I.ÚS 4183/18 ze dne 23. 7. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Evžena Červenky, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 28 Cdo 1080/2018-282 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2017 č. j. 25 Co 213/2017-241, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II

Obvodní soud pro Prahu 1 (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 29. 3. 2017 č. j. 19 C 12/2014-195 rozhodl ve věci žalobce Evžena Červenky (dále jen "stěžovatel") proti žalované advokátce JUDr. Ivaně Seifertové (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 427 480 Kč tak, že žalovaná je povinna uhradit stěžovateli částku 427 480 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované (Kooperativa pojišťovna, a. s.) jsou povinni nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 228 981 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce stěžovatele (výrok II.).

Městský soud v Praze napadeným (v pořadí třetím) rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovateli částku 427 480 Kč, se zamítá (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Soud v rámci právního posouzení věci poukázal na nesplnění podmínky odpovědnosti žalované za škodu vzniklou stěžovateli v souvislosti s výkonem advokacie, jejíž náhrady se stěžovatel domáhá. Odvolací soud poukázal na deficit příčinné souvislost mezi tvrzenou škodou, kterou stěžovatel spatřuje v zániku restitučního nároku na náhradu za zaniklou stavbu pochybením žalované, a porušením právní povinnosti žalované při výkonu advokacie. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel v době, jež předcházela převzetí jeho zastoupení žalovanou, nebyl nositelem uplatňovaného nároku, který zanikl již dříve, a to neuplatněním v zákonem stanovené lhůtě u povinné osoby (§ 13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákon o půdě").

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 237 o. s. ř. a § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. V prvé řadě poukázal na to, že v rovině právního posouzení odvolací soud napadeným rozsudkem respektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vztahující se k interpretaci a aplikaci ustanovení § 14 odst. 1, § 16 odst. 3 a § 13 odst. 3 zákona o půdě, podle nichž oprávněná osoba může vyzvat povinnou osobu k poskytnutí náhrad podle § 14 až § 16 citovaného zákona do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději však do pěti let ode dne 24. 6. 1991, s tím, že neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají. Připomněl také, že pokud stěžovatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě (tj. nejpozději do 24. 6. 1996) nevyzval povinnou osobou k poskytnutí náhrady za zaniklou stavbu podle § 14 odst. 1 zákona o půdě, jde v zásadě o polemiku se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci, a tyto námitky proto nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a nezakládají kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou založit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dále uvedl, že posouzení odvolacího soudu se zakládá nejen na tom, že stěžovatel neuplatnil nárok na náhradu v konkrétní formě (v penězích), nýbrž již na tom, že u věcně legitimované povinné osoby nárok na náhradu za zaniklou stavbu neuplatnil vůbec [resp. v později iniciovaném řízení u pozemkového úřadu podle zákona o půdě uplatnil toliko nárok na vydání (jsoucích) zemědělských nemovitostí, o kterém bylo meritorně rozhodnuto Okresním úřadem Louny ze dne 9. 8. 2001 č. j. 203/01-R/3132/92/So, tedy rozhodnutím o vlastnictví oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona o půdě]. Soud současně dovodil, že rozhodnutí městského soudu není v rozporu s další judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu včetně té, na kterou stěžovatel výslovně odkázal (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1255/2002, 28 Cdo 1307/2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 289/95).

Dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s Ústavním soudem bezpočtukrát zdůrazňovaným principem výkladu restitučních předpisů ex favore restitutionis, když navíc nelze přehlédnout, že v souzené věci již nejde o samotný nárok restituční, nýbrž o nárok na náhradu škody uplatňovaný vůči žalované (jež ovšem převzala zastoupení stěžovatele v době, kdy - objektivně posuzováno - byl by žalobcův restituční nárok již prekludován).

V souzené věci nelze uplatnit ani stěžovatelem připomínané závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1279/98, neboť v poměrech souzené věci šlo o nárok na náhradu za zaniklou stavbu (§ 14 odst. 1 zákona o půdě), jenž na rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nezávisí, jestliže i oprávněná osoba (stěžovatel) již od počátku věděla, že stavba zanikla. Dovolací soud konečně se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., konstatoval nepřípustnost dovolání také proti současně napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení a s odkazem na § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

III

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě obsáhleji připomněl dosavadní průběh řízení. Dále poukázal na to, že jeho restituční nárok prekluzí zanikl až poté, co žalovaná převzala jeho právní zastoupení, neboť odvolací soud nesprávně vyšel z toho, že stěžovatel při řešení restitučního nároku neuplatnil v zákonem stanovené lhůtě (do 24. 6. 1996) nárok na vydání peněžité náhrady za zdemolovanou nemovitost, když v prekluzivní lhůtě uplatnil pouze nárok na vydání nemovitosti. Kromě toho stěžovatel vyslovil přesvědčení, že skutečnost, že v případě jeho nespecifikované výzvy ze dne 29. 4. 1991, kterou - jak nepřímo vyplývá z toho, že tuto výzvu posoudilo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci podle zákona č. 403/1990 Sb. (namísto zákona o půdě) - nelze přičítat a vykládat k jeho tíži. K argumentaci odvolacího soudu, že prekluzivní lhůta pro uplatnění restitučního nároku stěžovateli uplynula před tím, než žalovaná převzala v předmětné věci jeho právní zastoupení (tj. dne 24. 6. 1996) stěžovatel poukázal na to, že tato lhůta uplynula až dne 12. 7. 2002, tj. šest měsíců od právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu v Lounech ze dne 9. 8. 2001 č. j. 203/01-R/3132/92/So, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel je vlastníkem ideální 1/2 parcely č. st. poz. X1 zastavěné č. p. X2 v k. ú. Lipenec. Stěžovatel dále konstatoval, že dovolací soud pochybení odvolacího soudu nenapravil a jeho dovolacími námitkami se věcně vůbec nezabýval. Nejvyšší soud však nenapravil ani protiústavní rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, které ještě navýšil o náklady dovolacího řízení.

IV

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; odvolací soud i dovolací soud aplikovaly adekvátní podústavní právo. Hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem a závěry obou civilních soudů nelze považovat za formalistické, neboť zřetelně a opakovaně uvedly důvody pro svá rozhodnutí. Z odůvodnění odvolacího soudu podepřeném závěry dovolacího soudu s odkazy na judikaturu jasně vyplývají závěry týkající se posouzení splnění předpokladu odpovědnosti za škodu na straně žalované, tedy že příčinná souvislost ze strany stěžovatele prokázána nebyla. Odvolací soud navíc - po náležitém rozboru - poukázal na to, že i v případě podání žaloby v restituční věci by stěžovatel v restitučním nároku úspěšný nebyl.

Argumentaci odvolacího i dovolacího soudu proto Ústavní soud shledává jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Pouhá polemika stěžovatele se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Oba civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu, poukázaly na známou a ve vztahu k jednotlivým otázkám souzené věci přiléhavě strukturovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud navíc připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV, ÚS 777/12, I. ÚS 195/13, III. ÚS 1862/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí civilních soudů neshledal nic, co by odporovalo v judikatuře uváděným východiskům, jelikož odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu jejich úvahy dostatečně přesvědčivě vysvětluje.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2019


JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu