Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu