I.ÚS 411/16 ze dne 1. 7. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů manželů Miroslava a Ivany Vácových, obou zastoupených JUDr. Janem Najmanem, advokátem v Pardubicích se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 9. 2015 č. j. 52A 78/2015-26 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015 č. j. 3 As 208/2015-24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení napadeného rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zamítl jejich kasační stížnost, jakož i napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z textu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatelé podali dne 20. 8. 2015 u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, ve které uvedli, že si nejsou jisti výší soudního poplatku spojeného s podáním žaloby a že tento poplatek zaplatí na výzvu soudu doručenou k rukám jejich právního zástupce. Usnesením tohoto soudu ze dne 4. 9. 2015 č. j. 52 A 78/2015-22 byl každý ze stěžovatelů vyzván k zaplacení poplatku ve výši 3.000 Kč, a to do tří dnů od doručení usnesení. Toto usnesení bylo doručeno do datové schránky jejich právního zástupce dne 9. 9. 2015. Stěžovatelé byli o této výzvě informováni dopisem jejich právního zástupce předaným poštovní přepravě dne 10. 9. 2015. Stěžovatelé tvrdili, že již nejsou schopni určit, kdy jim byl dopis jejich právního zástupce doručen a zda v té době nebyli mimo své bydliště. Uvedli však, že bezodkladně po jeho přečtení dne 16. 9. 2015 svoji poplatkovou povinnost splnili zadáním převodního příkazu bankovnímu ústavu, a to i přesto, že s výší poplatku nesouhlasili, neboť měli za to, že poplatek ve výši 3.000 Kč měli hradit společně. Ve stejný den poplatek ve výši 6.000 Kč uhradil ze svého bankovního účtu i jejich právní zástupce. Dne 16. 9. 2015, tedy v tentýž den, bylo do datové schránky jejich právního zástupce doručeno napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 9. 2015 č. j. 52 A 78/2015-26, kterým bylo řízení o jejich správní žalobě zastaveno s odůvodněním, že navzdory výzvě ze dne 4. 9. 2015 nebyl soudní poplatek dosud zaplacen. Proti tomuto zastavujícímu usnesení podali stěžovatelé dne 25. 9. 2015 včasnou kasační stížnost, ve které tvrdili, že Krajský soud měl dle ustanovení § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích své usnesení o zastavení zrušit, neboť k zaplacení soudního poplatku zadáním převodního příkazu došlo dříve, než toto usnesení nabylo dne 16. 9. 2015 ve 23:59 hod. právní moci. Napadeným rozsudkem ze dne 16. 12. 2015 Nejvyšší správní soud tuto kasační stížnost zamítl. S odkazem na svůj předchozí rozsudek ze dne 12. 4. 2012 č. j. 9 Afs 7/2012-3, ve kterém podal výklad pojmu zaplacen užitého v § 9 zákona č. 549/1991 Sb., dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že za okamžik splnění poplatkové povinnosti je třeba považovat den, kdy je částka ve faktické dispozici soudu, tj. den, kdy byla bezhotovostní platba připsána na účet soudu. Z příslušných záznamů o složení vyhotovených účtárnou soudu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že v projednávané věci byl soudní poplatek připsán (dvakrát) na účet Krajského soudu dne 17. 9. 2015, tj. poté, kdy usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nabylo právní moci (16. 9. 2015). Obiter dictum Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že krajský soud vyměřil soudní poplatek nesprávně, soudní poplatek měl podle napadeného rozsudku činit pro oba stěžovatele společně jen 3000 Kč s ohledem na to, že byli účastníky stavebního řízení z důvodu společného vlastnictví pozemků sousedících s pozemky, kde měla být postavena sporná stavba. Tato skutečnost však neměla vliv na zákonnost napadeného usnesení o zastavení řízení, neboť neuhradili včas ani soudní poplatek ve výši 3000 Kč.

3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že s ohledem na minimální délku stanovené lhůty měla být výzva k zaplacení poplatku doručena také každému z nich osobně, nikoliv pouze jejich právnímu zástupci, že měla obsahovat poučení o tom, kdy lhůta k uhrazení poplatku končí, a že usnesení obsahující výzvu je nutné považovat za nezákonné, neboť vyměřený poplatek byl předražen o 100 procent. Dle jejich názoru není podstatné, kdy byl zaplacený soudní poplatek připsán na účet soudu, jelikož rozhodující je podle nich okamžik, kdy byl příslušný převodní příkaz zadán a bankou realizován. V této souvislosti argumentovali tím, že stát se nemůže ztotožňovat s postavením "běžného" věřitele v civilních či obchodních hmotněprávních vztazích, kde by se termín splnění vztahoval k datu připsání určité částky na účet.

4. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí Krajského soudu a Nejvyššího správního soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

5. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení, vydaného z důvodu nezaplacení soudního poplatku spojeného s podáním správní žaloby, je relevantní okamžik, kdy je soudní poplatek v dispozici soudu na jeho bankovním účtu, nebo okamžik provedení příkazu k úhradě soudního poplatku u bankovního ústavu.

6. Zákon o soudních poplatcích ani soudní řád správní výslovně neupravují otázku, jakým okamžikem je splněna poplatková povinnost v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního platebního styku. Ústavní soud ve své dosavadní praxi nicméně potvrdil jako ústavně souladný názor obecných soudů, vyjádřený v řízeních řídících se jiným předpisem než soudním řádem správním, že relevantní je výlučně okamžik, kdy byl soudní poplatek v dispozici příslušného soudu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3170/09 ze dne 7. 10. 2010). Opakovaně tak dal najevo, že k naplnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení podle ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je zapotřebí, aby nejpozději v poslední den lhůty byl poplatek v dispozici příslušného soudu, ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně či na bankovním účtu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 689/06 ze dne 7. 12. 2006, usnesení sp. zn. III. ÚS 1730/08 ze dne 25. 9. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1156/09 ze dne 9. 6. 2009, usnesení sp. zn. I. ÚS 1831/12 ze dne 27. 3. 2013).

7. Pokud jde o soudní řád správní, jeho původní znění platné do 31. 12. 2011 stanovilo v § 37 odst. 3, že soudní poplatek je třeba platit vylepením kolkové známky. Dle důvodové zprávy k tomu vedly praktické problémy s úhradou poplatků bankovním převodem. Postupem času byla ovšem tato úprava změněna zákonem č. 303/2011 Sb., který umožnil hradit soudní poplatky do 5.000,- Kč nejen kolkovými známkami, ale i na účet soudu. Z toho je zřejmé, že po jistou dobu se judikatura správních soudů mohla týkat pouze problematiky úhrady soudního poplatku kolkovými známkami, kdy za den zaplacení byl považován den vylepení kolkových známek na podatelně soudu či den její obliterace (znehodnocení) soudem v případě, že podání obsahující kolkové známky bylo zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 310/97 ze dne 1. 6. 1998, rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 112/2006 ze dne 29. 3. 2007 či rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 1/2007-172 ze dne 17. 4. 2008; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz a Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). V posledně citovaném rozsudku také Nejvyšší správní soud odlišil § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle kterého soud stanoví lhůtu pro zaplacení soudního poplatku, od ustanovení § 9 odst. 7, věty první, téhož zákona. Stanovení povinnosti soudu zrušit usnesení o zastavení řízení ve věcech správního soudnictví, jestliže účastník řízení zaplatí dříve, než toto usnesení nabude právní moci, není dle Nejvyššího správního možné považovat za určení lhůty, ať už soudcovské anebo zákonné. Proto nelze analogicky použít ustanovení § 40 odst. 4 soudního řádu správního, podle kterého je lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty zasláno soudu prostřednictvím držitele poštovní licence (popř. předáno orgánu, který má povinnost je doručit). V návaznosti na výše zmíněnou novelu právní úpravy pak Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 Afs 7/2012-49 ze dne 12. 4. 2012 dospěl k názoru, že pojem zaplacen užitý v § 9 zákona č. 549/1991 Sb. je nutno vykládat ve smyslu hmotněprávním a že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu. Druhou větu § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích je pak nutno vyložit tak, že nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, aniž byl poplatek ve lhůtě stanovené ve větě první zaplacen, zaniká poplatková povinnost. Z toho pak plyne, že bude-li poplatek zaplacen po lhůtě, nemůže to účinky zastavení řízení zvrátit a poplatek bude soudem vrácen (§ 10).

8. Z recentní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že tento výklad - dle kterého je v situaci, kdy již bylo ve správním soudnictví vydáno (a nabylo právní moci) rozhodnutí soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, významné toliko, zda se do uplynutí dne právní moci tohoto usnesení dostal soudní poplatek do dispozice příslušného soudu - byl Ústavním soudem akceptován (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2509/13 ze dne 18. 3. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2865/15 ze dne 23. 3. 2016).

9. Ústavní soud dále poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které "právo na projednání věci soudem", jehož součástí je právo na přístup k soudu, není absolutní a připouští jistá omezení, neboť samotná jeho povaha vyžaduje právní úpravu na úrovni státu, který má v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení. Uplatňovaná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou v souladu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (viz rozsudek ESLP ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice ze dne 12. 11. 2002, č. 46129/99, bod 47). K omezením slučitelným s článkem 6 Úmluvy patří i povinnost zaplatit při podání žaloby soudní poplatek, která sleduje legitimní cíle, neboť přispívá k financování soudního systému a plní regulační funkci (viz např. rozsudek ESLP ve věcech Kreuz proti Polsku ze dne 19. 6. 2001, č. 28249/95, body 59-60, a Stankov proti Bulharsku ze dne 12. 7. 2007, č. 68490/01, body 52-57).

10. K posouzení, zda v projednávané věci došlo k zásahu do samotné podstaty práva stěžovatelů na přístup k soudu, je nutné zkoumat, zda právní úprava týkající se zaplacení soudního poplatku byla pro stěžovatele předvídatelná a zda důsledky jeho nezaplacení neporušily zásadu přiměřenosti (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Levages Prestations Services proti Francii ze dne 23. 10. 1996, č. 21920/93, bod 42).

11. Z výše uvedeného přehledu právní úpravy a praxe vyplývá, že výklad relevantních právních předpisů byl předvídatelný a ustálený a mohl či měl být právnímu zástupci stěžovatelů znám. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněná a s touto judikaturou souladná, nelze je proto označit za svévolná. Přestože tedy lze přisvědčit stěžovatelům v tom, že usnesení o zastavení řízení o jejich správní žalobě nabylo právní moci uplynutím posledního okamžiku dne, ve kterém bylo doručeno jejich právnímu zástupci (16. 9. 2015), k zaplacení poplatku nedošlo dříve ve smyslu § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., nýbrž o den později připsáním platby na účet Krajského soudu. Zastavení řízení tak bylo, resp. mělo být pro stěžovatele předvídatelné. Tím spíše, že je v řízení zastupoval plně kvalifikovaný právní zástupce.

12. Zbývá proto posoudit, zda lze takový důsledek nezaplacení poplatku považovat za přiměřený sledovanému cíli. V této souvislosti nezbývá než odkázat na názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený mj. v ústavní stížností napadeném rozsudku, dle kterého je právní úprava placení soudních poplatků ve vztahu k účastníkům řízení dostatečně benevolentní. Povinnost zaplatit soudní poplatek je totiž spojena již se samotným podáním návrhu k soudu. Zákon však nesplnění této povinnosti nepostihuje žádnou sankcí, naopak stanoví povinnost soudu v takové situaci vydat výzvu k jeho úhradě a řádně účastníka řízení poučit o následcích nedodržení této povinnosti. Pokud účastník řízení ani na základě takové výzvy soudní poplatek neuhradí, dává mu zákon další (v pořadí tedy již třetí) možnost soudní poplatek zaplatit nejpozději do právní moci usnesení o zastavení řízení.

13. V projednávané věci tedy stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce, měli uhradit soudní poplatek již v okamžiku podání návrhu. Dále vyměřený poplatek nezaplatili ve lhůtě tří dnů od doručení výzvy, ve které byli řádně poučeni o následcích nezaplacení. Lze připustit, že třídenní lhůta, kterou jim Krajský soud určil dle své úvahy podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991, se jeví býti dosti krátkou. Stěžovatelé však tuto skutečnost přímo nenapadají, ani netvrdí, že danou částku neměli v té době k dispozici. Z okolností případu naopak vyplývá, že nejen oni, ale i jejich právní zástupce - který jim výzvu dne 10. 9. 2015 zaslal, byl tedy přítomen na svém pracovišti a plnil své pracovní povinnosti (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 7/2012-3 peněžními prostředky disponovali. Bez vysvětlení tak zůstalo, proč právní zástupce kontaktoval stěžovatele prostřednictvím poštovní zásilky, proč nezadal příkaz k převodu ve stanovené lhůtě tří dnů, příp. proč se nejpozději v den doručení usnesení o zastavení řízení nedostavil na podatelnu Krajského soudu za účelem vylepení kolkových známek. Je třeba mít na zřeteli, že stěžovatelé mohli ve skutečnosti poplatek zaplatit až do okamžiku doručení usnesení o zastavení řízení, tj. až do dne 16. 9. 2015. Třídenní lhůta k zaplacení soudního poplatku se jim tak fakticky prodloužila na týden, což nelze vzhledem k výše uvedenému považovat za lhůtu nedostatečnou. Je tedy nutno uzavřít, že stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce, nejednali s náležitou procesní kázní, za což musí nést procesní odpovědnost, a důsledek spočívající v zastavení řízení nelze považovat za nepřiměřený sledovanému cíli. Ve velmi obdobné situaci již Ústavní soud rozhodl shodně v neprospěch stěžovatele svým usnesením sp zn. II. ÚS 2918/14 ze dne 16. 9. 2014.

14. Při svém závěru o přiměřenosti soudem stanovené lhůty, respektive o tom, že stanovení pouze třídenní lhůty pro zaplacení soudního poplatku a skutečnost, že soud vyčkal s odmítnutím žaloby pouze další dva dny, vycházel Ústavní soud ze skutkových okolností konkrétního případu. Nelze však vyloučit, že za jiných skutkových okolností by Ústavní soud k závěru o zásahu do práva na přístup k soudu dospěl. Ve správním soudnictví by mělo dojít ke sjednocení postupu při stanovování lhůty k úhradě soudních poplatků. Pokud u některých správních soudů délka řízení trvá mnoho měsíců, bylo by vhodné zvážit, zda je skutečně na místě určovat účastníkům třídenní lhůtu pro splnění povinnosti. Tím spíše, že již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 2 Afs 44/2007-78 ze dne 10. 4. 2008 dospěl k závěru, že třídenní lhůta pro zaplacení soudního poplatku a devítidenní vyčkání se zastavením řízení je zásahem do práva na spravedlivý proces stanovením příliš krátké soudcovské lhůty. Ostatně i sám Nejvyšší správní soud stanoví v řízení o kasační stížnosti lhůtu pro úhradu soudního poplatku v rozsahu mezi pěti dny a dvěma týdny. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 ze dne 6. června 2001 Ústavní soud k této otázce uvedl, že "lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti." V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. listopadu 2007 pak vyjádřil názor, že poskytnutí pouze třídenní lhůty k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti zásadně nelze za dostatečnou považovat.

15. Z výše uvedených závěrů vycházel Ústavní soud i nyní, avšak v posuzované věci z předložených listin a z tvrzení stěžovatelů vyplývá, že usnesení krajského soudu, kterým byli vyzváni k zaplacení soudního poplatku, obdržel jejich právní zástupce prostřednictvím datové schránky již dne 9. 9. 2015. Usnesení o zastavení řízení pak bylo doručeno a současně nabylo právní moci dne 16. 9. 2015. Od okamžiku, kdy započala běžet třídenní lhůta, až do doručení a nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, tak uplynula doba celkem sedmi dnů, tedy doba již dostatečně dlouhá na to, aby se právní zástupce se stěžovateli dohodl, kdo povinnost zaplatit soudní poplatek splní a poplatek byl včas zaplacen. Ani skutečnost, že dva dny z toho byly sobotou a nedělí nemá vliv na přiměřenost doby, po kterou bylo možné povinnosti zaplatit soudní poplatek dostát. Pro rozhodování Ústavního soudu je relevantní rovněž skutečnost, že soudní poplatek se dle § 4 zákona o soudních poplatcích stává splatným již v okamžiku podání žaloby ve správním soudnictví, přičemž v řízeních o správním soudnictví jsou soudní poplatky stanoveny fixně, takže jejich výše nemůže být obtížně zjistitelná či dokonce nepředvídatelná, zejména pokud byli stěžovatelé v řízení před krajským soudem zastoupeni advokátem, tedy osobou práva znalou, která si této poplatkové povinnosti musela být velmi dobře vědoma (viz rovněž usnesení sp. zn. II. ÚS 2918/14 ze dne 16. 9. 2014).

16. Pokud jde o námitku týkající se skutečnosti, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána pouze právnímu zástupci stěžovatelů, a nikoli současně i stěžovatelům samotným, ani tím nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů na spravedlivý proces a na přístup k soudu. Ústavní soud se v tomto případě neodchýlí od konstantní judikatury jak své, tak Nejvyššího správního soudu, který již několikrát potvrdil, že "povinnost zaplatit soudní poplatek plyne z procesního postavení účastníka řízení, který činí úkon poplatku podléhající. Zaplacení soudního poplatku ovšem není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení; je-li účastník řízení zastoupen, výzva k zaplacení soudního poplatku se proto doručuje podle § 42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci. Za stávající úpravy správního soudnictví není tímto postupem omezen přístup k soudu." (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 2 Afs 187/2004-69, obdobně usnesení III. ÚS 2865/15 ze dne 23. 3. 2016). Nadto Ústavní soud shledává otevření této otázky čistě účelové, když sám právní zástupce stěžovatelů nakonec osobně soudní poplatek zaplatil, ovšem opožděně. Je tedy zjevné, že doručení výzvy pouze právnímu zástupci nemohlo samo o sobě negativně ovlivnit pokračování v řízení, pokud by tento přikročil k zaplacení soudního poplatku včas. Pouze na okraj ještě Ústavní soud poznamenává, že to byli sami stěžovatelé, jak sami uvádí ve své ústavní stížnosti, kteří v podané žalobě krajský soud požádali, aby výzvu k zaplacení soudního poplatku zaslal k rukám jejich právního zástupce do jeho datové schránky.

17. Ústavní soud se dále ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v napadeném rozsudku sp. zn. 3 As 208/2015, dle kterého neměla nesprávně stanovená částka soudního poplatku vliv na zákonnost napadeného usnesení o zastavení řízení. Stěžovatelé měli totiž uhradit nejpozději do právní moci tohoto usnesení alespoň - dle jejich názoru - správnou částku 3.000 Kč a případnému zastavení řízení odůvodněnému nesplacením celé výše vyměřeného poplatku se bránit kasační stížností, anebo z důvodu opatrnosti do téhož okamžiku zaplatit celou vyměřenou částku 6.000 Kč (jak ostatně později učinili) a posléze podat Krajskému soudu návrh na navrácení části soudního poplatku.

18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. července 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu