I.ÚS 401/98 ze dne 13. 1. 1999
N 3/13 SbNU 11
K trestnému činu křivého obvinění
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dne 13. ledna 1999 v senátě ve věci
ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. V., zastoupeného
JUDr. P. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 3. 6.1998, sp. zn. 1 T 118/95, a proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 29. 7.1998, sp. zn. 6 To 336/98,
takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6.1998,
sp. zn. 1 T 118/95, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne
29. 7.1998, sp. zn. 6 To 336/98, se zrušují.


Odůvodnění
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 1. 1998, sp.
zn. 1 T 118/95, byl stěžovatel uznán vinným tím, že ve dnech 7.,
24. a 25. července 1994 před policejním orgánem Prahy 7 uvedl, že
poškozená I. V. mu z jeho bytu ve dnech 27. května, 10., 6.-12.
a 15. června 1994 postupně odcizila šperky, peníze, elektroniku,
látky a další věci v celkové hodnotě cca 185.000 Kč, v důsledku
čehož byla u I. V. provedena domovní prohlídka, obvodním státním
zastupitelstvím byl vydán předběžný souhlas s jejím zadržením,
"přičemž ke krádeži věcí nedošlo". Protože prý tedy jiného lživě
obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání,
spáchal trestný čin křivého obvinění podle ustanovení § 174
odst. 1 trestního zákona a byl za to odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání 7 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu
v trvání 1 roku.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 3.1998, sp. zn.
6 To 109/98, byl citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7
zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k novému projednání
a rozhodnutí. V odůvodnění tohoto usnesení soud především uvedl,
že provedené dokazování bylo nedostatečné, neboť je nutné ještě
"prověřit i osobu I. V., zejména vyžádáním výpisu z rejstříku
trestů, zprávy o její pověsti a pracovní hodnocení, aby bylo
"najisto postaveno", o jakou osobu se jedná. K požadavku
stěžovatele na výslech svědků G., K. a S., kteří měli dosvědčit,
že údajně odcizené věci stěžovatel skutečně vlastnil, Městský soud
v Praze uvedl, že se s ním neztotožňuje, neboť rozhodující je to,
zda věci byly I. V. odcizeny.

V záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byl
stěžovatel opět uznán vinným tím, že ve dnech 7., 24. a 25.
července 1994 před policejním orgánem Prahy 7 uvedl, že I. V. mu
z jeho bytu v Praze 7, Schnirchova ulice č. 18, ve dnech 27.
května, 10., 6.-12. a 15. června 1994 postupně odcizila šperky,
peníze, elektroniku, látky a další věci v celkové hodnotě cca
185.000 Kč, v důsledku čehož byla u I. V. provedena domovní
prohlídka, obvodním státním zastupitelstvím byl vydán předběžný
souhlas s jejím zadržením, přičemž ke krádeži věcí nedošlo.
Protože tedy stěžovatel jiného lživě obvinil z trestného činu
v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, spáchal trestný čin
křivého obvinění podle ustanovení § 174 odst. 1 trestního zákona
a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců,
podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 1 roku.

V odůvodnění tohoto rozsudku Obvodní soud pro Prahu 7 v prvé
řadě uvedl, že se stěžovatel s poškozenou I. V. seznámil během
svého pobytu v lázních v únoru roku 1994 a jejich vztah přerostl
ve vztah milenecký. Před ukončením lázeňského pobytu se dohodli,
že uzavřou sňatek a I. V. stěžovatele opakovaně navštěvovala
v jeho bytě. Později však stěžovatel I. V. obvinil z toho, že mu
odcizila výše označené věci. V jeho výpovědích prý však byly
zjištěny závažné rozpory: v přípravném řízení např. uváděl, že mu
byly ukradeny 4 bankovky v hodnotě 4.000 Kč a muselo se tedy
jednat o bankovky tisícikorunové, v další výpovědi však tvrdil, že
se jednalo o bankovky pětisetkorunové, kdy čtyři tyto bankovky
nalezl v kabelce I. V. Stěžovatel údajně původně uváděl přesná
data, kdy se měly jednotlivé věci ztrácet a kdy na jejich ztrátu
přišel, avšak "později u hlavního líčení uvedl, že původně se
ztratily pouze šperky a že zbytek věcí se ztratil až při poslední
návštěvě V., poslední den"; u hlavního líčení stěžovatel poprvé
hovořil o komplicovi I. V., "zjevně poté, co si uvědomil, že by V.
samotná nemohla takové množství odnést". Soud dále zpochybnil
skutečnost, že stěžovatel oznámil odcizení předmětných věcí
nikoliv okamžitě po tomto zjištění, nýbrž až později.
Stěžovatelovu obhajobu, že nejprve chtěl situaci řešit jinými
způsoby, považoval soud za účelovou. Tvrzení stěžovatele, že celou
záležitost ihned hlásil na linku 158, prý bylo vyvráceno záznamy
v příslušných knihách tísňového volání. Za nevěrohodnou označil
soud také výpověď stěžovatele o tom, že trestný čin telefonicky
oznámil na služebnu Policie ČR v Praze 7 a že mu tam bylo sděleno,
že má případ ohlásit osobně "až v pondělí, tedy za dva dny".
Rozpor ve výpovědích stěžovatele prý spočíval i v tom, že původně
tvrdil, že věci má po své zesnulé matce, později však prohlásil,
že je dostal jako dar ještě za jejího života.

Rovněž svědci (H., P., MUDr. Č.) prý nepotvrdili
stěžovatelovu obhajobu. Svědek H. pouze uvedl, že stěžovatel při
koupi obkladů zjistil, že mu chyběly peníze, což jej udivilo. H.
mu proto půjčil 2.000 Kč. Nepamatuje si však, že by byl stěžovatel
z jeho bytu volal policii. Svědkyně P. sice potvrdila, že zesnulá
matka stěžovatele jí ukazovala několik šperků, které prý však
stěžovateli měly "úplně" připadnout až po její smrti. MUDr. Č.
dosvědčil, že stěžovateli skutečně u něj v bytě vrátil částku
4.000 Kč, u hlavního líčení si však již nevzpomněl, zda se jednalo
o staré nebo nové bankovky a v jaké byly hodnotě.

Za důkazy, svědčící proti stěžovateli, obvodní soud označil
především svědecké výpovědi I. V. a její matky O. V., které spolu
navzájem korespondují a "zcela logicky" vysvětlují postup jejich
jednání a "soud nemá důvod těmto svědkyním nevěřit". Stěžovatel
prý byl usvědčen i některými listinnými důkazy: usnesením
o odložení podání stěžovatele proti I. V. (č.l. 27), návrhem
k provedení domovní prohlídky, příkazem k jejímu provedení
a protokolem o jejím provedení (č.l. 34, 35 a 36), protokolem
o výslechu stěžovatele atd. Z dědického spisu po zesnulé matce
stěžovatele údajně nevyplývá, že by stěžovatel předmětné věci
(šperky, látky) zdědil. Pokud by je nabyl za života matky darem,
musely by prý podléhat darovací dani, což však nebylo prokázáno.
Z těchto důvodů soud uvedl, že "má vůbec pochybnosti o tom, zda
obžalovaný předměty uvedené jako odcizené vlastnil".

Nedůvodnou prý byla stěžovatelova námitka o podjatosti
policistů Prahy 7, neboť jejich jediným pochybením bylo to, že
oznámení o trestném činu bylo klasifikováno jako zápis o výslechu
svědka - poškozeného (namísto protokolu o trestním oznámení)
a nebylo provedeno ohledání místa činu (bytu stěžovatele) jako
neodkladný a neopakovatelný úkon. Jinak prý policisté postupovali
v souladu s trestním řádem.

K subjektivní stránce trestného činu Obvodní soud pro
Prahu 7 uvedl, že byla rovněž naplněna, a poukázal zejména na
výpověď svědkyně O. V., podle níž jí stěžovatel volal, že pokud
I. V. věci vrátí a vrátí se sama do Prahy, nebude celou věc hlásit
policii, v opačném případě že si to "s nimi vyřídí". Stěžovateli
tedy prý muselo být jasné, že pokud podá podnět k trestnímu
stíhání nebo oznámí trestný čin, bude se situace "odvíjet" podle
trestního řádu a pokud označil V. jako osobu, která mu věci
odcizila - přestože u ní žádná z těchto věcí nebyla nalezena
a nebylo ani zjištěno, zda tyto věci existovaly - bude proti ní
zahájeno trestní stíhání. Následkem jeho jednání měla I. V.
ostudu, byla u ní provedena domovní prohlídka, byla opakovaně
držena na místním oddělení policie k podání vysvětlení "a tyto
úkony musely mít na ni nepochybně jako na osobu, která se dosud
nesetkala s orgány činnými v trestním řízení velice negativní
vliv" a poškodily ji. K osobě poškozené obvodní soud na základě
doplněného dokazování uvedl, že v minulosti nebyla trestně ani
přestupkově stíhána a že podané reference na ni jsou pozitivní.

Obvodní soud pro Prahu 7 se neztotožnil ani s námitkou
stěžovatele, odvolávající se na judikát Nejvyššího soudu ČR č.
44/65, neboť souzená věc je údajně skutkově odlišná: stěžovatel
jednal uváženě a vědomě, poskytoval policistům konkrétní údaje
a podrobnosti, mající za cíl dokázat konkrétní osobě konkrétní
trestnou činnost, přičemž je "existence všech jím udaných věcí
v tom množství, jak uvádí, včetně šperků, nanejvýš pochybná".
Stěžovatel poškozenou obvinil z vynášení věcí v nočních hodinách
a za jeho nepřítomnosti, přičemž k tomu by prý bylo zapotřebí
"mnohem větší síly, než jakou při své drobné postavě disponuje
poškozená". I. V. údajně v Praze neměla žádné známé, takže jí
v tom nemohl ani nikdo pomoci.
K návrhům stěžovatele na výslech dalších svědků (G., Š., S.)
soud uvedl, že je hodnotí jako ryze účelové, neboť tito svědci
mohli a měli být navrženi stěžovatelem již v přípravném řízení,
nejpozději však u prvního hlavního líčení, zatímco stěžovatel
navrhl jejich výslech až před (původním) odvolacím líčením.
Ostatně "důkazní hodnota výpovědí těchto svědků by nepřinesla
žádné rozhodující okolnosti pro změnu výroku o vině". Mimoto
písemné prohlášení svědka Š., připojené ke spisu, údajně zcela
nekoresponduje s výpovědí stěžovatele u hlavního líčení, a je
proto nevěrohodné. Svědkyně S. spolu se stěžovatelem nahlédla do
příslušného soudního spisu a její výpověď by proto měla sníženou
důkazní hodnotu.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 1998, sp. zn.
6 To 336/98, bylo odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6.1998 zamítnuto.
V odůvodnění usnesení Městský soud v Praze uvedl, že Obvodní soud
pro Prahu 7 po zrušení původního rozsudku doplnil dokazování
a provedené důkazy znovu zhodnotil. Zejména se podrobně vypořádal
s obhajobou stěžovatele a přesvědčivým způsobem vysvětlil, ze
kterých důkazů při svém rozhodování o vině vycházel a proč jeho
obhajobě neuvěřil. Značné pochyby prý vzbuzuje především ta
skutečnost, že ztrátu věcí stěžovatel nehlásil ihned, nýbrž až
poté, co se s poškozenou rozešel.
V záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7
a usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní
stížností. V ní zejména uvedl, že napadenými rozhodnutími byly
porušeny články 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. právo na
spravedlivý proces, a poukázal i na článek 90 Ústavy . Zmíněnou
protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že řízení před obecnými
soudy nebylo úplné a trpělo podstatnými vadami, dokazování bylo
jednostranné a zejména nebylo prokázáno, že měl stěžovatel
v souvislosti s odcizením jeho věcí z bytu úmysl kohokoliv obvinit
křivě. Obvodní soud neprovedl výslech svědků G., Š. a S., jejichž
výpovědi prý mohly podpořit stěžovatelovo tvrzení o vlastnictví
věcí, a dostatečným způsobem nebylo vysvětleno, proč k těmto
výslechům nedošlo. Soudy prý hodnotily provedené důkazy
v neprospěch stěžovatele. Domovní prohlídka v bytě poškozené byla
provedena až 16 dnů po nahlášení krádeží, některé úkony nebyly
provedeny vůbec (zejména ohledání místa činu). Bez dalšího
dokazování prý zůstala informace o poskytnutí zálohy za snubní
prstýnky a o tom, že složená záloha 4.000 Kč na ně byla vyzvednuta
matkou poškozené bez vědomí stěžovatele a byla mu vrácena "až po
mnoha opakovaných urgencích".

Stěžovatel konstatoval, že trestný čin křivého obvinění podle
ustanovení § 174 odst. 1 trestního zákona je úmyslným trestným
činem. V této souvislosti se odvolává na právní názor Nejvyššího
soudu ČR (č. 44/65 Sbírky rozhodnutí), podle něhož vyslovení
pouhého podezření ze strany obviněného, že mu konkrétní osoba
odcizila peníze, nelze považovat za vědomě lživé a křivé obvinění.
Stěžovatel prý pouze učinil trestní oznámení a vyslovil podezření
o možném pachateli krádeže. Konkrétně namítl, že protokoly s ním
sepsané v červnu a červenci 1994 měly charakter oznámení
o podezření ze spáchání trestného činu, byť policejní orgán použil
nesprávně protokol o výslechu svědka-poškozeného. V řízení prý
nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu kohokoli křivě obvinit
a proti I. V. vyslovoval podezření proto, že byl přesvědčen, že
věci skutečně odcizila.

Proto stěžovatel navrhl, aby v záhlaví uvedená rozhodnutí
obecných soudů byla zrušena. Stěžovatel trvá na ústním jednání
před Ústavním soudem.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání
projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní
soud pro Prahu 7 a Městský soud v Praze a vedlejší účastníci
řízení - Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 a Městské
státní zastupitelství v Praze.

Obvodní soud pro Prahu 7 pouze odkázal na odůvodnění
rozsudku, který v souzené věci vydal.

Rovněž Městský soud v Praze toliko odkázal na odůvodnění
usnesení, jež v dané věci vydal, a na obsah příslušného soudního
spisu.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 považuje ústavní
stížnost za nedůvodnou, neboť "celé řízení proběhlo v souladu
s trestním zákonem a trestním řádem".

Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že se
ztotožňuje se závěry obecných soudů v této věci. Hodnocení důkazů
spadá plně do kompetence soudu a v tomto případě prý byl plně
respektován trestní řád. Práva stěžovatele proto porušena nebyla.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 7 a Městský soud
v Praze napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva
zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2
Listiny a dovolává se i čl. 90 Ústavy.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným
způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 37 odst. 3
Listiny všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Podle čl. 38
odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána
veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl
vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Veřejnost může být vyloučena
jen v případech stanovených zákonem.

Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu,
aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochrany právům. Jen
soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může
uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených
zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména
respektuje skutečnost - kterou již vyslovil v řadě svých
rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu
proto v zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení"
dokazování, před nimi prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu
soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla
porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená
v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10
Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako
celek spravedlivé. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje
dokazování, provedené obecnými soudy, je však prolomena tehdy,
jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu
s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov.
nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 257).

Na základě těchto principů postupoval Ústavní soud
i v souzené věci.

Podle ustanovení § 174 odst. 1 trestního zákona "kdo jiného
lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní
stíhání, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta". Z textu
samého je zřejmé, že subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto
trestného činu je konstruována jako dolosní, což znamená, že
stěžovatel v souzené věci musel chtít jiného lživě obvinit
z trestného činu nebo si musel být alespoň vědom toho, že jiného
lživě obviňuje z trestného činu, a byl s tím srozuměn a současně
muset chtít nebo být alespoň srozuměn s tím, že v důsledku jeho
obvinění může být tato osoba trestně stíhána. Přitom "lživě
obvinit znamená vědomě objektivně nepravdivě informovat
o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být
trestný čin spáchán a kdo je pachatelem" (srov. Rizman/Šámal,
Trestní zákon - komentář, C. H. Beck, Praha, 3. vyd., 1998, str.
845). V souzené věci tedy za uvedený trestný čin mohl být
stěžovatel po právu odsouzen pouze tehdy, pokud by se - mimo jiné
- prokázal jeho úmysl obvinit poškozenou I. V. lživě.

Z napadených rozhodnutí obecných soudů a z příslušného
soudního spisu vyplývá, že za důkazy, svědčící proti stěžovateli,
byly považovány zejména (1.) určité nesrovnalosti ve výpovědích
stěžovatele, (2.) svědecké výpovědi poškozené I. V. a její matky
O. V. a (3.) některé listinné důkazy.

Vycházeje z toho však Ústavní soud dovozuje - aniž by
jednotlivé důkazy z hlediska jejich věrohodnosti prověřoval - že
v současné důkazní situaci stěží mohou - ať již jednotlivě nebo ve
svém souhrnu - tvořit spolehlivý základ pro soudní rozsudek.

Určité nesrovnalosti ve výpovědích stěžovatele totiž lze
částečně vysvětlit a zejména nejsou zásadního rázu, neboť z nich
přímo nevyplývá stěžovatelův úmysl poškozenou obvinit lživě (např.
údajný rozpor v tvrzení, zda stěžovatel předmětné věci dostal
ještě za života své matky nebo až po její smrti; o tvrzení - podle
názoru obvodního soudu účelové - že stěžovatel ztrátu věcí oznámil
až později po jejím zjištění, neboť prý chtěl situaci nejprve
řešit jednáním a dohodou apod.).

Nesporně závažnějšími důkazy proti stěžovateli jsou svědecké
výpovědi poškozené I. V. a její matky O. V. Ani z nich samotných
však nelze jednoznačně dovodit závěr o vině stěžovatele, neboť
jejich podstatou je pouze tvrzení, že poškozená I. V. předmětné
věci neodcizila. I když Ústavní soud nemíní hodnotit pravdivost
těchto důkazů, je přesvědčen, že ani z nich přímo nevyplývá, že
stěžovatel měl v úmyslu - ve smyslu citovaného ustanovení § 174
odst. 1 trestního zákona - poškozenou obvinit z trestného činu
lživě.
Konečně ani listiny, na něž se v odůvodnění napadeného
rozsudku Obvodní soud pro Prahu 7 odvolává, nepředstavují důkaz
o tom, že by se stěžovatel dopustil trestného činu, za který byl
odsouzen. Těmito "listinnými doklady" jsou totiž materiály,
z nichž v podstatě vyplývá, že trestní oznámení proti poškozené
bylo odloženo a jaké byly v dané věci provedeny vyšetřovací úkony.

Za těchto okolností Ústavní soud dospívá k závěru - jak již
uvedl - že provedené důkazy nemohou ani samostatně ani ve vzájemné
spojitosti vést k názoru - nevyvolávajícímu závažné pochyby - že
se stěžovatel skutečně dopustil trestného činu křivého obvinění
podle ustanovení § 174 odst. 1 trestního zákona. To je dáno
zejména s ohledem na to, že jde o trestný čin úmyslný, přičemž
úmysl se musí vztahovat na všechny znaky dané skutkové podstaty,
tedy i na lživost křivého obvinění. V této souvislosti se Ústavní
soud ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu z 15. 7.1965,
sp. zn. 4 Tz 40/65 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č.
44/1965), z něhož vyplývá, že "vyslovení pouhého podezření ze
strany obviněného, že mu konkrétní osoba odcizila peníze, nelze
považovat za vědomě lživé, a tedy křivé obvinění." V souzené věci
sice stěžovatel skutečně o poškozené vypovídal, že mu předmětné
věci odcizila, leč ze samotné skutečnosti, že se toto obvinění
neprokázalo, nelze spolehlivě usuzovat na úmysl stěžovatele
poškozenou obvinit lživě.

Nelze rovněž nevidět, že za stavu, kdy důkazní situace nebyla
zcela jednoznačná, Obvodní soud pro Prahu 7 nepřipustil některé
důkazní návrhy, předložené stěžovatelem (výslech svědků
G., Š. a S.), jež nebyly se zřetelem ke všem okolnostem
nevýznamné. Obvodní soud k těmto návrhům uvedl, že je hodnotí jako
ryze účelové, neboť by prý jejich důkazní hodnota "nepřinesla
žádné rozhodující okolnosti pro změnu výroku o vině". Faktem však
je, že těmito výpověďmi chtěl stěžovatel především prokázat, že
údajně odcizené věci byly v jeho vlastnictví. Obvodní soud však
tyto důkazy neprovedl, byť v odůvodnění napadeného rozsudku
zásadně zpochybnil, zda stěžovatel údajně odcizené věci skutečně
vlastnil. Je tedy nepochybné, že se touto otázkou přece jen
zabýval a zřejmě ji i v kontextu celé věci reflektoval.

Se zřetelem ke všem těmto důvodům Ústavní soud shledal, že
v souzené věci jsou právní závěry obecných soudů v extrémním
nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V tomto směru se
odvolává na svou ustálenou judikaturu, která je citována na jiném
místě tohoto nálezu.

Proto Ústavní soud dovozuje, že rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 3. 6.1998, sp. zn. 1 T 118/95, a usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 29. 7.1998, sp. zn. 6 To 336/98,
byly porušeny čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a čl. 90 Ústavy.
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval tvrzeným
porušením čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť by to bylo
nadbytečné.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 1
T 118/95, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 1998,
sp. zn. 6 To 336/98, zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. ledna 1999