I.ÚS 44/03 ze dne 7. 5. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti O. Š., zastoupené advokátem Mgr. J. O., proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 15 C 171/2000, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č.j. 30 Co 202/2002-146, t a k t o :

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kladně, který zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce I. T., žalované stěžovatelky a žalované M. V. M. k nemovitostem zapsaným na listě vlastnictví pro obec a katastrální území Buštěhrad. Současně přikázal všechny nemovitosti do výlučného vlastnictví I. T. a uložil mu povinnost zaplatit každé z žalovaných částku 362 667,- Kč.

Krajský soud v Praze - jako soud odvolací - v záhlaví napadeným rozsudkem citované rozhodnutí Okresního soudu v Kladně potvrdil.

Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo domáhat se svého práva u nezávislého soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatelky došlo zejména v řízení před Okresním soudem v Kladně k vážným procesním pochybením, které nenapravil ani odvolací soud.

Proto navrhuje napadený rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 3. 2002 a Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002 zrušit.

Ústavní soud konstatuje, že ještě před tím, než se může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před tím vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní soud z přípisu Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 2. 2003 zjistil, že stěžovatelka podala dne 21. 1. 2003 v souzené věci dovolání, datované 19. 1. 2003. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR v předmětné věci dosud nerozhodl.

Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Ústavní soud konstatuje s ohledem na svoji judikaturu, že posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci není. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty. Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatele nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející (srov. nepublikované usnesení Ústavního soudu např. ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 639/02, ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 582/02, nebo např. ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 4/03).

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud však naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2003





JUDr. VojenGüttler
soudce zpravodaj