I.ÚS 456/02 ze dne 8. 7. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
I. ÚS 456/02


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. V., zastoupeného JUDr. L.M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 10 To 75/02, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 1 Nt 361/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 16. 7. 2002 se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k této Úmluvě domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 10 To 75/02, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 1 Nt 361/2001. Naposled citovaným usnesením byl podle ust. § 283 písm. d) trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Plzni ze dne 13. 3. 1946, č. j. Ls 169/46-35, jímž byl stěžovatel uznán vinným, že v době zvýšeného ohrožení republiky propagoval a podporoval fašistické a nacistické hnutí tím, že jako člen V. a S.gardy hrubě spílal prezidentům republiky E. Benešovi a T. G. Masarykovi, schvaloval nepřátelskou vládu na území republiky a její nezákonné činy, a zúčastňoval se veřejných projevů V. v Měšťanské besedě v Plzni a to za okolností zvláště přitěžujících, a dále v zájmu nepřítele udal u gestapa J. L. a J. Š. pro jejich výroky o Hitlerovi a německém národě, čímž se dopustil zločinu proti státu a zločinu udavačství podle ust. § 3 odst. 1 a § 11 retribučního dekretu (dekret presidenta republiky č. 16/1945 Sb., ze dne 19. 6. 1945, o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech; dále jen "dekret č. 16/1945 Sb."), za což byl odsouzen k trestu doživotního těžkého žaláře (zároveň bylo vysloveno, že stěžovatel ztrácí navždy občanskou čest, že celý trest odpyká ve zvláštním pracovním oddílu, a že jeho jmění propadá ve prospěch státu). Stěžovatel byl na podkladě rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 2. 1954 propuštěn na svobodu a usnesením Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 22. 5. 1964 bylo jeho odsouzení zahlazeno s účinkem, že se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen.

Stěžovatel v ústavní stížnost systematicky rozčlenil své námitky na jednotlivé námitky proti bodu 1 rozsudku Mimořádného lidového soudu (zločinu proti státu podle ust. § 3 dekretu), a bodu 2 tohoto rozsudku (zločin udavačství podle ust. § 11 dekretu). K prvnímu takto vymezenému bodu zejména uvedl, že uznává, že vstoupil do V., ale když poznal skutečnou povahu této organizace, vystoupil z ní. Jeho vyjadřování o prezidentech Masarykovi a Benešovi prý nebylo hrubé a okupantskou vládu neobhajoval. Dále stěžovatel zopakoval důvody, které prý tehdy soud nevzal

v úvahu a které mohly ovlivnit rozhodnutí o vině a trestu, namítl, že nebyl proveden důkaz příslušným spisem gestapa, a připomněl i celkovou antihumánnost řízení podle dekretu č. 16/1945 Sb. Argumentace dále pokračuje poukazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu (I. ÚS 26/01, I. ÚS 671/01 a Pl. ÚS 42/02), podle kterých je právo na obnovu řízení nutno chápat šířeji a zahrnout do něj i podstatnou vadu v předešlém řízení, a kauzy z minulých let je třeba posuzovat dle současných měřítek práva. Závěrem stěžovatel předložil chronologickou tabulku, ze které je podle jeho názoru zřejmé, že "v období od 28. 10. do 3. 4. 1946 dekrety neměly právní sílu zákona, jelikož pozbyl účinnosti ústavní dekret č. 20/1945 Sb. a dosud nenabyl účinnosti ústavní zákon č. 57/1946 Sb., jímž byla přiznána síla zákona dekretům, vydaným na základě dekretu č. 20/1945 Sb." Jelikož stěžovatel byl odsouzen právě v tomto období (březen 1946), nestalo se tak podle něj na základě platného zákona.

Účastník řízení před Ústavním soudem, Vrchní soud v Praze, jakož i Krajský soud v Plzni ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti v zásadě pouze odkázaly na příslušná odůvodnění napadených rozhodnutí.


II.

Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze spisového materiálu (spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 1Nt 361/2001), jakož i ze samotného napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně Ústavní soud zejména zjistil, že krajský soud ve věci nařídil veřejné zasedání, při kterém vyslechl stěžovatele, jenž zopakoval svou obhajobu, kterou uplatňoval již v řízení před Mimořádným lidovým soudem. Soud rovněž vyslechl jako svědka pana J.A., z jehož výpovědi nevyplynuly žádné skutečnosti, které by byly v rozporu s obsahem spisu Mimořádného lidového soudu v Plzni. Krajský soud v Plzni zdůraznil, že jak stěžovatel, tak jeho obhájce neuvedli žádnou novou skutečnost či nový důkaz, na základě kterých by mohl rozhodnout, že jsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu ust. § 278 odst. 1 trestního řádu a připomněl, že účelem předmětného řízení nebylo řešení otázky viny či neviny stěžovatele, ale právě posouzení, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly po zhodnocení jejich vypovídací hodnoty a důkazní síly zvrátit původní výrok o vině či trestu. Vrchní soud v Praze, který zamítl stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí, rovněž konstatoval, že krajský soud provedl dokazování v rozsahu, umožňujícím mu rozhodnout, zda jsou či nejsou dány podmínky pro obnovu řízení. Dovolání stěžovatele bylo poté Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 438/2002).

S postupem a rozhodnutími obecných soudů ve zkoumané věci je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska a to zejména z následujících důvodů: obecně nutno připomenout, že Ústavní soud se otázkou aplikace, jakož i legitimity a legality tzv. Benešových dekretů již několikrát zabýval (nejvýznamnějším byl v tomto směru nález, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 14), přičemž se podrobně vyslovil také k problematice tehdejšího historického a ústavního vývoje, spočívajícího v mimořádné situaci, jež nastala znemožněním výkonu veškeré státní moci na území Československé republiky nacistickou okupací. Ústavní soud tehdy mj. zdůraznil i základní moment, vztahující se k jakémukoliv hodnocení minulosti: to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti v principu hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem. Lze zopakovat, že z tohoto zorného úhlu a v kontextu všech souvislostí a událostí v době nacistické okupace a v období na ni úzce navazujícím, nutno hodnotit i postup podle ve zkoumané věci použitého dekretu, jehož vydání nebylo ničím jiným než opatřením, v určité historické situaci a na bázi tehdy platného právního řádu, reagujícím na předchozí likvidaci státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko - republikánské státní formy Československé republiky a principů demokratického právního státu, zahrnutých v Ústavní listině Československé republiky z roku 1920, a to nacistickým režimem, jenž představoval jeden z nejničivějších totalitních systémů v dějinách lidstva.

Je zcela zřejmé, že při dnešních přísných měřítcích, kladených na dodržování základních lidských práv a svobod, chráněných ústavně i mezinárodněprávně obsáhlým systémem smluv, by většina soudních rozhodnutí z poválečného období - a to zjevně nejen v České republice - nemohla obstát. To však samo o sobě nemůže být dostačujícím důvodem pro zrušení jakéhokoli rozsudku z uvedeného období, resp. povolení obnovy řízení. Takové rozhodnutí - vzhledem k danému případu po uplynutí téměř 60 let - by muselo být nutně pouze formálního a deklaratorního charakteru, když nové okolnosti či důkazy je v zásadě vyloučeno z objektivního hlediska získat. Nelze proto obecným soudům, rozhodujícím ve věci, vyčítat, že postupovaly shora popsaným způsobem. V této souvislosti je proto třeba odmítnout stěžovatelovy poukazy na nálezy Ústavního soudu, ve kterých je podle něj "objasněno, že kauzy z dřívějších dob není správné posuzovat podle tehdejších kritérií, ale podle současných měřítek práva" (např. nález, sp. zn. Pl. ÚS 42/02). Závěry, vyslovené v citovaném nálezu samozřejmě platí, nelze se však automaticky a bez dalšího domáhat zrušení jakéhokoli dřívějšího rozhodnutí, které vykazuje z dnešního pohledu ústavněprávní deficity, nehledě na nutnost posuzovat každý případ individuálně, s přihlédnutím ke všem jeho specifickým momentům. Vždy zde mj. musí být využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje. Jen tak lze chápat obecnou zásadu, že výklad dříve platných norem nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu, tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. Převážná většina rozhodnutí, která bylo nutno soudními orgány demokratického právního státu zrušit, spadala ostatně do období komunistického režimu. Je to pochopitelné, jakkoliv je zjevné, že rovněž období od roku 1945 do února 1948 nelze považovat za období bezvýjimečně principy právního státu respektující; po 25. 2. 1948 však již nastoupil režim, který základní lidská práva a svobody, jakož i zásady právního státu, porušoval trvale a možno říci přímo programově.

Pro úplnost nutno konstatovat, že nelze přiznat relevanci ani námitce, spočívající, jak shora popsáno, v údajném pozbytí účinnosti, resp. "právní síly zákona" dekretu č. 16 /1945 Sb. pro období od 28. 10. 1945 do 3. 4. 1946. Uvedený dekret patřil k souboru dekretů, jejichž účelem bylo, jak je z již uvedeného zřejmé, potrestání nacistických zločinců a kolaborantů. Všechny tyto dekrety byly postupně novelizovány a byla též měněna doba jejich platnosti a účinnosti. Předmětný dekret byl mj. schválen a znovu usnesen jako zákon Prozatímním národním shromážděním a to zákonem ze dne 24. 1. 1946 č. 22/1946 Sb., jímž se schvalují, mění a doplňují předpisy o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (účinnosti nabyl dnem vyhlášení). Jestliže tedy ke stěžovatelovu odsouzení došlo v březnu 1946, nelze tvrdit, že by nebyl odsouzen na základě platného a účinného zákona. Podstatné pro posouzení daného případu jsou však ústavněprávní argumenty, vyložené výše.

Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 8. července 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu