I.ÚS 425/97 ze dne 13. 3. 1999
N 42/13 SbNU 305
K dokazování v trestním řízení před odvolacím soudem
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci
stěžovatele V. B., tč. ve výkonu trestu ve věznici Valdice,
zastoupeného JUDr. L. L., advokátem, o ústavní stížnosti proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 48/97, ze dne 10.
9. 1997, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění
I.
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Vrchního
soudu v Praze, sp. zn. 8 To 48/97, ze dne 10. 9. 1997, kterým byl
v celém rozsahu zrušen odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 19. 2. 1997, č. j. 8 T 40/96-917, a obžalovaný
(stěžovatel) byl uznán vinným z trestných činů znásilnění podle
ustanovení § 241 odst. 1 trestního zákona a vraždy podle
ustanovení § 219 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku ve
věznici s ostrahou a bylo mu taktéž uloženo ochranné ústavní
sexuologické léčení.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutím
Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavní právo na ochranu
osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 věta prvá Listiny
základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo
zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Dále bylo tímto rozhodnutím porušeno ústavní právo stěžovatele
zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou
soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu právům. Rovněž byl podle názoru stěžovatele porušen čl.
95 Ústavy, v prvém odstavci, věta před středníkem, dle kterého je
soudce při rozhodování vázán zákonem, a to v návaznosti na
ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu, podle něhož může odvolací
soud rozsudkem sám rozhodnout ve věci, jen je-li možno nové
rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl
v napadeném rozsudku správně zjištěn, popřípadě důkazy provedenými
před odvolacím soudem doplněn. Jelikož však Vrchní soud jako soud
odvolací nerozhodoval v souladu s výše uvedenými zásadami
a zejména způsobem, který je v souladu s uvedenými ústavními
principy, byla pravomocným rozhodnutím soudu II. stupně porušena
stěžovatelova ústavou chráněná práva.

Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím,
že mu v trestním řízení nebyla náležitým způsobem prokázána jeho
vina trestnými činy, za něž byl odsouzen. Především nebyl náležitě
zjištěn skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti,
přičemž nebyly pečlivě objasňovány okolnosti svědčící v jeho
prospěch, tedy ve prospěch obviněného, a soud nehodnotil důkazy
náležitým způsobem, tedy při pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

V konkrétních skutečnostech poukazuje stěžovatel především na
to, že ani Vrchní soud v Praze neprovedl důkazy, které stěžovatel
navrhoval, a to s odůvodněním, že tyto považuje shodně se soudem
prvního stupně za nadbytečné. Jak uvádí, v důsledku toho nebylo
možno blíže zjistit totožnost muže, který byl s poškozenou Jitkou
Žižkovou naposledy viděn a který mohl být případným pachatelem
trestného činu. Nebyla ani vyslechnuta svědkyně Dittrichová, která
mohla vnést více světla k otázce věrohodnosti svědka Kapala a tím
též k jedné z verzí, že poškozená byla odvezena třemi neznámými
muži vozidlem Žiguli na neznámé místo. Soudem nebyl vyslechnut ani
navrhovaný svědek Škába, který v přípravném řízení uvedl, že našel
tělo poškozené na jiném místě, než jak vyplývá z protokolu
o ohledání místa činu, a k jehož správnosti se bez dalšího soud
přiklonil. Soud se kromě výše uvedeného řádně nezabýval ani
nehodnotil důkazy, které před soudem prvního stupně provedeny
byly, ale které jsou v rozporu se skutkovými zjištěními v rozsudku
citovanými. Zde zmiňuje především protokol o použití služebního
psa, který - jak se uvádí v ústavní stížnosti - "nevypracoval"
pachovou stopu obžalovaného. Soud nevzal v potaz skutečnost, že
v době, kdy mohl jedině obžalovaný trestný čin spáchat, je
prokazováno několika svědky, že se nacházel doma a byl případně
s bratrem na trávě. Soud se nevyrovnal ani s namítanou
skutečností, že závěr posudků z oboru molekulární genetiky nemusí
být jednoznačný s poukazem na případnou genetiku stěžovatelova
bratra, ani s námitkou, že spermie mohly být do těla poškozené
vpraveny i jiným způsobem než souloží.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že skutkovému
ději, jak je Vrchním soudem v Praze popisován v rozsudku,
neodpovídá právní kvalifikace popisovaného jednání, které mělo být
posouzeno jako trestný čin podle ustanovení § 241 odst. 3
trestního zákona (tj. jako usmrcení z nedbalosti). Tímto byl
porušen čl. 95 Ústavy, podle něhož je soudce vázán při rozhodování
zákonem.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání
v projednání a rozhodnutí ve věci samé.


Jak zjistil Ústavní soud z předloženého spisového materiálu,
rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 40/96, ze dne 19.
2. 1997, byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu znásilnění
podle § 241 odst. 1 trestního zákona a trestného činu vraždy podle
§ 219 odst. 1, 2 písm. f) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 12 roků. Pro výkon trestu byl
zařazen do věznice s ostrahou a bylo mu rovněž uloženo ochranné
ústavní sexuologické léčení. Tohoto trestného činu se měl dopustit
tím, že dne 17. 10. 1990 v odpoledních hodinách v lese za zámeckým
parkem v katastru obce Štiřín, okres Praha - východ, za použití
blíže nezjištěného násilí vykonal soulož na nezletilé Jitce
Žižkové, a poté poškozenou z obavy před prozrazením úmyslně
usmrtil tak, že ji zardousil a na místě činu její tělo ukryl pod
větve a listí. V odůvodnění rozsudku Krajský soud uvedl, že má za
prokázané, že obžalovaný se inkriminovaného dne v době, kdy došlo
ke smrti poškozené, pohyboval v bezprostřední blízkosti místa
jejího nálezu, kde byl spatřen svědkem P. K., který tuto
skutečnost uvedl jak v přípravném řízení, tak před soudem.
Zásadním důkazem pro posouzení věci pak jsou znalecké posudky
z oboru genetiky a molekulární genetiky, jimiž bylo prokázáno, že
s pravděpodobností 10 miliónů ku 1 je původcem DNK ve stěru
z pochvy poškozené obžalovaný. Soud dále vycházel ze znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické
psychologie, z jehož závěru vyplývá, že obžalovaný je osobou
s nevyzrálou sexualitou a byla u něj zjištěna patologická sexuální
agresivita.



Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl rozsudek soudu
prvního stupně na základě odvolání obžalovaného zrušen v celém
rozsahu. Vrchní soud rozhodl podle § 259 odst. 3 trestního řádu
tak, že uznal obžalovaného vinným ze spáchání trestného činu
znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona a trestného činu
vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, přičemž ho odsoudil
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 a půl roku a uložil
mu ochranné sexuologické léčení ústavní formou. V odůvodnění
tohoto rozsudku Vrchní soud v Praze uvedl, že se ztotožňuje se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a že řetězec důkazů
jednoznačně vylučuje závěr, že by pachatelem znásilnění poškozené
byl někdo jiný než obžalovaný. Dále uvedl, že jako soud odvolací
nemůže soudu prvního stupně předepisovat, jakým způsobem má
jednotlivé důkazy hodnotit a ani je sám nemůže hodnotit opačně.
Odvolací soud se však neztotožnil s právní kvalifikací soudu
prvního stupně ohledně závěru, že obžalovaný poškozenou nejprve
znásilnil a poté ji usmrtil ve snaze zakrýt svůj čin, neboť
z provedených důkazů lze pouze dospět k závěru, že poškozená byla
znásilněna za použití násilí spočívajícího ve rdoušení. Poškozená
byla usmrcena, přičemž příčinou smrti bylo udušení ze rdoušení. Za
této důkazní situace měl odvolací soud za to, že právní
kvalifikace soudu I. stupně nemůže obstát, protože neexistuje
žádný důkaz o tom, že znásilnění a usmrcení poškozené probíhalo ve
dvou fázích, a že tedy po znásilnění poškozené pojal obžalovaný
úmysl ji usmrtit, aby tím zakryl své předchozí trestné jednání.
Z výše uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že bylo
jednoznačně prokázáno, že obžalovaný poškozenou napadl rdoušením,
že účelem tohoto rdoušení bylo dosažení nedobrovolného pohlavního
styku s poškozenou a že poškozenou rdoušením usmrtil.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud
v Praze. Vedlejší účastník řízení - Vrchní státní zastupitelství
v Praze - se svého postavení vedlejšího účastníka řízení přípisem
ze dne 26. 1. 1998 vzdalo.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
uvedl, že způsob hodnocení důkazů, jakož i důvody, pro které byly
zamítnuty návrhy na doplnění dokazování, jsou uvedeny v odůvodnění
rozsudku prvního stupně. Závěry soudu odvolacího jsou potom
obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku. Důvody uváděné
v ústavní stížnosti jsou přitom stejné jako obhajoba obžalovaného
a neobsahují žádná nová tvrzení ani skutečnosti. Důvod, proč
odvolací soud rozhodl ve věci sám rozsudkem, jsou taktéž uvedeny
v odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž soud poukazuje na to,
že právě tyto důvody vedly ke zmírnění trestu obžalovaného, tedy
v jeho prospěch. Vzhledem k tomu, že podle názoru Vrchního soudu
v Praze nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv
obžalovaného, navrhuje odmítnout ústavní stížnost pro její zjevnou
neopodstatněnost.

II.

Ústavní stížnost není důvodná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou
Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí
soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje dokazování jimi
prováděné, pokud při hodnocení důkazů nedošlo k porušení
ustanovení Ústavy, ústavních zákonů, Listiny základních práv
a svobod nebo mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy. Tento princip
Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto
zevrubně otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla
porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na
spravedlivý proces). To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že
s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně vypořádal již
Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení.

Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na výslechy dalších svědků
v odvolacím řízení, Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle
současné judikatury (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS
362/96), není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu
vyhovět, že důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí
a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy
nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§ 263 odst. 6
trestního řádu). Rozsudek Vrchního soudu v Praze je přesvědčivý,
soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, o něž se
opíral, a odpovídajícím způsobem se vypořádal s důvody, proč
nevyhověl návrhům obhajoby na výslech uvedených svědků a provedení
dalších důkazů. Proto ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by
neprovedením navrhovaných důkazů byl porušen zákon a zásady
spravedlivého procesu v této věci. To se týká především výslechu
svědka F. Š., který byl vyslechnut již v rámci přípravného řízení,
a jehož výpověď vzbuzovala již tehdy pochybnosti vzhledem k jeho
obtížné komunikaci, způsobené jeho vrozenou debilitou
a hluchoněmostí, když neovládá ani znakovou řeč, ani neumí psát.
S ohledem na vyjádření lékařů k jeho osobě a k delšímu časovému
úseku od spáchání trestného činu soud považoval jeho výslech za
nadbytečný, neboť by jeho důkazní hodnota vzhledem ke všem
okolnostem byla minimální. Také v případě svědkyně D. D., která
byla slyšena již v přípravném řízení dne 11. 1. 1996, kdy uvedla,
že se nepamatuje, zda dne 17. 10. 1990 v odpoledních hodinách
projížděla kolem místa činu v osobním vozidle, že však toto
považuje za nepravděpodobné. V tomto případě má Ústavní soud za
to, že odvolací soud nepochybil, když tuto svědkyni v odvolacím
řízení nevyslechl. Uvedené se týká i dalších navrhovaných výslechů
svědků, a to P. M. a J. P., k otázce ztotožnění mladíka, který byl
s poškozenou viděn v den vraždy, neboť ani na základě výpovědí
z přípravného řízení v roce 1990, tj. před sedmi lety, nebyla jeho
totožnost zjištěna a nedá se tedy předpokládat, že osobní výslech
těchto svědků po tak dlouhé době by v této otázce přinesl něco
nového.

K námitce, že soud nehodnotil správně důkazy svědčící ve
prospěch obžalovaného, které byly již provedeny před soudem
prvního stupně a které podle stěžovatele jsou v rozporu se
skutkovými zjištěními v rozsudku citovanými, je třeba uvést, že
z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá
zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 a § 125
trestního řádu. Ústavní soud zkoumal, zda před obecnými soudy
došlo k porušení shora uvedené zásady v tom smyslu, že nebyly
respektovány kautely uvedených ustanovení trestního řádu. V dané
věci však nebylo zjištěno nic, co by porušení uvedeného principu
nasvědčovalo. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon
nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných
k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů.
Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném
zhodnocení důkazních materiálů. Při tomto zhodnocení nemůže soud
postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či
nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními
skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým
důsledkem. Při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze
zkoumat pouze to, zda při vytváření vnitřního přesvědčení soud
postupoval správně a zda jeho vnitřní přesvědčení bylo důvodné.

K námitce stěžovatele, že Vrchní soud v Praze rozhodl sám ve
věci rozsudkem, aniž by pro to byly vytvořeny zákonné předpoklady,
Ústavní soud uvádí, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze je postup
odvolacího soudu podle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu
řádně zdůvodněn tím, že soud vychází pouze ze skutkového stavu
správně zjištěného již soudem prvního stupně a nepřihlíží k té
části, která je pouhou hypotézou a nemá oporu v provedených
důkazech. Proto podle zásady "in dubio pro reo" v otázce usmrcení
poškozené musel odvolací soud vycházet z verze příznivější pro
obžalovaného, kterou je ta, že smrt poškozené nastala v důsledku
rdoušení, kterého užil k překonání odporu poškozené pro dosažení
pohlavního styku. Podle názoru odvolacího soudu pak obžalovaný
poškozenou usmrtil přinejmenším v nepřímém úmyslu, neboť s ohledem
na použitý mechanizmus násilí si musel být vědom, že pokud bude
delší dobu poškozenou rdousit, může dojít k její smrti udušením.
Proto bylo jeho jednání kvalifikováno také podle § 219 odst. 1
trestního zákona jako trestný čin vraždy. Vzhledem k tomu, že se
odvolací soud držel v intencích § 259 odst. 3 trestního řádu, věty
první, podle něhož "rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací
soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě
skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn
a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn",
nelze v jeho postupu shledat žádné pochybení, které by zasáhlo do
stěžovatelových základních práv nebo svobod.

Tvrzení stěžovatele, že skutkovému ději, jak je Vrchním
soudem v Praze zjišťován ve výroku napadeného rozsudku, neodpovídá
právní kvalifikace popisovaného jednání, které mělo být podle jeho
názoru posouzeno jako trestný čin podle ustanovení § 241 odst. 3
trestního zákona, ústavní soud dodává, že právní kvalifikace
skutku je věcí obecných soudů, k níž dospějí právě výše uvedeným
volným hodnocením důkazů. Stěžovatel byl uznán vinným trestným
činem znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona a trestným
činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, neboť odvolací
soud shledal v jeho jednání přinejmenším nepřímý úmysl poškozenou
usmrtit, a to s ohledem na intenzitu jeho útoku proti poškozené
a taktéž vzhledem k mechanizmu násilí, které obžalovaný použil
a kterým bylo podle soudních znalců rdoušení, vedoucí ke smrti
udušením.


Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo
v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý
proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze
strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu
zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat
důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování,
a to i formou znaleckých posudků, a podobně. Ostatně stěžovatelovy
námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z velké části pouze opakují
tvrzení, uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky obecných
soudů byla porušena stěžovatelova základní práva a svobody,
uvedená v ústavní stížnosti. Z rozboru věci plyne, že stěžovatel
byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který
stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Stěžovateli bylo zaručeno
právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (č.
36 Listiny), jež ostatně také využil. Stěžovatel měl po celou dobu
trestního řízení zajištěnu právní pomoc obhájcem a jeho postavení
ve srovnání s ostatními stranami řízení nebylo nijak dotčeno.
Konečně lze konstatovat, že z obsahu spisu nelze usuzovat na to,
že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli
princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím
Vrchního soudu v Praze nebyla porušena stěžovatelova práva nebo
svobody zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami
podle čl. 10 Ústavy. Ze všech uvedených důvodů byla ústavní
stížnost zcela zamítnuta (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů).


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 17. března 1999