I.ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996
N 35/5 SbNU 283
K bývalému právním institutu penzijního nadlepšení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní
stížnosti K. O., zastoupeného JUDr. M. J., a účastníka řízení
České správy sociálního zabezpečení v Praze, proti rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 4. 1. 1995, č.
200 829 402, t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel ústavní stížností ze dne 16. 2. 1995, doplněnou
dne 17. 3. 1995, napadl rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení v Praze (dále jen "ČSSZ") ze dne 4. 1. 1995, č. 200
829 402, kterým byla zamítnuta jeho žádost o zvýšení starobního
důchodu o penzijní nadlepšení podle zákona č. 100/1988 Sb., zákona
č. 87/1991 Sb. a vyhlášky č. 222/1991 Sb.

V tomto rozhodnutí ČSSZ uvádí, že stěžovateli vznikl nárok na
starobní důchod dne 29. 8. 1980 (dosažením věku 60 let) za
účinnosti zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, který
neobsahuje žádné ustanovení, jež by řešilo zvýšení dávek
důchodového zabezpečení o nároky z penzijního nadlepšení. Nárok na
zvýšení starobního důchodu o penzijní nadlepšení nevznikl ani
podle předpisů o mimosoudních rehabilitacích, neboť ustanovení §
33 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 222/1991
Sb. řeší pouze nároky osob, kterým je vyplácen důchod
z individuálního připojištění, nikoli nároky z penzijního
nadlepšení.

K rozhodnutí připojila Česká správa sociálního zabezpečení
v Praze i sdělení ze dne 4. 1. 1995, zn. ČSSZ-071-5001, ve kterém
podala stěžovateli vysvětlení k časové působnosti právních
předpisů upravujících otázky penzijního nadlepšení od roku 1954 do
31. 12. 1975, zabývala se neexistencí rehabilitační normy
upravující nárok na důchod z penzijního nadlepšení a konečně
dovodila, že o těchto nárocích již není oprávněna rozhodovat.
Vzdor tomu však vydala rozhodnutí, že starobní důchod stěžovatele
nelze zvýšit o nárok z penzijního nadlepšení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě uvedl, že sice
nepodal návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí soudem, avšak
poukázal na to, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele a tím naplňuje podmínku stanovenou v §
75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. To
dokládá seznamem bývalých pojištěnců Penzijního ústavu Báňské
a hutní společnosti v Praze, za které prý vystupuje jako jejich
mluvčí. Odůvodněnost podání stížnosti podporuje stěžovatel
i rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 1992, sp. zn.
19 C 348/92, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11.
1992, sp. zn. 4 Cao 198/92, kterými byla zamítnuta žádost K. K.
(pojištěnce Penzijního ústavu Báňské a hutní společnosti) o úpravu
důchodu o penzijní nadlepšení z titulu § 34 odst. 4 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (správně § 33 odst.
3), v rámci přezkoumání rozhodnutí ČSSZ o zamítnutí žádosti K. K.
o úpravu starobního důchodu. V této věci vystupoval stěžovatel
jako svědek a podle jeho názoru jde o obdobný případ.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti tvrdí, že měl nárok na
dávky z "penzijního připojištění" podle vládního nařízení č.
10/1953 Sb. a přesto, že toto vládní nařízení bylo dotčeno vládním
nařízením č. 18/1954 Sb., zákonem č. 55/1956 Sb., zákonem č.
101/1964 Sb. a zákonem č. 121/1975 Sb., jeho nároky na tuto dávku
nikdy nezanikly. Podle názoru stěžovatele došlo toliko "k jakémusi
vymizení nebo nemožnosti vyplácení jeho nároků."

Dále stěžovatel uvedl, že nároky z "důchodového připojištění"
u Penzijního ústavu Báňské a hutní společnosti v Praze byly po
jeho zrušení v roce 1954 potvrzeny výměry bývalého Státního úřadu
důchodového zabezpečení v Praze a že po převodu majetku
a kapitálových fondů na stát byly těmito výměry zajištěny pro
pojištěnce dávky důchodového připojištění v důchodovém věku. Tyto
dávky jsou podle stěžovatele nepromlčitelné a vyplývají z jistiny
v kapitálovém fondu vytvořeném "plněním placení pojistného
penzijního připojištění."

Stěžovatel konečně uvedl, že v dané věci přichází v úvahu
doplnění § 33 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, a to "o platnosti nároku dávek z důchodového
připojištění, které zaručoval bývalý Státní úřad důchodového
zabezpečení v Praze ve vydaných výměrech v roce 1954".

Na základě uvedených skutečností stěžovatel tvrdí, že
napadeným rozhodnutím byl ve vztahu k němu porušen článek 11 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo
vlastnit majetek. Podle stěžovatele je jistina z penzijního
připojištění nesporně jeho majetkem, neboť jde o majetek
z bývalého kapitálového fondu důchodového připojištění.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 4.
1. 1995, č. 200 829 402 a aby v nálezu vyslovil, že bylo porušeno
ústavně zaručené právo vlastnit majetek.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce
formální. Původní návrh ze dne 16. 2. 1995 trpěl vadami, a proto
byl stěžovatel vyzván k jejich odstranění. Ve stanovené lhůtě tak
učinil a v doplňujícím podání dne 17. 3. 1995 - jak je uvedeno
výše - se vyjádřil i k otázce nevyčerpání všech procesních
prostředků k ochraně jeho práva podle § 75 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. Žádost o přijetí své ústavní stížnosti podpořil
citovanými rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu
České republiky a na vyžádání Ústavního soudu i seznamem
pojištěnců povinného penzijního připojištění, postoupeného soudu
dne 17. 10. 1995. Ústavní soud dále zprávou ČSSZ ze dne 9. 5.
1995, zn. 200 829 402, zjistil, že pokud jde o počet žádostí
o přiznání nároků z penzijního nadlepšení, jednalo se řádově
o tisíce občanů. Po celkovém zhodnocení těchto skutečností dospěl
Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 75
odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť stížnost svým
významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do
jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem
ústavní stížnosti, došlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost
neodmítl a zabýval se jí po stránce věcné.

K ústavní stížnosti se vyjádřila jako účastník řízení Česká
správa sociálního zabezpečení v Praze. Uvedla, že pravomocným
rozhodnutím zamítla stěžovatelovu žádost o zvýšení starobního
důchodu o penzijní nadlepšení podle § 95 zákona č. 100/1988 Sb.,
zákona č. 87/1991 Sb. a podle vyhlášky č. 222/1991 Sb. s poukazem
na to, že nárok na starobní důchod vznikl stěžovateli dnem 29. 8.
1980 za účinnosti zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení,
který neobsahuje žádné ustanovení, jež by řešilo zvýšení dávek
důchodového zabezpečení o nároky z penzijního nadlepšení. To
neobsahují ani pozdější právní předpisy. Podle názoru ČSSZ nárok
na zvýšení starobního důchodu o penzijní nadlepšení nevznikl ani
podle předpisů o mimosoudních rehabilitacích (zákona č. 87/1991
Sb. a vyhlášky č. 222/1991 Sb.), neboť tyto předpisy řeší pouze
nároky osob, kterým je vyplácen důchod z individuálního
připojištění a nikoli nároky z penzijního nadlepšení.



Účastník řízení (ČSSZ) dále uvedl, že se zabýval i otázkou,
zda byl k vydání rozhodnutí o stěžovatelově žádosti ze dne 10.
12. 1994 věcně příslušný. V této souvislosti chronologicky vyložil
právní předpisy, související s penzijním nadlepšením až do jeho
zrušení.

Podle vyjádření ČSSZ nárok na důchod z penzijního nadlepšení
stěžovateli zaručoval do 30. 6. 1954 Pensijní ústav Báňské a hutní
společnosti Praha. Dnem 1. 7. 1954, kterým nabylo účinnosti vládní
nařízení č. 18/1954 Sb., bylo penzijní nadlepšení zrušeno; získané
nároky však byly v rozsahu stanoveném tímto vládním nařízením
zachovány. Příslušnost k vypořádání takových nároků byla stanovena
v § 2 vládního nařízení č. 18/1954 Sb. Státnímu úřadu důchodového
zabezpečení. V souladu s uvedenou právní úpravou vydal tento orgán
stěžovateli dnem 9. 7. 1954 výměr, v němž byl stanoven jednak
přechod závazku zaručit nárok na důchod z penzijního nadlepšení,
jednak podle § 3 vládního nařízení č. 18/1954 Sb. a vyhlášky
předsedy Státní komise důchodového zabezpečení č. 101/1954 Ú.l.
i výše tohoto nároku. Později byla úprava nároků z penzijního
nadlepšení řešena v § 125 zákona č. 101/1964 Sb. a v souvislosti
s tím byla ustanovením § 150 vyhlášky č. 102/1964 Sb. původní
vyhláška předsedy Státní komise důchodového zabezpečení č.
101/1954 Ú.l. zrušena. S účinností od 1. 1. 1976 byl ustanovením
§ 173 zákona č. 121/1975 Sb. zrušen zákon č. 101/1964 Sb.
i samotné vládní nařízení č. 18/1954 Sb., kterým byla stanovena
příslušnost k vypořádání nároku na důchod z penzijního nadlepšení
Státnímu úřadu důchodového zabezpečení, jenž byl právním
předchůdcem České správy sociálního zabezpečení, a současně pozbyl
platnosti i výměr Státního úřadu důchodového zabezpečení ze dne
9. 7. 1954.

Účastník řízení (ČSSZ) proto konstatuje, že již není
příslušným rozhodovat o nárocích vyplývajících z penzijního
nadlepšení občanů, které nebylo možno do 31. 12. 1974 realizovat
proto, že tito občané do tohoto data nesplnili podmínky nároku na
starobní, popř. invalidní důchod.

Příslušnost ČSSZ rozhodovat o nárocích z penzijního
nadlepšení není prý obsažena ani v zákoně ČNR č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Podle § 5 tohoto
zákona Česká správa sociálního zabezpečení (odpůrce) rozhoduje
pouze o dávkách důchodového zabezpečení (důchod z penzijního
nadlepšení takovou dávkou podle zákona č. 100/1988 Sb. není),
o povinnosti občana, popř. organizace vrátit, respektive nahradit
neprávem vyplacenou částku, o odvolání ve věcech, v nichž v I.
stupni rozhodla okresní správa sociálního zabezpečení,
a o odstranění tvrdostí, které by se vyskytly při provádění
sociálního zabezpečení, pokud jí bylo v jednotlivých případech
svěřeno. Nebyla přijata ani žádná rehabilitační norma, která by
řešila nároky z penzijního nadlepšení a současně určila i orgán,
který by byl k rozhodnutí o této dávce příslušný.

Z těchto skutečností podle názoru ČSSZ plyne, že tento orgán
nebyl povinen stěžovatelově žádosti rozhodnutím vyhovět, "avšak ve
snaze alespoň částečného vyhovění navrhovateli rozhodnutí (i když
zamítavé) o tom, že starobní důchod nelze zvýšit o dávky
z penzijního nadlepšení, vydal".

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou působnosti
(příslušnosti) k vydání rozhodnutí ve správním řízení. Působnost
je výchozím prvkem činnosti každého státního orgánu. Jedná se
o právní vyjádření úlohy a postavení státního orgánu v určitých
společenských vztazích, kdy v podstatě jde o jemu právem svěřené
úlohy a činnosti. Působnost je konkretizována zejména jejím
obsahem a rozsahem. Je to zejména obsah působnosti státního
orgánu, který vymezuje jeho úkoly a činnost, kdy se formulačně
jedná o výčet těchto úkolů a činností, přičemž státní orgán
některé otázky řeší, o jiných rozhoduje a jiné schvaluje. Jde tedy
o souhrn práv a povinností stanovených především v zákonech
a jiných právních předpisech, které vymezují konkrétní činnost
státního orgánu. Další podstatnou náležitostí působnosti je její
rozsah, kterým se stanoví rámec výkonu pravomoci státního orgánu.
Rozsah je vymezen zejména faktorem věcným, který určuje okruh
společenských vztahů, v nichž státní orgán působí. Z tohoto
pohledu jde buď o orgány s obecně vymezenou působností nebo
o orgány se specializovaně vymezenou působností.

Výše uvedené obecně teoretické instituty je nutné
konkretizovat se zřetelem na ústavní stížnost stěžovatele.



Ústavní soud konstatuje, že Česká správa sociálního
zabezpečení je státním orgánem se specializovaně vymezenou
působností, a to podle zákona České národní rady č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Tento zákon, mimo
jiných skutečností, upravuje i její působnost jako orgánu státní
správy České republiky v sociálním zabezpečení. V této oblasti
jsou konkretizovány úkoly a činnost ČSSZ. Z hlediska působnosti
ČSSZ po stránce věcné je právní úprava provedena ustanovením § 5
citovaného zákona. Podle tohoto ustanovení ČSSZ rozhoduje - kromě
jiného - především o dávkách důchodového zabezpečení a zařizuje
výplaty těchto dávek.

Ve výkladu věcné působnosti ČSSZ (vycházejícího z ustanovení
§ 5 zákona č. 582/1991 Sb.) se však Ústavní soud s názorem tohoto
účastníka řízení neztotožňuje.

Je pravda, že účastníkem citované právní předpisy zrušily
vládní nařízení č. 18/1954 Sb., jímž byla stanovena příslušnost
k vypořádání nároku na důchod z penzijního nadlepšení tehdejšího
SÚDZ. Rovněž je pravda, že tento důchod není v zákoně č. 100/1988
Sb., který v době rozhodování ČSSZ platil, výslovně uveden. To
však neznamená, že ČSSZ není příslušná o návrhu na přiznání této
dávky věcně rozhodovat. Jde o dávku, která obsahově do oblasti
sociálního (důchodového) zabezpečení nepochybně nepatří, právní
řád ji dlouhou dobu zakotvoval a nárok na tuto dávku se stal
sporným. Jestliže právní předpis nesvěřil rozhodování o ní jinému
státnímu orgánu, pak z uvedených důvodů plyne, že rozhodnutí
o této dávce zůstává ve věcné působnosti ČSSZ, bez ohledu na to,
že zákon č. 100/1988 Sb. (ani dnešní právní předpisy) tzv.
penzijní nadlepšení jako dávku sociálního zabezpečení neznají.
Opačný výklad (popírající věcnou působnost ČSSZ o této dávce
rozhodovat) by ve svých důsledcích žadateli znemožnil obrátit se
na soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu
veřejné moci, což by bylo v rozporu s článkem 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Ostatně, sám účastník řízení (ČSSZ) ve
věci samé věcně rozhodl a napadené rozhodnutí vydal, byť v rozporu
s tímto postupem svoji věcnou působnost k jeho vydání ve
vysvětlujícím dopisu ze dne 4. 1. 1995 popřel.

Na podporu tohoto stanoviska se lze dovolat i praxe soudů
obecných. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 1992, sp. zn. 19
C 348/92, a na rozsudek tehdejšího Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.
11. 1992, sp.zn. 4 Cao 198/92, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení o nároku K. K. na zvýšení
důchodu z důchodového nadlepšení. V tomto případě - který je
analogický souzené věci - ČSSZ vydala ve věci samé zamítavé
rozhodnutí a oba soudy toto rozhodnutí po věcné stránce
přezkoumaly, aniž o věcné působnosti ČSSZ vznikla pochybnost.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo ve věcné
působnosti ČSSZ vydat rozhodnutí o žádosti stěžovatele o zvýšení
starobního důchodu o penzijní nadlepšení, jestliže tak učinila
v rámci společenských vztahů, které v oblasti sociálního
zabezpečení vznikají.

Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností stěžovatele po
stránce věcné.
Stěžovatel - jak již bylo uvedeno - zejména namítal, že jeho
nároky na dávky z "penzijního připojištění" nikdy nezanikly a jsou
potvrzeny výměry bývalého SÚDZ z roku 1954, takže věc lze řešit
doplněním § 33 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Stěžovatel zvláště uvádí, že napadeným rozhodnutím
byl porušen článek 11 Listiny základních práv a svobod
a zdůrazňuje, že jistina z penzijního připojištění je nesporně
jeho majetkem, který po zrušení penzijních ústavů v roce 1954
přešel na stát.

Ústavní soud se v prvé řadě zaměřil na posouzení otázky, zda
lze jistinu z penzijního nadlepšení stěžovatele kvalifikovat jako
jeho vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod.

Ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 22.
1. 1996 se podává, že nároky z penzijního nadlepšení plynuly
z členství podniků k již existujícím náhradním ústavům uznaným
zákonem č. 89/1920 Sb., nebo z členství k Všeobecnému penzijnímu
ústavu v Praze, který byl zřízen zákonem č. 92/1918 Sb. Stanovy,
které schvalovalo Ministerstvo sociální péče, určovaly jejich
výši. Připojištění na vyšší dávky než zákonné znal již zákon č.
138/1914 ř.z. a jeho novela z roku 1920. Podmínky a sazby
připojištění vyžadovaly schválení Ministerstva sociální péče.
Penzijní nadlepšení a připojištění bylo poprvé komplexně upraveno
zákonem č. 26/1929 Sb., o penzijním pojištění soukromých
zaměstnanců ve vyšších službách.

Penzijní nadlepšení prováděly do roku 1920 náhradní ústavy
penzijního pojištění a od roku 1920 i Všeobecný penzijní fond.

Náhradní ústavy patřily mezi nositele pojištění s tzv.
dobrovolným členstvím. Šlo o zařízení, která sice byla ve
všeobecném zájmu, avšak pouze pro určité skupiny pojištěnců, kteří
z něho měli zvláštní ekonomický prospěch. Tito pojištěnci se stali
členy, tzv. členy řádnými, a jejich zaměstnavatelé se stali členy
přispívajícími. Systém spočíval v tom, že členové přispívající,
jimiž byly jednotlivé podniky nebo podniky a ústavy určitého
odvětví, vytvořily ze svého majetku jako zřizovatelé zařízení,
a to buď náhradní ústav jednotlivé firmy nebo náhradní ústav
hromadný. Ústavy hospodařily s fondem plynoucím z vloženého jmění.
Zaměstnanci těchto podniků - vedle povinného pojištění u některého
z veřejnoprávních zařízení - podléhali penzijnímu nadlepšení,
které vznikalo automaticky vstupem do zaměstnání k určitému
podniku a končilo vystoupením ze zaměstnání. Souviselo tedy přímo
s pracovním poměrem, na rozdíl od nepřímého smluvně sjednaného
připojištění na základě kolektivních nebo individuálních smluv.
Kromě toho mohli být u náhradních ústavů připojištěni i tzv.
nepovinní členové. Tito podléhali zákonnému pojištění podle jiných
zákonů než zákona č. 26/1929 Sb., o soukromých zaměstnancích ve
vyšších službách. Nároky z penzijního nadlepšení byly poskytovány
ve vyšší míře než zákonné podle zásad pojistné matematiky. Nestaly
se součástí důchodu, protože šlo o jakousi prémii z podílu na
plnění vloženém zaměstnavateli za své zaměstnance.

Zaměstnavatelé, jako členové a majitelé náhradních ústavů,
vedle vložených cenných papírů a nemovitostí platili příspěvky za
své zaměstance a zhodnocovali základní fond tohoto zařízení.

Vládní nařízení č. 10/1953 Sb., o některých opatřeních
v oboru penzijního nadlepšení, které předcházelo vládnímu nařízení
č. 18/1954 Sb., upravilo zánik povinnosti platit příspěvky
zařízením penzijního nadlepšení ke dni 31. 12. 1952. Podrobnosti
k provedení vládního nařízení č. 10/1953 Sb. upravila vyhláška č.
84/1953 Ú.l.

Z obsahu těchto právních předpisů je zřejmé, že jměním
penzijních fondů právnických osob byly zejména vklady ve volné
měně, zápůjčky, cenné papíry, nemovitosti a pohledávky ve volné
měně, včetně pohledávek za Státním úřadem důchodového zabezpečení,
vzniklé vyplácením zákonné části důchodu. Část tohoto jmění
tvořily i příspěvky zaměstnavatelů, jakožto členů přispívajících.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 vládního nařízení č. 10/1953 Sb.
se zcizení a zatížení majetku zařízení vykázaného ke dni 31. 12.
1952, jakož i použití hotovosti a vkladů z doby před tímto datem
k účelu úhrady svých výdajů, stalo pro penzijní zařízení
nepřípustným. K tomu šlo použít v té době pouze výnosy ze jmění
a příspěvky. Nároky z důchodového pojištění nemohly již být tedy
uspokojovány samotným majetkem. Účastníci penzijního nadlepšení se
jako fyzické osoby podíleli pouze na výnosech z něho. Toto
podílnictví upravilo definitivně vládní nařízení č. 18/1954 Sb.

Zařízení penzijního nadlepšení byla podle § 8 vládního
nařízení č. 18/1954 Sb. zrušena dnem 30. 9. 1954. Majetek (práva
i závazky) zařízení přešel na stát dnem 1. 10. 1954. Zařízení byla
povinna zajistit, aby ke dni 30. 9. 1954 svoji činnost ukončila
a podle pokynů Státního úřadu důchodového zabezpečení převedla
výplatu důchodů z dosavadního penzijního nadlepšení na tento úřad
a zároveň mu sdělila veškeré potřebné údaje o nárocích účastníků
tohoto nadlepšení již před svým zrušením.

Nároky podle § 2 vládního nařízení č. 18/1954 Sb. byl povinen
vypořádat Státní úřad důchodového zabezpečení, u něhož je stát
zaručil formou nároků z důchodového pojištění. Výše důchodu nebyla
závislá na hospodaření s majetkem nebo výnosech z tohoto
hospodaření z důvodu jejich zestátnění a tudíž neexistence. Výdaje
na důchody zaručil stát hradit ze státního rozpočtu. Z toho důvodu
není možné výměry podle citovaného vládního nařízení o úpravě
nároků z dosavadního penzijního nadlepšení považovat za jistinu
v kapitálovém fondu, poněvadž státní rozpočet za takovou jistinu
považovat nelze.

Sociální zabezpečení mělo již jinou formu hospodaření se
svěřenými prostředky. Závazky zařízení penzijního nadlepšení byly
převzaty do povinného systému sociálního zabezpečení. Žádný občan
v rámci povinného sociálního zabezpečení nemá uzavřenu se státem
smlouvu, která by mu zaručovala při dosažení určitého věku nebo
při závažné sociální situaci určitou výši důchodu, případně (vedle
důchodu) poskytování další dávky důchodového zabezpečení.

Rovněž v případě stěžovatele je nutné zdůraznit, že
u penzijního nadlepšení šlo o smluvní vztah primárně mezi
zaměstnavatelem a penzijním ústavem a účast fyzických osob
vznikala až sekundárně (příslušností k profesní skupině u smluvně
vázaného zaměstnavatele). V této základní skutečnosti se penzijní
nadlepšení lišilo od individuálního připojištění, jehož základem
byl přímý vztah mezi fyzickou osobou a penzijním ústavem na
základě pojistné smlouvy.



Z těchto skutečností jednoznačně plyne, že jistina
z penzijního nadlepšení, tedy ani její část vyjádřená jako suma
příspěvků, které účastník příslušnému penzijnímu ústavu pro tyto
účely zaplatil, resp. mu byly sraženy z pracovního příjmu, nebyla
jeho majetkem, neboť s touto částkou nemohl volně disponovat. To
vyplývá z kontextu ustanovení § 62, § 103 odst. 1, § 104 odst. 1,
§ 122 odst. 1 písm. a) a § 162 až 166 zákona č. 26/1929 Sb.,
o penzijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím
České správy sociálního zabezpečení nedošlo u stěžovatele
k porušení jeho práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst.
1 Listiny základních práv a svobod.

Ani porušení jiných základních práv a svobod chráněných
ústavními zákony či mezinárodními smlouvami ve smyslu článku 10
Ústavy Ústavní soud neshledal.

Pro úplnost - v souladu se stanoviskem ČSSZ - i Ústavní soud
dovozuje, že po zrušení vládního nařízení č. 18/1954 Sb., kterým
byla stanovena příslušnost k vypořádání nároku na důchod
z penzijního nadlepšení Státnímu úřadu důchodového zabezpečení,
zanikl právní základ výměru tohoto orgánu z 9. 7. 1954, jímž byl
stěžovateli k tomuto dni stanoven (správně zřejmě "vypočítán")
nárok z penzijního nadlepšení ve výši 156,96 Kč měsíčně. Současně
se však v poznámce k tomuto výměru praví, že nárok na přiznání
tohoto důchodu vznikne spolu s nárokem na přiznání důchodu podle
zákona č. 99/1948 Sb. a může být proto uplatňován až při uplatnění
nároku na důchod podle předpisů citovaného zákona. Nárok na
starobní důchod vznikl stěžovateli až dosažením věku 60 let (29.
8. 1980), tedy za účinnosti zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním
zabezpečení, který zvýšení důchodu o penzijní nadlepšení neznal,
neboť jím bylo vládní nařízení č. 18/1954 Sb., o úpravě nároků
z penzijního nadlepšení zrušeno. Z toho vyplývalo, že nároky
z bývalého penzijního nadlepšení - které byly podle § 125 odst.
5 zákona č. 101/1964 Sb. sloučeny s vlastním důchodem - bylo možno
přiznat jen těm občanům, jimž nárok na dávku důchodového
zabezpečení vznikl před účinností zákona č. 121/1975 Sb., tedy
před 1. 1. 1976. Tato podmínka se tedy stěžovatele netýkala.

Za tohoto stavu by bylo možné řešit uplatněný nárok
stěžovatele z důvodu penzijního nadlepšení pouze tehdy, pokud by
takovou možnost upravovaly předpisy o mimosoudních rehabilitacích.
Tak tomu však v souzené věci není, neboť - jak správně uvedla ČSSZ
- zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a podle
jeho zmocnění vydaná vyhláška č. 222/1991 Sb., se zabývají pouze
náhradou příslušející osobám, kterým byly zkráceny nároky
z individuálního důchodového připojištění a nikoli nároky
z penzijního nadlepšení, neboť v takovém případě by ve skutečnosti
šlo o vrácení majetku ne osobám fyzickým, nýbrž právnickým. To
nepochybně souvisí s celkovou koncepcí zákona o mimosoudních
rehabilitacích, který se vztahuje na zmírnění následků jen
některých majetkových a jiných křivd, nemůže však odstranit
všechny křivdy, které byly v letech 1948 - 1989 napáchány.

Pokud se konečně stěžovatel domáhal doplnění § 33 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, "o platnosti nároku
dávek z důchodového připojištění", poukazuje Ústavní soud na to,
že změna platného zákona je v současné době ve výlučné pravomoci
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. K takové změně
však nedošlo.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost zcela zamítnuta (§
82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).



P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. dubna 1996