I.ÚS 394/05 ze dne 20. 11. 2007
N 197/47 SbNU 569
K podmínkám vydání rozsudku pro zmeškání
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů - ze dne 20. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 394/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČEPRO, a. s., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2004 č. j. 25 Cm 262/2003-21, kterým bylo pro zmeškání rozhodnuto v neprospěch stěžovatelky, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2004 č. j. 25 Cm 262/2003-60 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2005 č. j. 8 Cmo 149/2005-114, jimiž bylo odmítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozsudku pro zmeškání.

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005 č. j. 8 Cmo 149/2005-114, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2004 č. j. 25 Cm 262/2003-60 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2004 č. j. 25 Cm 262/2003-21 došlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze se proto zrušují.


Odůvodnění


Včas podanou ústavní stížností společnost ČEPRO, a. s. (dále jen "stěžovatelka"), navrhla zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud"), usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud ") a rozsudku Městského soudu v Praze pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V projednávané věci Městský soud v Praze rozsudkem pro zmeškání ze dne 8. 3. 2004 č. j. 25 Cm 262/2003-21 uložil stěžovatelce povinnost vydat společnosti Venturon Investment, s. r. o., se sídlem v Praze (dále jen "žalobce") pohonné hmoty v množství a druhu podle dodacích listů specifikovaných ve výroku I. rozsudku za roky 1997, 1998, 1999 a 2000. Pro případ, že předmětné pohonné hmoty neexistují, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci 2 406 950 184 Kč (bez spotřební daně) a spotřební daň ve výši 191 870 150 Kč, to vše spolu s 2% ročním úrokem z prodlení od 11. 11. 2003 do zaplacení (výrok II.). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 1 570 055 Kč (výrok III.).

Usnesením téhož soudu ze dne 2. 12. 2004 č. j. 25 Cm 262/2003-60 bylo odvolání stěžovatelky proti označenému rozsudku odmítnuto jako opožděně podané. Po odvolání stěžovatelky bylo toto usnesení potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005 č. j. 8 Cmo 149/2005-114.

V ústavní stížnosti a jejích dodatcích ze dne 22. 11. 2005, 5. 12. 2005 a 6. 1. 2006 stěžovatelka uvedla, že rozsudek pro zmeškání byl vydán bez řádného doručení žaloby a předvolání k jednání, takže vůbec nevěděla, že řízení probíhá. Městský soud vycházel z dodejky a tím i z předpokladu, že žaloba i předvolání byly řádně doručeny a že stěžovatelka se bez řádné omluvy nedostavila k prvnímu jednání ve věci. Proto rozhodl rozsudkem pro zmeškání. Ani tento rozsudek nebyl stěžovatelce doručen, takže se proti němu nemohla účinně bránit odvoláním a městský soud na rozsudku vyznačil doložku právní moci dnem 29. 4. 2004. Stěžovatelka se o celém soudním řízení, tedy i o existenci pravomocného rozsudku pro zmeškání, dozvěděla až prostřednictvím orgánů Policie České republiky v listopadu 2004. Poukázala na výslechy osob, zejména I. S., pracovnice podatelny, která uvedla, že na žádost dalšího obviněného A. K. uvedené písemnosti (žalobu, předvolání i rozsudek pro zmeškání) nezaevidovala a neodevzdala příslušným statutárním orgánům stěžovatelky, ale předala je právě A. K. Z uvedeného vyplývá, že účel doručení byl zcela zmařen.

Stěžovatelka se s existencí žaloby, předvoláním k ústnímu jednání a rozsudkem pro zmeškání nemohla řádným způsobem seznámit, a to v důsledku úmyslného, organizovaného a plánovaného jednání osob vně stěžovatelky, které vykazuje znaky závažného úmyslného trestného činu. Kopie těchto listin jí byly předloženy k nahlédnutí Policií České republiky až 8. 11. 2004. Ihned po seznámení s těmito listinami podala proti rozsudku pro zmeškání odvolání, které však městský soud odmítl jako opožděné, aniž by zkoumal vady doručování. Touto skutečností se nezabýval ani Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací usnesení o odmítnutí odvolání potvrdil.

Návrhem ze dne 5. 12. 2005 stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2004 č. j. 25 Cm 262/2003-21 s tím, že odložení vykonatelnosti je ve veřejném zájmu, neboť v jejím skladovacím systému se nacházejí pohonné hmoty, které jsou součástí státních hmotných rezerv a zároveň nouzovými zásobami ropy ve smyslu zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy). Ústavní soud tomuto návrhu vyhověl a usnesením ze dne 12. 12. 2005 č. j. I. ÚS 394/05-50 vykonatelnost uvedeného rozsudku odložil do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze, k vyjádření a vyžádal si spis Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Cm 262/2003.

Městský soud v Praze konstatoval, že k návrhu žalobce rozhodl rozsudkem pro zmeškání, neboť stěžovatelka se k ústnímu jednání nedostavila i přes řádné doručení žaloby a předvolání. Rozsudek doručil stěžovatelce do vlastních rukou a po marném uplynutí odvolací lhůty vyznačil právní moc. Správnost jeho procesních závěrů potvrdil i Vrchní soud v Praze.

Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že z obsahu spisu bylo zřejmé, že poštovní zásilku obsahující rozsudek pro zmeškání, adresovanou stěžovatelce, převzal její zmocněnec. Dodejka byla opatřena jeho podpisem a otiskem razítka dne 13. 4. 2004. Odvolání proti rozsudku pro zmeškání bylo podáno až dne 8. 11. 2004. Vzhledem k tomu, že bylo podáno opožděně, nemohl se odvolací soud zabývat existencí předpokladů, které musí být splněny, aby mohl být vydán rozsudek pro zmeškání.

Stěžovatelka v replice uvedla, že soudy obou stupňů se nijak nevypořádaly s jejími námitkami a nevyjádřily se k porušení základních práv a svobod vyvolanému nesprávným postupem obou soudů.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Cm 262/2003 Ústavní soud zjistil, že společnost Venturon Investment, s. r. o., se žalobou podanou dne 16. 12. 2003 domáhala proti stěžovatelce vydání pohonných hmot za roky 1997 - 2000 v druhu a množství podle dodacích listů uvedených v žalobě. Městský soud zaslal stěžovatelce žalobu spolu s předvoláním k jednání dne 8. 3. 2004, což bylo stěžovatelce doručeno dne 19. 2. 2004 (č. l. 13 spisu). Stěžovatelka se bez omluvy na jednání nedostavila a městský soud téhož dne vydal rozsudek pro zmeškání. Stěžovatelce byl tento rozsudek doručen dne 13. 4. 2004 (č. l. 35 spisu) a právní moci nabyl dne 29. 4. 2004. Dne 29. 10. 2004 požádala Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality státu, o zapůjčení spisu (č. l. 38 spisu).

Následně dne 9. 11. 2004 podala stěžovatelka proti označenému rozsudku pro zmeškání žalobu pro zmatečnost s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti, návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání a odvolání proti rozsudku pro zmeškání (č. l. 40 - 48 spisu). Ve všech podáních uvedla, že o soudním řízení a z něho vzešlého rozsudku pro zmeškání se dozvěděla až prostřednictvím Policie České republiky, neboť ani žaloba ani předvolání k jednání, ale ani samotný rozsudek jí nebyl nikdy doručen. Návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání byl usnesením ze dne 12. 11. 2004 zamítnut (č. l. 52 spisu). Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005 č. j. 8 Cmo 2/2005-109 a obě označená rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 395/05 (pozn. red.: zmíněná ústavní stížnost byla posléze odmítnuta nepublikovaným usnesením ze dne 3. 1. 2008). Odvolání stěžovatelky proti rozsudku pro zmeškání městský soud pro opožděnost odmítl. Vycházel pouze ze shora uvedených dodejek a stěžovatelkou uváděnými okolnostmi o doručování se nezabýval. Jeho usnesení potvrdil i odvolací soud usnesením ze dne 29. 4. 2005 č. j. 8 Cmo 149/2005-114.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, nebyl důvod vyčkávat výsledků stále ještě probíhajícího trestního řízení a o ústavní stížnosti rozhodl.

Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů a již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy [čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále též "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Rozhodování obecných soudů se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), v jehož rámci musí být vyloučena mj. i libovůle v rozhodování.

V občanském soudním řádu je v řízení sporném umožněno rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek). Tato možnost byla upravena novelou občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") provedenou zákonem č. 171/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, s cílem urychlit rozhodování obchodních a občanskoprávních sporů. Účelem tohoto institutu je umožnit rozhodnout věc ve sporném řízení při nečinnosti žalovaného v jeho neprospěch. Pokud je žalovaný v řízení zastoupen advokátem, je třeba vztahovat účinky zmeškání i na jeho zástupce.

Zavedení institutu rozsudku pro zmeškání sledovalo nepochybně zefektivnění a zrychlení soudního řízení v případě, kdy je žalovaný nečinný a zaviněně svou nečinností (neúčastí na nařízeném soudním jednání) délku soudního řízení prodlužuje. Současná procesní občanskoprávní úprava tedy usiluje o to, donutit účastníky řízení aktivně jednat a postupovat v duchu zásady "nechť si každý střeží svá práva".

Je však třeba mít na zřeteli, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Na tomto místě je třeba připomenout, že podle ustanovení § 3 o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení; každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Článek 90 Ústavy stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Soud proto v každém jednotlivém případě musí pečlivě zejména uvážit, zda byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a zda důvod zmeškání žalovaného při prvním jednání je omluvitelný. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání by měl vzít v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného a hlavně by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout k povaze předmětu sporu [viz nález sp. zn. III. ÚS 428/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 53/36 SbNU 563) a nález sp. zn. IV. ÚS 63/05 ze dne 23. 8. 2005 (N 163/38 SbNU 301)].

Z uvedeného vyplývá, že k vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu či úmyslně soudní řízení protahuje. Prioritou v soudním řízení musí vždy zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení, kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1, 3 o. s. ř.). Podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě. Ve sporných a hraničních případech není jeho vydání namístě.

Ani v přezkoumávaném případě neměl Ústavní soud důvod odchýlit se od své citované judikatury. Po zhodnocení rozhodných skutečností je zřejmé, že v projednávané věci se jednalo, s přihlédnutím k výši žalované částky a k charakteru žalované, o zmíněný sporný a hraniční případ. Navíc nebyly splněny základní zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (§ 153b o. s. ř.). Jak již bylo shora uvedeno, soud může rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, jestliže mj. byla žalovanému do vlastních rukou doručena žaloba a předvolání k jednání nejméně 10 kalendářních dnů přede dnem, kdy se má jednání konat. V důsledku protiprávního jednání I. S., zaměstnankyně stěžovatelky, k doručení žaloby a předvolání k jednání nedošlo. Jmenovaná písemnost nezapsala do knihy došlé pošty a nepředala odpovědným orgánům stěžovatelky. Odevzdala jej A. K. Stejně postupovala i ve vztahu k zásilce obsahující rozsudek pro zmeškání. Tímto protiprávním jednáním odňala stěžovatelce možnost účinně se bránit proti podané žalobě a následně i proti vydanému rozsudku pro zmeškání, který tak nabyl právní moci.

Pokud tedy městský soud zvolil zmíněný postup (tj. vydal rozsudek pro zmeškání), bylo poté na obecných soudech, aby se v rámci odvolacího řízení zabývaly stěžovatelkou tvrzenou absencí doručení žaloby a předvolání k jednání jako základního předpokladu pro vydání rozsudku pro zmeškání. K tomu nedošlo, takže neposkytly ochranu stěžovatelčiným právům, protože se jejími argumenty vůbec nezabývaly. Je totiž třeba vždy mít na zřeteli především účel soudního řízení, kterým je ochrana práv účastníků řízení (soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům).

Městský soud v zamítavém usnesení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání uvedl, že tvrzení stěžovatelky o nedoručení žaloby, předvolání k jednání a samotného rozsudku (v důsledku protiprávního jednání pracovnice podatelny) nemůže být předmětem návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, ale jedná se o skutečnost, která by byla důvodem pro odvolání. Přesto v usnesení o odmítnutí odvolání městský soud a následně pak i odvolací soud tuto skutečnost zcela pominuly a vůbec se jí nezabývaly. Formalistickým způsobem, majícím za následek odepření spravedlnosti, vycházely pouze z dodejek a konstatovaly, že odvolání bylo podáno opožděně. Ani Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení neposkytl dostatečnou ochranu právům stěžovatelky, potvrdil usnesení městského soudu o opožděně podaném odvolání, aniž se zabýval jejím tvrzením (viz shora), doloženým šetřením Policie České republiky, která zjistila shora popsané jednání zaměstnankyně stěžovatelky, mající za následek faktické nedoručení předmětných zásilek.

Jestliže se obecné soudy odmítly zabývat tvrzením stěžovatelky o nedoručení zásilek v důsledku protiprávního jednání zaměstnankyně její podatelny a její odvolání odmítly jako opožděně podané, neposkytly stěžovatelce spravedlivou ochranu jejích ústavně zaručených práv porušením zásady kontradiktornosti jako jedné ze zásad práva na spravedlivý proces ve sporném řízení. Rozhodnutím o odmítnutí odvolání stěžovatelky pro opožděnost bez řádného vypořádání se s jejími argumenty znemožnily stěžovatelce předložit důkazy k prokázání oprávněnosti její obrany. Rozhodnutí obecných soudů v této věci jsou tak projevem nadměrného formalismu s prvky libovůle, mající za následek odepření spravedlnosti a porušení základního práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Takováto situace v projednávané věci nastala a účastníci řízení souhlasili s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání.

S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud Městský soud v Praze vydal rozsudek pro zmeškání, aniž byla splněna jedna ze základních zákonných podmínek pro jeho vydání, a následně se odmítl zabývat tvrzením stěžovatelky o absenci doručení žaloby, předvolání k jednání i samotného rozsudku pro zmeškání, porušil základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejné základní právo stěžovatelky porušil i Vrchní soud v Praze, který se v odvolacím řízení odmítl zabývat jejími argumenty v podaném odvolání. Nenapravení vzniklé vady řízení odůvodnily obecné soudy obou stupňů ryze formalisticky.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005 č. j. 8 Cmo 149/2005-114, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2004 č. j. 25 Cm 262/2003-60 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2004 č. j. 25 Cm 262/2003-21 podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.