I.ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004
N 121/34 SbNU 255
Podjatost soudce rozhodujícího v konkursním řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně - ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 ve věci ústavní stížnosti P. Z., a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 24. 2. 2004 sp. zn. Nco 23/2004, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně JUDr. L. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování sporu o určení pravosti stěžovatelčiny pohledávky vůči úpadci přihlášené do konkursního řízení.

I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2004 č. j. Nco 23/2004-57 bylo porušeno základní právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2004 č. j. Nco 23/2004-57 se ruší.


Odůvodnění



I.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu.

Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, má postavení konkursního věřitele úpadce M. s. K., a. s., na jehož majetek byl prohlášen Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 26 K 21/99 konkurs. Rozhodující soudkyní je od počátku konkursního řízení až doposud JUDr. L. H. V řízení sp. zn. 26 Cm 53/2000 se stěžovatelka u Krajského soudu v Brně domáhá v souladu s § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, určení pravosti své pohledávky vůči úpadci přihlášené do konkursního řízení. Také v tomto řízení je rozhodující soudkyní JUDr. L. H.

Podáním ze dne 8. 1. 2004 vznesla stěžovatelka v tomto incidenčním řízení námitku podjatosti rozhodující soudkyně, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením tak, že JUDr. L. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování uvedené věci.

Stěžovatelka se domnívá, že Vrchní soud v Olomouci potvrdil tímto usnesením stav, kdy v incidenčním řízení vyvolaném konkursním řízením rozhoduje totožná soudkyně jako v příslušném řízení konkursním, tedy osoba již ze samotné povahy věci podjatá. Důvody podjatosti stěžovatelka spatřuje v následujících skutečnostech:

1. rozhodující soudkyně má ohledně předmětu incidenčního sporu poznatky, které získala jiným způsobem než dokazováním při jednání,

2. jedním z účastníků řízení je JUDr. F., který byl soudkyní v konkursním řízení jmenován správcem podstaty úpadce (sama soudkyně zamítla několik návrhů na zproštění funkce podaných konkursními věřiteli); soudkyně tedy musela vůči správci podstaty chovat důvěru a tento její postoj musí přetrvávat doposud, neboť jej funkce nezprostila, neudělila mu pořádkovou pokutu ani jinak nevyjádřila svou nespokojenost s výkonem jeho funkce (z toho podle stěžovatelky vyplývá nadstandardní vztah soudkyně k jednomu z účastníků incidenčního řízení),

3. mezi soudkyní a správcem podstaty úpadce je v konkursním řízení dán do značné míry vztah nadřízenosti a podřízenosti (v rámci své dohlédací činnosti podle § 12 zákona o konkursu a vyrovnání může soudkyně správci udělovat pokyny, jimiž je povinen se řídit).


Stěžovatelka dále odkázala na názory vyskytující se v odborné literatuře, z nichž plyne, že konkursní řízení a incidenční spory představují dvě samostatná řízení. Proto poznatky z konkursního řízení nejsou pro řešení incidenčního sporu nezbytné a ani by neměly řešení incidenčního sporu ovlivňovat (srov. Wintrová, A.: Incidenční spory. Bulletin advokacie č. 4/2003, str. 13) a soudce projednávající konkurs by neměl rozhodovat také incidenční spory, které jsou konkursem vyvolány, neboť lze mít za to, že je z rozhodování vyloučen pro poměr k věci ve smyslu § 14 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") (Zoulík, F.: Komentář k zákonu o konkursu a vyrovnání. C. H. Beck, Praha 1998, str. 48).

Z výše uvedených důvodů má stěžovatelka za nepochybné, že JUDr. L. H. jako konkursní soudkyně úpadce je pro svůj vztah k věci, resp. pro vztah k jednomu účastníkovi řízení podjatá, a proto vyloučená z rozhodování v incidenčním řízení vyvolaném konkursem. Vrchní soud v Olomouci však tento stav svým rozhodnutím neodstranil, nýbrž jej petrifikoval. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že napadeným usnesením byla porušena její ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Všechna tato ustanovení garantují jednotlivci právo domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu. Toto právo stěžovatelky je napadeným usnesením zásadně porušeno, když by o jejím právu měl v incidenčním řízení rozhodovat nikoliv nestranný a nezávislý soudce.

Stěžovatelka současně považuje za nezbytné vykládat příslušná ustanovení o. s. ř. o vyloučení soudce konformně s ústavně zajištěným právem na spravedlivý proces, což však Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí neučinil. Skutečnost, že incidenční řízení bylo JUDr. L. H. přiděleno v souladu s tehdy platným rozvrhem práce nijak nevylučuje, že je z projednávání a rozhodování věci vyloučena, neboť samotný rozvrh práce může být v rozporu s principem nestrannosti soudního rozhodování. Tomuto závěru podle stěžovatelky ostatně nasvědčuje též skutečnost, že Krajský soud v Brně uznal neúnosnost stávajícího rozvrhu práce a v pozdějším rozvrhu práce stanovil, že rozhodování incidenčních sporů přísluší zásadně soudcům odlišným od soudců, kteří rozhodují v konkursním řízení.

S ohledem na tyto výše uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil.

K výzvě Ústavního soudu reagoval na podanou ústavní stížnost účastník řízení, Vrchní soud v Olomouci, zastoupený předsedkyní příslušného senátu. Podle jejího vyjádření nejsou poznatky získané rozhodujícím soudcem v konkursním řízení poznatky, které by byly získány neprocesním způsobem mimo jednání, nýbrž naopak představují poznatky získané z činnosti soudu, se kterými zákonodárce v § 121 o. s. ř. výslovně počítá. Rozhodující soudce v konkursním řízení o pravosti, výši či pořadí pohledávek ani nerozhoduje. Ani při výkonu dohlédací činnosti není konkursní soud oprávněn správci podstaty uložit, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám. Proto skutečnost, že jeden a tentýž soudce rozhoduje jak v konkursním řízení, tak i ve sporech vyvolaných tímto konkursem, nemůže být bez dalšího důvodem pochybností o jeho nepodjatosti. Pokud jde o vztah soudkyně ke správci podstaty, poukázal účastník řízení na odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovatelkou tvrzené okolnosti, z nichž tento vztah vyvozuje, spočívají výlučně v postupu rozhodující soudkyně v uvedeném konkursním řízení, a proto nemohou být ve smyslu § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem pro její vyloučení.

S ohledem na to navrhl Vrchní soud v Olomouci, aby stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Vedlejší účastníci řízení, obchodní společnost T. G., a. s. , PhDr. I. Š., správce konkursní podstaty úpadce T. G., a. s., a JUDr. J. F., správce konkursní podstaty úpadce M. s. K., a. s., se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřili.

Ústavní soud v řízení, které provedl bez toho, že by nařizoval ústní jednání, neboť obdržel v souladu s § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

II.

Integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"), je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).

Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje.

Ústavní soud k tomu již v minulosti judikoval na straně jedné, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. sp. zn. I. ÚS 167/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 6, nález č. 127, str. 429], na druhé straně Ústavní soud vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 23, nález č. 98, str. 11).

Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce (personal conviction of a particular judge) v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect, srov. rozhodnutí ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998) .

V projednávané věci jde o posouzení nestrannosti soudce v situaci, kdy tentýž soudce rozhoduje v konkursním řízení a současně s tím projednává a rozhoduje spor vyvolaný stejným konkursním řízením (incidenční řízení).

První senát Ústavního soudu předesílá, že otázkou vyloučení soudce z důvodu, že tentýž soudce projednává a rozhoduje v konkursním řízení a rovněž v incidenčním řízení vyvolaném stejným konkursním řízení, se již v minulosti zabýval, přičemž v tehdejších případech judikoval, že nelze dospět k závěru o podjatosti soudce z pouhého faktu, že soudce jedná a rozhoduje ve dvou souvisejících věcech (viz § 14 odst. 4 o. s. ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), resp. že důvody zakládající pochybnost o jeho nepodjatosti (nestrannosti) nelze vyvozovat pouze v rovině teoretické z toho, že soudce se účastní rozhodování ve dvou souvisejících věcech (srov. usnesení ze dne 23. 9. 2003 sp. zn. I. ÚS 390/03, nepublikováno). Ústavní soud současně zdůraznil, že není ovšem vyloučeno posouzení soudcovy nepodjatosti na základě konkrétních okolností, k nimž došlo v souvislosti s řízením a rozhodováním v dané věci či v jiných věcech, pokud je zde důvod pochybovat o nepodjatosti soudce vzhledem k jeho vztahu k věci.

Ústavní soud se však v předchozích případech nezabýval dalšími faktory, které mohou zakládat důvod pochybností o nepodjatosti (nestrannosti) soudce tak, jak je v projednávaném případě nastínila stěžovatelka a jak se rovněž po jejich zvážení jeví Ústavnímu soudu.

Podle Ústavního soudu je třeba vyjít z koncepce vztahu mezi konkursním soudem a správcem podstaty a z koncepce postavení správce podstaty tak, jak jsou obsaženy v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Správce podstaty nemá v konkursním řízení postavení jeho účastníka, jeho postavení je tedy odlišné od postavení věřitelů či úpadce, o jejichž právech a povinnostech se v konkursním řízení rozhoduje. Současné pojetí vychází z úzkého vztahu mezi konkursním soudem a správcem podstaty, kdy správce podstaty je osobou sice nezávislou na konkursních věřitelích, nicméně je osobou, která má úzkou vazbu na rozhodujícího konkursního soudce.

Tyto vazby se projevují ve způsobu a mechanismu ustanovení správce podstaty do funkce (správce je ustaven na základě rozhodnutí konkursního soudce), ve způsobu a mechanismu jeho zprošťování (správce může zprostit funkce pouze konkursní soudce), ve funkční závislosti správce na soudu v oblasti dohlédací činnosti soudu (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci pokyny a přijímat jiná opatření) a v oblasti sankcionování správce za neplnění povinností (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci podstaty pořádkovou pokutu za neplnění povinností) a konečně i ve sféře odměňování (o odměně správce rozhoduje konkursní soud, který může povolit vyplácení záloh, může odměnu přiměřeně snižovat či zvyšovat). Z výše uvedeného vyplývá, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem podstaty není vztahem neutrálním, je to vztah vzájemné funkční závislosti a do jisté míry spolupráce, projevující se jak samotným ustanovením správce do funkce (již samotné ustavení do funkce a zproštění funkce závisí na uvážení soudce), tak komplexem dílčích vztahů, které se vyskytují v průběhu konkursního řízení. V případě správce podstaty lze podjatost a strannost soudce v konkursním řízení předpokládat; vzhledem k tomu, že správce však není účastníkem řízení, je tato otázka v konkursním řízení irelevantní.

Jinak tomu je v případě incidenčního řízení vyvolaného příslušným konkursem, kde správce podstaty figuruje vedle věřitelů a úpadce jako účastník řízení, přičemž předmětem řízení je osvědčení pravosti, výše a pořadí pohledávky přihlášené do konkursního řízení. V tomto řízení je totiž třeba přihlížet právě ke vztahu mezi soudcem a správcem podstaty v konkursním řízení, které vyvolalo incidenční řízení a pro jehož "potřebu" je incidenční řízení konáno. Incidenční řízení je již řízením sporným, kde proti sobě stojí účastníci, přičemž jedním z nich je správce podstaty disponující v příslušném řízení konkursním zvláštním nikoliv neutrálním a nezaujatým vztahem k soudci a naopak. Podle Ústavního soudu je třeba právě tuto okolnost považovat za objektivní důvod, který je způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce tak, jak stanoví § 14 odst. 1 o. s. ř.

Vzhledem k tomu nelze na tyto případy aplikovat § 14 odst. 4 o. s. ř., neboť důvodem k vyloučení soudce z projednávání incidenčního sporu není jeho postup v jiném řízení (řízení konkursním), nýbrž jeho vztah k jednomu z účastníků řízení (správci podstaty).

Pokud proto Vrchní soud v Olomouci dospěl v napadeném usnesení k závěru, že účast soudkyně L. H. v konkursním řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 26 K 21/99 není důvodem jejího vyloučení z projednávání a rozhodování incidenčního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 26 Cm 53/2000, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož součástí je též právo na to, aby o jejích právech a povinnostech rozhodoval nezávislý a nestranný soud (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

Ústavní soud k tomu poznamenává, že samotná otázka vztahu mezi insolvenčním řízením a řízením incidenčním je z hlediska případné podjatosti soudce nepodstatná, rozhodující je právě konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem podstaty. Jinými slovy, dokud je vztah mezi soudcem a správcem podstaty koncipován na zásadách uvedených shora, nelze připustit, aby tentýž soudce rozhodoval jak v konkursním řízení, tak v incidenčním řízení vyvolaném tímto konkursem, bez ohledu na to, zda jsou to řízení formálně odlišná, prováděná v různých procesních formách, nebo zda incidenční řízení probíhá jako součást řízení insolvenčního.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.