I.ÚS 4207/18 ze dne 15. 1. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Zdeny Ledvinkové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem Pravdova 1113/II, 377 01 Jindřichův Hradec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 5050/2017-136 ze dne 17. 10. 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 18/2017-112 ze dne 22. 2. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 24 C 314/2013-83 ze dne 11. 10. 2016 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka po žalovaném domáhala zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že odvolací soud se neztotožnil se skutkovým a právním názorem soudu prvého stupně o existenci platné půjčky a o jejím následném zániku započtením, avšak v průběhu odvolacího řízení jí nedal poučení ve smyslu § 118a občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a neupozornil ji na to, že hodlá její nárok posoudit odlišně od právních závěrů nalézacího soudu. Rozhodnutí městského soudu tak pro ni bylo překvapivé. Stěžovatelka rovněž namítla, že soud se nezabýval uplatněným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení s odkazem na ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř., čímž se dopustil výrazného excesu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal, že by se odvolací soud dopustil jakéhokoli excesu. V té souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatelce se již v řízení před obvodním soudem dostalo poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř., v jehož rámci obvodní soud stěžovatelku vyzval, aby doplnila svá skutková tvrzení o tom, zda, jak a kdy předala žalovanému předmětných 150 000 Kč. Na to, jak připomněl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, stěžovatelka reagovala podáním, v němž uvedla, že půjčila peníze na základě ústní dohody ve třech částech s tím, že je nerozhodné, zda žalovaný peníze fakticky převzal nebo nikoli. Za této situace tak městský soud rozhodující o odvolání nebyl povinen stěžovatelku dále poučovat, a to i navzdory tomu, že nalézací soud svůj rozsudek na výsledcích zmíněného poučení nezaložil (ač tak učinit měl), ale naopak se rozhodl žalobu zamítnout pro zápočet pohledávek. Za překvapivé tak rozhodnutí městského soudu dle názoru Ústavního soudu pokládat nelze.

K námitce, že nalézací, potažmo odvolací soud se řádně nezabýval uplatněným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, nemůže Ústavní soud přihlédnout, neboť tuto výhradu stěžovatelka uplatnila v dovolání vadně. Tvrdila, že se odvolací soud aplikací ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, kterou ale již nijak nepřiblížila, pročež Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v této části zatíženou vadou. Ostatně sama v ústavní stížnosti tvrdí, že v otázce výkladu citovaného zákonného ustanovení není s ohledem na jeho relativní novost konstantní rozhodovací praxe doložitelná. V takovém případě však, z pohledu stěžovatelky, bylo namístě vyjít z jiného předpokladu přípustnosti dovolání, tedy že předmětná procesní otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena, a nikoli tvrdit rozpor s ustálenou rozhodovací praxí, kterou vlastně ani nelze doložit. V takovém případě tu žádný rozpor z logiky věci být nemůže. Nejvyšší soud v tomto směru nepochybil.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. ledna 2019


David Uhlíř v. r.
předseda senátu