I.ÚS 390/03 ze dne 23. 9. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
I. ÚS 390/03














Ústavní soud České republiky rozhodl dne 23. září 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti F. M. C., s. r. o., zastoupeného JUDr. P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2003, č. j. Nco 25/2003 - 58,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka napadla ústavní stížností ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že soudkyně Městského soudu v Praze, JUDr. E. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 59/2002, v níž se jedná o žalobu na vyloučení věci z konkurzní podstaty. Stěžovatelka namítla podjatost soudkyně z důvodu, že tatáž soudkyně rozhoduje věc Městského soudu v Praze sp. zn. 89 K 35/2001 týkající se konkurzu vyhlášeného na společnost H., spol. s r. o., v níž je účastníkem řízení i stěžovatelka. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že podjatost soudkyně v dané věci nelze bez dalšího vyvozovat z toho, že jí přísluší projednání a rozhodnutí ve věci shora označeného konkurzu, neboť nejde o poměr k věci podle ust. § 14 odst. 1 o. s. ř., vyplývající z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci.

Stěžovatelka má za to, že citovaným usnesením došlo k zásahu do jejích práv zakotvených v čl.36 odst. 1 Listiny. Podle ní "nestrannost" zmiňovaná v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny má několik aspektů, a jedním z nich je i nestrannost soudce ve věci. Pokud v daném případě soudkyně jedná a rozhoduje jak v konkurzním řízení, tak v řízení o žalobě na vyloučení věci z konkurzní podstaty (jedná se o konkurz stejného úpadce), je stěžovatelka názoru, že soudkyně v takové věci může být ovlivněna se zřetelem na její poměr k věci. Dále argumentuje ustanoveními § 14 odst. 1 občanského soudního řádu a § 12 odst. 2, § 18 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání. Proto Ústavnímu soudu navrhuje v záhlaví citované usnesení Vrchního soudu v Praze zrušit.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti zásah do jejích práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud se již dříve vyjadřoval, "že pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudce z projednávaní věci v řízení před obecnými soudy je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace § 14 občanského soudního řádu posuzovat; důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají" (III. ÚS 26/2000, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., Praha. C. H. Beck 2000 - I. díl, str. 366).

Ústavní soud k tomu dále dodává, že stěžovatelka nemůže vyvozovat podjatost soudkyně z pouhého faktu, že soudkyně jedná a rozhoduje ve dvou souvisejících věcech. Taková okolnost sama o sobě nemůže být důvodem k pochybnosti o její nepodjatosti, neboť v této činnosti se projevuje samotný výkon soudnictví. Novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 30/2000 Sb. doplnila ustanovení § 14 o odstavec čtvrtý, v němž je zakotveno, že důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Takové ustanovení ovšem nevylučuje posouzení soudcovy nepodjatosti na základě okolností, k nimž došlo v souvislosti s řízením a rozhodováním v dané věci či v jiných věcech, pokud je zde důvod pochybovat o nepodjatosti soudce vzhledem k jeho vztahu k věci. Stěžovatelka však své námitky uplatnila pouze v rovině teoretické a neuvedla konkrétní skutečnosti, ve kterých by spatřovala důvod pro vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodování v dané věci. Stejně tak i argumentace o tvrzeném zásahu do jejích práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny není podložena konkrétními důkazy. Proto také Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím vrchního soudu došlo k zásahu do práv stěžovatelky vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud na okraj dodává, že se již dříve vyjadřoval k povaze incidenčních sporů, které jsou chápány jako formalizované důkazní řízení (srov. nález Pl. ÚS 19/2002, publikovaný pod č. 101/2003 Sb.). Z toho lze odvodit, že s ohledem na formu a povahu incidenčních sporů v rámci celého konkurzního řízení, není sám fakt, že v obou řízeních vystupuje tentýž soudce, nutnou podmínkou pro vznesení námitky o podjatosti takového soudce.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2003


JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu