I.ÚS 370/04 ze dne 27. 10. 2004
N 159/35 SbNU 181
Posuzování podjatosti soudce rozhodujícího v konkursním řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů - ze dne 27. října 2004 sp. zn. I. ÚS 370/04 ve věci ústavní stížnosti P. L., a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 19. 2. 2004 sp. zn. Nco 30/2004, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Krajského soudu v Brně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí sporu o určení pravosti stěžovatelčiny pohledávky vůči úpadci přihlášené do konkursního řízení.

I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2004 č. j. Nco 30/2004-52 bylo porušeno základní právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2004 č. j. Nco 30/2004-52 se ruší.


Odůvodnění



I.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 2. 2004 č. j. Nco 30/2004-52 ve věci žalobce obchodní společnosti P. L., a. s., (dále jen "stěžovatelka") proti žalovaným: 1. T. G., , a. s., 2. Ing. P. B., správce konkursní podstaty úpadce T. G., a. s., 3. JUDr. J. F., správce konkursní podstaty úpadce M. s. K., a. s., rozhodl tak, že soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. L. H. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci. Vrchní soud poukázal na to, že důvodem vyloučení soudce nemohou být okolnosti spočívající v postupu soudce při rozhodování v řízení o projednávané věci nebo v jeho postupu při rozhodování v jiných věcech. Konstatoval, že v prvé řadě neshledal opodstatněnost stěžovatelčina tvrzení o nadstandardním vztahu rozhodující soudkyně JUDr. L. H. ke třetímu žalovanému JUDr. J. F. (spočívajícím prý v tom, že soudkyně tohoto žalovaného ustavila správcem konkursní podstaty v jiné věci projednávané krajským soudem pod sp. zn. 26 K 21/99 a že v tomto konkursním řízení zamítla návrhy na jeho zproštění funkce správce a neudělila mu ani pořádkovou pokutu), který by byl důvodem pochybnosti o její nepodjatosti v souzené věci. Žalobcem tvrzené okolnosti prý nejsou podle ustanovení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") důvodem pro vyloučení soudce. Vrchní soud dále neshledal ani existenci namítaného poměru soudkyně JUDr. L. H. k věci. Poukázal na to, že z pouhé skutečnosti, že určitý soudce rozhoduje v konkursním řízení i v řízeních tímto konkursem vyvolaných, nelze bez dalšího vyvozovat, že by byl ve sporech vyvolaných konkursem podjatý. Podle současné právní úpravy jsou konkursní řízení i spory jimi vyvolané samostatnými věcmi, které podle pravidel příslušnosti soudu stanovených o. s. ř. projednává stejný ("konkursní") soud. Není stanoveno, že by konkursní řízení a jím vyvolané spory musel rozhodovat stejný soudce, avšak tuto možnost ani žádný právní předpis nevylučuje. "Je proto pouze na konkrétním způsobu rozvržení věcí mezi soudce určitého soudu rozvrhem práce, zda bude konkursní soudce rozhodovat i spory vyvolané konkursy, které mu byly přiděleny." Také vrchní soud je přesvědčen o tom, že v některých konkrétních případech může být konkursní soudce z projednávání sporu konkursem vyvolaného vyloučen, leč to neplatí obecně. Vrchní soud dále poukázal na omyl stěžovatelky, pokud se domnívá, že by ze skutečnosti, že soudkyni (rozhodující současně v konkursním řízení i ve sporech tímto řízením vyvolaných) jsou již při zahájení incidenčního sporu známy některé skutečnosti, které jsou účastníky ve sporu tvrzeny, bylo možno vyvozovat její poměr k věci. Vrchní soud v této souvislosti připomněl ustanovení § 121 o. s. ř., podle něhož není třeba v řízení dokazovat skutečnosti, které jsou soudu známy z jeho úřední činnosti. Vrchní soud konečně nesouhlasil se zcela nepřípadným příměrem stěžovatelky, že rozhodování konkursní věci a sporu tímto konkursem vyvolaného je obdobné, jako by o věci v prvním a druhém stupni rozhodoval totožný soudce.

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2004 č. j. Nco 30/2004-52 napadla stěžovatelka ústavní stížností.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že má postavení konkursního věřitele úpadce M. s. K., a. s., na jehož majetek je vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 K 21/99 konkursní řízení. Rozhodující soudkyní je od počátku konkursního řízení až doposud JUDr. L. H. V řízení vedeném pod sp. zn. 26 Cm 65/2000 se stěžovatelka u Krajského soudu v Brně domáhá v souladu s § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, určení pravosti své pohledávky vůči úpadci přihlášené do konkursního řízení. Také v tomto řízení je rozhodující soudkyní JUDr. L. H.

Podáním ze dne 27. 10. 2003 vznesla stěžovatelka v tomto incidenčním řízení řádně a včas námitku podjatosti rozhodující soudkyně, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením tak, že JUDr. L. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování uvedené věci.

Stěžovatelka se domnívá, že Vrchní soud v Olomouci potvrdil tímto usnesením stav, kdy v incidenčním řízení vyvolaném konkursním řízením rozhoduje totožná soudkyně jako v příslušném řízení konkursním, tedy osoba již ze samotné povahy věci podjatá. Důvody podjatosti stěžovatelka spatřuje v následujících skutečnostech:

1. rozhodující soudkyně má ohledně předmětu incidenčního sporu poznatky, které získala jiným způsobem než dokazováním při jednání,

2. jedním z účastníků řízení je JUDr. J. F., který byl soudkyní v konkursním řízení jmenován správcem podstaty úpadce; sama soudkyně JUDr. L. H. zamítla několik návrhů na jeho zproštění funkce podaných konkursními věřiteli; soudkyně tedy musela vůči správci podstaty chovat důvěru a tento její postoj musí přetrvávat doposud, neboť jej funkce nezprostila, neudělila mu pořádkovou pokutu ani jinak nevyjádřila svou nespokojenost s výkonem jeho funkce; z toho podle mínění stěžovatelky vyplývá nadstandardní vztah soudkyně k jednomu z účastníků incidenčního řízení,

3. mezi soudkyní a správcem podstaty úpadce je v konkursním řízení dán do značné míry vztah nadřízenosti a podřízenosti; v rámci své dohlédací činnosti podle § 12 zákona o konkursu a vyrovnání může totiž soudkyně správci udělovat pokyny, jimiž je povinen se řídit.

Stěžovatelka dále odkázala na názory vyskytující se v odborné literatuře, z nichž plyne, že konkursní řízení a incidenční spory představují dvě samostatná řízení. Proto poznatky z konkursního řízení nejsou pro řešení incidenčního sporu nezbytné a ani by neměly řešení incidenčního sporu ovlivňovat (srov. Winterová, A.: Incidenční spory. Bulletin advokacie č. 4/2003, str. 13) a soudce projednávající konkurs by neměl rozhodovat také incidenční spory, které jsou konkursem vyvolány, neboť lze mít za to, že je z rozhodování vyloučen pro poměr k věci ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. (Zoulík, F.: Komentář k zákonu o konkursu a vyrovnání. C. H. Beck, Praha 1998, str. 48).

Z výše uvedených důvodů má stěžovatelka za nepochybné, že JUDr. L. H. jako konkursní soudkyně úpadce je pro svůj vztah k věci, resp. pro vztah k jednomu účastníkovi řízení podjatá, a proto je vyloučena z rozhodování v incidenčním řízení vyvolaném konkursem. Vrchní soud v Olomouci však tento stav svým rozhodnutím neodstranil, nýbrž jej petrifikoval. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že napadeným usnesením byla porušena její ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Všechna tato ustanovení garantují jednotlivci právo domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu. Toto právo stěžovatelky je napadeným usnesením zásadně porušeno, jestliže by o jejím právu měl v incidenčním řízení rozhodovat nikoliv nestranný a nezávislý soudce.

Stěžovatelka současně považuje za nezbytné vykládat příslušná ustanovení o. s. ř. o vyloučení soudce konformně s ústavně zajištěným právem na spravedlivý proces, což však Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí neučinil. Skutečnost, že incidenční řízení bylo JUDr. L. H. přiděleno v souladu s tehdy platným rozvrhem práce, nijak nevylučuje, že je z projednávání a rozhodování věci vyloučena, neboť samotný rozvrh práce může být v rozporu s principem nestrannosti soudního rozhodování. Tomuto závěru podle stěžovatelky nasvědčuje též skutečnost, že Krajský soud v Brně uznal neúnosnost stávajícího rozvrhu práce a v pozdějším rozvrhu práce stanovil, že rozhodování incidenčních sporů přísluší zásadně soudcům odlišným od soudců, kteří rozhodují v konkursním řízení.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, aby usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2004 č. j. Nco 30/2004-52 zrušil a aby konstatoval porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu sdělila, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.



II.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Vrchní soud v Olomouci, Krajský soud v Brně, a dále vedlejší účastníci Ing. P. B. a JUDr. J. F. Úpadce T. G., a. s., se ve stanovené lhůtě nevyjádřil a Ústavní soud má za to - vzhledem k poučení danému v žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti a o sdělení, zda souhlasí s upuštěním od soudního jednání v řízení před Ústavním soudem, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření v prvé řadě odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, z něhož je zřejmé, že se nadřízený soud zabýval námitkou neslučitelnosti projednávání a rozhodování soudce současně v konkursním řízení a ve sporech tímto konkursním řízením vyvolaným a dospěl k závěru, že stěžovatelkou namítaná okolnost není sama o sobě způsobilá vzbuzovat pochybnost o nepodjatosti rozhodující soudkyně pro její vztah k věci. Vrchní soud dále uvedl, že jsou mu známy názory procesní nauky o tom, že konkursní soudce není povolán k tomu, aby rozhodoval též spory vyvolané konkursem, v němž rozhoduje; tyto názory prý pramení patrně z toho, že podle platné právní úpravy samosoudce konkursního soudu v jednom konkursním řízení rozhoduje i dohlíží na správce konkursní podstaty. Z toho však bez dalšího nevyplývá vztah soudce ke sporu vyvolaného konkursem, který by jej z rozhodování věci vylučoval. V souzené věci stěžovatelka ani netvrdí, že by rozhodující soudkyně při svém dohledu v konkursních řízeních dala některému ze žalovaných správců nějaké pokyny. Soudce rozhodující v konkursním řízení o pravosti, výši či pořadí pohledávek nerozhoduje. Ani při výkonu dohlédací činnosti není konkursní soud oprávněn správci podstaty uložit, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám. Proto skutečnost, že jedna a táž soudkyně rozhoduje jak v konkursním řízení, tak i ve sporech vyvolaných tímto konkursem, nemůže být bez dalšího důvodem pochybností o její nepodjatosti. Pokud jde o vztah soudkyně ke správci podstaty, poukázal vrchní soud na odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovatelkou tvrzené okolnosti, z nichž tento vztah vyvozuje, spočívají výlučně v postupu rozhodující soudkyně v uvedeném konkursním řízení, a proto nemohou být ve smyslu § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem jejího vyloučení. Vrchní soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, a prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo v souzené věci od ústního jednání upuštěno.

Krajský soud v Brně, prostřednictvím samosoudkyně JUDr. L. H., ve svém vyjádření poukázal především na skutečnost, že uvedený incidenční spor byl samosoudkyni přidělen v roce 2000 dle tehdejšího rozvrhu práce, podle něhož byly tímto způsobem přidělovány všem konkursním soudcům incidenční spory, jež vznikly z konkursních řízení jimi rozhodovaných. Teprve po zrušení Krajského obchodního soudu v Brně byly v průběhu roku 2001 vyčleněni soudci, kteří jsou specializováni na agendu incidenčních sporů a jimž jsou tyto spory přidělovány. Krajský soud dále poukázal na to, že poznatky soudce získané v příslušném konkursním řízení, jsou - u téhož soudce rozhodujícího incidenční spor - skutečnostmi, jež mu jsou známy z úřední činnosti. Krajský soud uvedl, že nemůže posoudit, zda napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena stěžovatelčina základní práva a toto posouzení ponechává na úvaze Ústavního soudu. Konečně sdělil, že s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem souhlasí.

Ing. P. B., správce konkursní podstaty úpadce T. G., a. s., se ve svém vyjádření ztotožnil s názorem Vrchního soudu v Olomouci. Vedlejší účastník dále uvedl, že mu není známo, že by mezi soudkyní a JUDr. J. F. byl jakýkoli "nadstandardní vztah"; konkursní řízení ve věci úpadce M. s. K., a. s., probíhá zcela v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání a s jinými právními předpisy. Vedlejší účastník Ing. P. B. konečně navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl, a prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Vedlejší účastník JUDr. J. F., správce konkursní podstaty úpadce M. s. K., a. s., se ve svém vyjádření - obdobně jako předcházející vedlejší účastník - ztotožnil s názorem Vrchního soudu v Olomouci. Vedlejší účastník dále uvedl, že mezi soudkyní a jeho osobou nikdy nebyl, není a ani nemohl být žádný "nadstandardní vztah"; jedná se výlučně o vztah soudce a správce konkursní podstaty. Konečně zdůraznil, že konkursní řízení ve věci úpadce M. s. K., a. s., probíhá zcela v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání a s jinými právními předpisy, a tudíž nenastaly žádné důvody ke zproštění jeho osoby funkce správce konkursní podstaty, k udělení pořádkové pokuty či k jinému "vyjádření nespokojenosti s výkonem mé funkce". Vedlejší účastník JUDr. J. F. proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl, a prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

III.

Ústavní soud v řízení, které provedl - se zřetelem na souhlas účastníků a vedlejších účastníků - aniž by nařizoval ústní jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).

Nestrannost soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah.

Ústavní soud k tomu již v minulosti judikoval na straně jedné, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. sp. zn. I. ÚS 167/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 127, str. 429), na druhé straně však vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 98, str. 11).

Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce (personal conviction of a particular judge) v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect, srov. rozhodnutí ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998) .

V projednávané věci jde o posouzení nestrannosti soudce v situaci, kdy tentýž soudce rozhoduje v konkursním řízení a současně s tím projednává a rozhoduje spor vyvolaný stejným konkursním řízením (incidenční řízení).

První senát Ústavního soudu předesílá, že otázkou vyloučení soudce z důvodu, že tentýž soudce projednává a rozhoduje v konkursním řízení a rovněž v incidenčním řízení vyvolaném stejným konkursním řízení, se již v minulosti zabýval; v tehdejších případech judikoval, že nelze dospět k závěru o podjatosti soudce z pouhého faktu, že soudce jedná a rozhoduje ve dvou souvisejících věcech (viz § 14 odst. 4 o. s. ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), resp. že důvody zakládající pochybnost o jeho nepodjatosti (nestrannosti) nelze vyvozovat pouze v rovině teoretické z toho, že se soudce účastní rozhodování ve dvou souvisejících věcech (srov. usnesení ze dne 23. 9. 2003 sp. zn. I. ÚS 390/03, nepublikováno). Ústavní soud - který tehdy usnesením odmítl ústavní stížnost - současně zdůraznil, že není ovšem vyloučeno posouzení soudcovy nepodjatosti na základě konkrétních okolností, k nimž došlo v souvislosti s řízením a rozhodováním v dané věci či v jiných věcech, pokud je zde důvod pochybovat o nepodjatosti soudce vzhledem k jeho vztahu k věci.

Ústavní soud se však v předchozích případech nezabýval dalšími faktory, které mohou zakládat důvod pochybností o nepodjatosti (nestrannosti) soudce tak, jak je v projednávaném případě nastínila stěžovatelka a jak se rovněž po jejich zvážení jeví Ústavnímu soudu.

Podle názoru Ústavního soudu je třeba vyjít z koncepce vztahu mezi konkursním soudem a správcem podstaty a z koncepce postavení správce podstaty tak, jak jsou obsaženy v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Správce podstaty nemá v konkursním řízení postavení jeho účastníka, jeho postavení je tedy odlišné od postavení věřitelů či úpadce, o jejichž právech a povinnostech se v konkursním řízení rozhoduje. Současné pojetí vychází z úzkého vztahu mezi konkursním soudem a správcem podstaty, kdy správce podstaty je osobou sice nezávislou na konkursních věřitelích, nicméně je osobou, která má úzkou vazbu na rozhodujícího konkursního soudce.

Tyto vazby se projevují ve způsobu a mechanismu ustanovení správce podstaty do funkce (správce je ustaven na základě rozhodnutí konkursního soudce), ve způsobu a mechanismu jeho zprošťování (správce může zprostit funkce pouze konkursní soudce), ve funkční závislosti správce na soudu v oblasti dohlédací činnosti soudu (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci pokyny a přijímat jiná opatření), v oblasti sankcionování správce za neplnění povinností (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci podstaty pořádkovou pokutu za neplnění povinností) a konečně i ve sféře odměňování (o odměně správce rozhoduje konkursní soud, který může povolit vyplácení záloh, může odměnu přiměřeně snižovat či zvyšovat). Z toho vyplývá, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem podstaty není vztahem neutrálním; je to vztah vzájemné funkční závislosti a do jisté míry spolupráce, projevující se jak samotným ustanovením správce do funkce (již samotné ustavení do funkce a zproštění funkce závisí na uvážení soudce), tak komplexem dílčích vztahů, které se vyskytují v průběhu konkursního řízení. V případě správce podstaty lze podjatost a nikoli nestrannost soudce v konkursním řízení předpokládat; vzhledem k tomu, že správce není účastníkem řízení, je však tato otázka v konkursním řízení irelevantní.

Jinak tomu je v případě incidenčního řízení vyvolaného příslušným konkursem, kde správce podstaty figuruje vedle věřitelů a úpadce jako účastník řízení, přičemž předmětem řízení je osvědčení pravosti, výše a pořadí pohledávky přihlášené do konkursního řízení. V tomto řízení je totiž třeba přihlížet právě ke vztahu mezi soudcem a správcem podstaty v konkursním řízení, které vyvolalo incidenční řízení a pro jehož "potřebu" je incidenční řízení konáno. Incidenční řízení je již řízením sporným, kde proti sobě stojí účastníci, přičemž jedním z nich je správce podstaty disponující v příslušném řízení konkursním zvláštním, nikoliv neutrálním a nezaujatým vztahem k soudci a naopak. Podle přesvědčení Ústavního soudu je třeba právě tuto okolnost považovat za objektivní důvod, který je způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce tak, jak stanoví § 14 odst. 1 o. s. ř.

Vzhledem k tomu nelze na tyto případy aplikovat § 14 odst. 4 o. s. ř., neboť důvodem k vyloučení soudce z projednávání incidenčního sporu není jeho postup v jiném řízení (řízení konkursním), nýbrž jeho vztah k jednomu z účastníků řízení (správci podstaty).

Pokud proto Vrchní soud v Olomouci dospěl v napadeném usnesení k závěru, že účast soudkyně JUDr. L. H. v konkursním řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 26 K 21/99 není důvodem jejího vyloučení z projednávání a rozhodování incidenčního řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 26 Cm 65/2000, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož součástí je též právo na to, aby o jejích právech a povinnostech rozhodoval nezávislý a nestranný soud (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

Ústavní soud k tomu poznamenává, že samotná otázka vztahu mezi insolvenčním řízením a řízením incidenčním je z hlediska případné podjatosti soudce nepodstatná, rozhodující je právě konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem podstaty. Jinými slovy, dokud je vztah mezi soudcem a správcem podstaty koncipován na zásadách uvedených shora, nelze připustit, aby tentýž soudce rozhodoval jak v konkursním řízení, tak v incidenčním řízení vyvolaném tímto konkursem, bez ohledu na to, zda jsou to řízení formálně odlišná prováděná v různých procesních formách nebo zda incidenční řízení probíhá jako součást řízení insolvenčního.

Ostatně Ústavní soud (I. senát) v nálezu k obdobné věci sp. zn. I. ÚS 371/04 již právní názor vyslovil a ve věci meritorně rozhodl (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 121). Tento právní názor, na kterém rozhodnutí ve věci spočívá, je závazný podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky pro všechny osoby (v oblasti práva soukromého) i orgány (v oblasti práva veřejného), a to včetně Ústavního soudu (podrobněji srov. Filip J., Holländer P., Šimíček V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck 2001, str. 85). Ústavní soud (I. senát) ani v souzené věci k odchylnému názoru nedospěl, takže podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nepostupoval.

Proto Ústavní soud - stejně jako v citované obdobné věci sp. zn. I. ÚS 371/04 - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.