I.ÚS 4032/16 ze dne 14. 2. 2017
N 28/84 SbNU 341
Soudní poplatek za řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o neosvobození od soudního poplatku nelze požadovat
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře - ze dne 14. února 2017 sp. zn. I. ÚS 4032/16 ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Milanem Pivovarčíkem, advokátem, se sídlem Nový Šaldorf 245, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2016 č. j. 21 Cdo 3131, 3132/2016-275, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 2013 č. j. 38 Co 126/2013-151 a proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. ledna 2013 č. j. 16 C 5/2008-142, jimiž bylo v řízení o stěžovatelově žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a o zastavení řízení o žalobách pro zmatečnost a na obnovu řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. září 2016 č. j. 21 Cdo 3131, 3132/2016-275 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění


I. Předchozí průběh řízení

1. Žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy pro porušení dobrých mravů žalovaným, byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále též jen "okresní soud") ze dne 5. 11. 2008, který byl k odvolání stěžovatele potvrzen Krajským soudem v Brně (dále též jen "krajský soud"). Dovolání bylo okresním soudem odmítnuto jako opožděně podané, což potvrdil krajský soud dne 19. 12. 2011.

2. Dne 18. 8. 2011 podal stěžovatel proti rozsudku krajského soudu žalobu pro zmatečnost; dne 29. 9. 2011 podal také návrh na obnovu řízení. V této souvislosti požádal mj. o osvobození od soudních poplatků, protože byl ve výkonu trestu, ze zdravotních důvodů se stal trvale pracovně nezařaditelným, neměl žádné příjmy kromě měsíčního sociálního kapesného ve výši 100 Kč, vlastnil pouze dům a měl dluh ve výši 400 000 Kč. Usnesením č. j. 16 C 5/2008-142 ze dne 29. 1. 2013 rozhodl o této žádosti okresní soud tak, že stěžovateli osvobození od soudního poplatku nepřiznal. Měl za to, že stěžovatel svou žádost řádně nedoložil potřebnými důkazy, zejména ohledně svého zdravotního stavu. Soud dále uvedl, že pokud se stěžovatel nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a z toho důvodu nemá žádný příjem, dostal se do této situace vlastním zaviněním a jeví se jako nemravné žádat o osvobození od soudních poplatků. Kromě toho lze mít v daném případě pochybnost, zda se nejedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením krajského soudu č. j. 38 Co 126/2013-151 ze dne 19. 7. 2013, který dodal, že stěžovatel nemá žádnou vyživovací povinnost a je vlastníkem nemovitosti. Stěžovatel napadl toto usnesení dovoláním, přičemž požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.

3. Dne 9. 9. 2013 byl stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě tří dnů od doručení výzvy zaplatil soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za žalobu pro zmatečnost a ve výši 5 000 Kč za žalobu na obnovu řízení. Protože stěžovatel ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatil, okresní soud svým usnesením č. j. 16 C 5/2008-155 ze dne 11. 11. 2013 obě řízení zastavil. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením krajského soudu č. j. 38 Co 326/2014-189 ze dne 29. 1. 2015. Stěžovatel toto usnesení napadl dovoláním, přičemž požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.

4. Stěžovatelova dovolání proti usnesením krajského soudu č. j. 38 Co 126/2013-151 o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků a č. j. 38 Co 326/2014-189 o zastavení řízení o žalobách pro zmatečnost a na obnovu řízení byla doplněna advokátem ustanoveným Českou advokátní komorou. Dne 30. 6. 2016 byla předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí, s tím, že soudní poplatek nebyl zaplacen, neboť dovolání nepodléhá poplatkové povinnosti.

5. O dovolání v řízení o žalobách pro zmatečnost a na obnovu řízení i o dovolání ve věci soudního poplatku vedl Nejvyšší soud řízení pod společnou spisovou značkou 21 Cdo 3131, 3132/2016. V tomto společném dovolacím řízení Nejvyšší soud vyzval stěžovatele svým usnesením ze dne 8. 8. 2016 č. j. 21 Cdo 3131, 3132/2016-269 k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč za každé dovolání. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel podáním žádosti o osvobození od soudního poplatku ze dne 26. 8. 2016.

6. Aniž o žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku Nejvyšší soud samostatně rozhodl, zastavil řízení o obou dovoláních touto stížností napadeným usnesením ze dne 19. 9. 2016 č. j. 21 Cdo 3131, 3132/2016-275, které bylo stěžovatelovu právnímu zástupci doručeno dne 20. 10. 2016. V odůvodnění tohoto usnesení pouze stručně uvedl, že ačkoliv u stěžovatele nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, stěžovatel soudní poplatek za dovolání nezaplatil, přestože k tomu byl Nejvyšším soudem vyzván.



II. Obsah ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení

7. V ústavní stížnosti podané dne 8. 12. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, s tím, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

8. Stěžovatel tvrdí, že pokud by měl platit soudní poplatek za řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí, jímž byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, bylo by to porušením jeho ústavně zaručeného práva na přístup k soudu. Proto Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2014 č. j. 29 Cdo 1031/2014 judikoval, že v takovém případě dovolací řízení poplatkové povinnosti nepodléhá. Přesto byl stěžovatel v posuzovaném případě vyzván k zaplacení soudního poplatku a následně, aniž by Nejvyšší soud o jeho žádosti o osvobození rozhodl samostatným usnesením, příp. ho znovu vyzval k zaplacení, sankcionován zastavením dovolacího řízení, čímž mu byl odepřen přístup k soudu. Stěžovateli tak poté, co soud došel k závěru, že nejsou dány důvody pro osvobození od soudních poplatků, nebyla dána reálná možnost poplatek zaplatit. Nejvyšší soud navíc v rozhodnutí nijak nezdůvodnil, proč by stěžovatel neměl být od soudních poplatků osvobozen.

9. Stěžovatel tvrdí, že ve věci dochází k řetězení žádostí o osvobození od soudních poplatků a on není schopen dosáhnout meritorního rozhodnutí Nejvyššího soudu, proti kterému by mohl podat ústavní stížnost. Proto tato ústavní stížnost směřuje i proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, která předcházela usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3131, 3132/2016-275 a kterými byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudního poplatku, tj. usnesení okresního soudu č. j. 16 C 5/2008-142 a usnesení krajského soudu č. j. 38 Co 126-2013-151. Uvádí přitom, že v době rozhodování o původní žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy se již pět let nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, a v uvedeném řízení mu proto bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl mu ustanoven zástupce. Ačkoliv se jeho poměry od té doby nezměnily, všechny jeho další žádosti o osvobození od soudních poplatků (a taktéž o ustanovení zástupce) byly zamítnuty bez náležitého zdůvodnění.

10. Předseda senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelovy námitky vyjadřují pouze jeho nesouhlas se závěry soudů v řízení o zaplacení soudního poplatku a stěžovatel na tomto základě předkládá vlastní závěry, od nichž odvíjí možnost odlišného právního posouzení věci. Obsah námitek směřujících proti vlastnímu rozhodnutí dovolacího soudu neumožňuje přisvědčit názoru stěžovatele, že napadené usnesení má ústavněprávní přesah a že dovolací soud postupoval v rozporu s právem na soudní a jinou ochranu.

11. Krajský soud odkázal na odůvodnění svých usnesení, v nichž jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů potvrdil rozhodnutí okresního soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, resp. o zastavení řízení o žalobách pro zmatečnost a na obnovu řízení. V daném případě nedošlo k takovému excesu, který by neměl povahu toliko běžného porušení podústavního práva, ani k vydání rozhodnutí, které by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; stěžovateli tedy nebyla způsobena žádná újma na jeho právech.

12. Okresní soud plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

13. S ohledem na skutečnost, že vyjádření účastníků řízení neobsahovalo argumentaci nad rámec té, která byla obsažena již v jejich rozhodnutích, nebyla tato vyjádření stěžovateli zasílána k replice.

III. Hodnocení Ústavního soudu

14. Ústavní stížnost je zčásti důvodná.

15. Ústavní soud především vychází z toho, že účelem rozhodování o přiznání osvobození od soudního poplatku je posouzení poměrů účastníka, jakož i svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Do nabytí právní moci takového rozhodnutí není tedy tato otázka konečným způsobem rozhodnuta a pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé, má-li být zachována možnost domáhat se soudní ochrany svých práv [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 588/2000 ze dne 2. 5. 2002 (N 56/26 SbNU 107), sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 (N 103/41 SbNU 309), sp. zn. I. ÚS 2381/10 ze dne 1. 12. 2010 (N 241/59 SbNU 459)]. O každém návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku musí soud rozhodnout [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1439/09 ze dne 20. 1. 2010 (N 10/56 SbNU 99), shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 22 Cdo 1939/2014].

16. Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1138/15 ze dne 24. 8. 2016 [(N 157/82 SbNU 481), bod 32] Ústavní soud dovodil, že podá-li účastník návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků, je správným postupem soudu, pokud nechce (byť zčásti) tomuto návrhu vyhovět, aby o něm nejprve rozhodl a znovu účastníka vyzval k zaplacení soudního poplatku či zbývající částky částečně prominutého soudního poplatku, a teprve pokud ani v této lhůtě účastník nezaplatí, může soud usnesením řízení zastavit [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 783/09 ze dne 4. 6. 2009 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Není zde důvod, aby se rozhodování Nejvyššího soudu v souvislosti s osvobozením od poplatku za podané dovolání tomuto postupu vymykalo. Ba naopak, vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci není přípustný žádný opravný prostředek dle občanského soudního řádu, je nutno na respektování tohoto postupu Nejvyšším soudem trvat o to důrazněji, neboť neúspěšný žadatel nemá v opačném případě žádnou možnost domáhat se nápravy opravnými prostředky dle občanského soudního řádu.

17. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1138/15 (body 35-36) poukázal Ústavní soud rovněž na to, že spojení povinnosti zaplatit soudní poplatek i za podání opravného prostředku proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku v řízení o věci samé nutně vyvolává potřebu podávat další samostatný návrh na osvobození od soudního poplatku i v každém z těchto opravných řízení. Účastník je tak nucen k řetězení těchto návrhů. To bylo důvodem, proč Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 29 Cdo 1031/2014 ze dne 16. 4. 2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 73/2014, dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud (případně ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nepřiznal dovolateli zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, vůbec poplatkové povinnosti nepodléhá. Dovolatelku tak nebylo možné sankcionovat zastavením řízení pouze proto, že využila občanským soudním řádem předepsaných opravných prostředků k tomu, aby se domohla přezkumu rozhodnutí o tom, že jí osvobození od soudního poplatku nepřísluší.

18. V souladu s výše citovaným usnesením sp. zn. 29 Cdo 1031/2014 Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že stěžovatelé nejsou povinni uhradit soudní poplatek z podaného dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jenž jim ve spojení s usnesením soudu prvního stupně nepřiznal osvobození od soudního poplatku, a že je proto v takových případech nadbytečné rozhodovat o žádostech o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení [srov. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 5668/2015-253 posuzované v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2795/16 ze dne 31. 10. 2016 (v SbNU nepublikováno) či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1446/2016, 33 Cdo 1447/2016, 33 Cdo 1448/2016 a 33 Cdo 1449/2016 posuzované v usnesení sp. zn. I. ÚS 2986/16 ze dne 31. 10. 2016 (v SbNU nepublikováno)]. V usnesení sp. zn. I. ÚS 324/15 ze dne 9. 2. 2016 [(v SbNU nepublikováno), bod 8] dal také Ústavní soud za pravdu stěžovatelce v tom, že její dovolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno její žádosti o osvobození od soudních poplatků, nemělo dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu podléhat poplatkové povinnosti. Obdobně již dlouhodobě judikuje Nejvyšší správní soud, podle kterého by trvání na splnění poplatkové povinnosti v řízení o kasační stížnosti proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za předchozí kasační stížnost znamenalo řetězení řešeného problému a ve svém důsledku by popíralo smysl samotného řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007 č. j. 9 As 3/2007, dostupný na www.nssoud.cz).

19. V nyní posuzovaném případě se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí o svých dvou dovoláních, z nichž jedno směřovalo proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu, kterými byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků. V souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu tedy dovolací přezkum těchto rozhodnutí neměl být podmiňován zaplacením soudního poplatku z dovolání, jak ostatně konstatoval při předkládání věci Nejvyššímu soudu okresní soud (viz bod 4 tohoto usnesení), a dovolání směřující proti usnesení krajského soudu č. j. 38 Co 126/2013-151 mělo být věcně projednáno.

20. Podle výše citované judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu napadené rozhodnutí neobstojí. Požadavek na zaplacení soudního poplatku za řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí, které nepřiznává účastníkovi osvobození od soudního poplatku, je totiž zpravidla jak v rozporu s právem na přístup k soudu, tak vede ke zbytečnému zatěžování a neefektivitě soudního systému. Odmítnutí přezkumu rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků pro nesplnění poplatkové povinnosti by dokonce mohlo vést k nepřípustnému odepření spravedlnosti.

21. V posuzované věci však Nejvyšší soud nejen vyžadoval zaplacení soudního poplatku za dovolání proti rozhodnutím o nepřiznání osvobození, a to v rozporu se svou vlastní judikaturou, ale navíc ihned přistoupil k zastavení dovolacího řízení, aniž by předtím jakkoliv reagoval na stěžovatelovu žádost o osvobození od soudního poplatku podanou dne 26. 8. 2016 a umožnil mu případně soudní poplatek z dovolání zaplatit. I kdyby jeho stručné vyjádření v tom smyslu, že u stěžovatele nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (viz bod 6 tohoto usnesení), bylo možné považovat za vypořádání se se stěžovatelovou žádostí, o čemž není Ústavní soud přesvědčen, neposkytl Nejvyšší soud stěžovateli prostor k odstranění překážky řízení spočívající v nezaplacení soudního poplatku.

22. Totéž platí pro stěžovatelovo dovolání ve věci zastavení řízení o žalobách pro zmatečnost a na obnovu řízení, které sice poplatkové povinnosti podléhalo, ale Nejvyšší soud o žádosti o osvobození od soudního poplatku za toto dovolání nerozhodl tak, aby stěžovateli případně umožnil zaplatit soudní poplatek dodatečně.

23. Takový postup je v rozporu se závěry výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1138/15, z něhož vyplývá, že pokud má Nejvyšší soud za to, že dovolání v daném případě poplatkové povinnosti podléhá a že nejsou dány podmínky pro osvobození od soudního poplatku za dovolání, musí stěžovateli umožnit zaplatit soudní poplatek dodatečně.

24. V projednávané věci se tedy Nejvyšší soud dopustil porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Ústavní soud ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2016 č. j. 21 Cdo 3131, 3132/2016-275 zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

25. Ústavní soud zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelově žádosti o osvobození od soudního poplatku za podané dovolání z hlediska posouzení existence důvodů dle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (natož jeho případné rozhodnutí o stěžovatelově dovolání v řízení o žalobách pro zmatečnost a na obnovu řízení). Takové posouzení je zásadně svěřeno obecným soudům. Ústavní soud však poukazuje na neudržitelnost argumentu použitého v dané věci soudem prvního stupně, podle kterého by osoba ve výkonu trestu zásadně neměla být osvobozena od soudních poplatků. I kdyby pak Nejvyšší soud v dalším řízení naplnění důvodů pro osvobození neshledal (což přichází v úvahu zejména u dovolání ve věci zastavení řízení o žalobách pro zmatečnost a na obnovu řízení, které podléhá poplatkové povinnosti), je povinen o návrhu stěžovatele rozhodnout samostatným usnesením a opětovně jej vyzvat k zaplacení soudního poplatku. Až eventuální nezaplacení soudního poplatku v této dodatečné lhůtě by opravňovalo Nejvyšší soud k zastavení řízení.

26. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl i usnesení okresního soudu a krajského soudu zamítající jeho žádost o osvobození od soudního poplatku. Ústavní soud připomíná, že v souladu s čl. 4 Ústavy je povinností všech soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Ústavní soud proto ve své činnosti vychází z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a zasahuje do jejich činnosti jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Tento princip se projevuje i v subsidiaritě ústavní stížnosti [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], která je zásadně až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Z principu minimalizace zásahů a ze subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil své oprávnění odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] v situacích, kdy zrušením jen jednoho (nebo části) z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), bod 5; nález sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127); nález sp. zn. III. ÚS 2428/13 ze dne 13. 6. 2014 (N 123/73 SbNU 869); nález sp. zn. IV. ÚS 2722/13 ze dne 3. 2. 2015 (N 22/76 SbNU 313), bod 28]. Je na uvážení Ústavního soudu, jak rozsáhlý zásah do rozhodování obecných soudů považuje v konkrétním případě za nezbytný pro nápravu zjištěného porušení základních práv či svobod. Rozhodne-li Ústavní soud o nepřípustnosti části ústavní stížnosti z tohoto důvodu, jde o výsledek jeho uvážení, který nemá žádnou spojitost se skutečným vyčerpáním opravných prostředků stěžovatelem [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 (N 208/83 SbNU 299)].

27. V projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele postačuje zrušit napadené usnesení Nejvyššího soudu. Tím se stěžovateli otevírá možnost opětovného věcného projednání uplatněných námitek v dovolacím řízení. Nynějším nálezem je tedy vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele i ve vztahu k napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 2013 č. j. 38 Co 126/2013-151 a Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. ledna 2013 č. j. 16 C 5/2008-142. Pokud by za takového stavu Ústavní soud přikročil k hodnocení rozhodnutí nižších soudů, nepřípustně by nahrazoval činnost soudu dovolacího. Část ústavní stížnosti směřující proti uvedeným usnesením krajského soudu a okresního soudu proto Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.