I.ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996
N 43/5 SbNU 363
K řádnému sdělení obvinění jako povinné podmínce vzetí obviněného do vazby
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní
stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. I. K., proti usnesení
Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 1995, č.j. Nt 5189/95-5,
a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 1995, sp. zn.
1 To 678/95, t a k t o :

Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 1995, č.j.
Nt 5189/95-5, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 18.
12. 1995, sp. zn. 1 To 678/95, se z r u š u j í .


O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení
usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 1995, č.j. Nt
5189/95-5, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12.
1995, sp. zn. 1 To 678/95, jimiž bylo rozhodnuto o vzetí
stěžovatele do vazby podle ustanovení § 68 trestního řádu z důvodu
§ 67 písm. b) trestního řádu a o zamítavé stížnosti proti tomuto
usnesení. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími Okresního
a Krajského soudu v Ostravě byl porušen čl. 90 Ústavy České
republiky a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Důvody tohoto porušení spatřuje stěžovatel především ve
skutečnosti, že mu před vzetím do vazby nebylo sděleno řádné
obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto
ustanovení musí záznam o sdělení obvinění obsahovat popis skutku
tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného
činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je
obviněný stíhán. Protože tento postup nebyl zachován a sdělení
obvinění neobsahuje zákonem stanovené požadavky, došlo podle
názoru stěžovatele ke stejným důsledkům, jako kdyby mu obvinění
nebylo sděleno vůbec.
Stěžovatel dále uvádí, že podle záznamu o sdělení obvinění mu
bylo vytýkáno, že jako celník, zařazený na Celním úřadě Ostrava,
na úseku proclívání zboží navrženého k propuštění do volného
oběhu, nesplnil svou povinnost tím, že ve dvanácti případech
prováděl správní řízení, aniž by byla přítomna osoba, která žádala
o propuštění vozidla do volného oběhu, popř. aniž bylo doloženo
její zmocnění pro jinou osobu k provedení tohoto řízení, čímž mělo
dojít k porušení povinnosti, vyplývající z funkce a zaměstnání
stěžovatele. Zmíněné porušení povinnosti bylo kvalifikováno jako
trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. a) trestního zákona. Stěžovatel popírá, že svým
jednáním porušil zákonem stanovené povinnosti, protože celní zákon
nestanovil, že se účastník celního řízení musí zúčastnit osobně,
naopak bylo možné provést celní řízení bez jeho účasti na základě
§ 68 odst. 2 celního zákona, pokud se účastník celního řízení
odmítl dostavit, nebyl-li znám nebo hrozilo-li nebezpečí
z prodlení. Ani na základě správního řádu, který se na celní
řízení vztahoval, nelze dovodit porušení stěžovatelových
povinností, neboť uvedený předpis osobní přítomnost účastníka při
řízení nevyžadoval. Stěžovatel se proto domnívá, že trestní
stíhání bylo zahájeno na základě neexistujících skutečností,
protože postupoval v souladu s předpisy, platnými v rozhodném
období.

Stěžovatel dále upozornil na skutečnost, že ve sdělení
obvinění chybí podstatné znaky stíhaného trestného činu. Zejména
v něm není obsaženo nic, z čeho by šlo dovodit stěžovatelův úmysl
způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný
prospěch. To ostatně vyšetřovatel ani netvrdil a neuvedl, komu měl
navrhovatel "způsobit škodu nebo prospěch" a zda tato škoda či
prospěch byly v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Stěžovatel
se proto domnívá, že vyšetřovatel zaměnil jednání, které může být
v krajním případě pouhým porušením pracovní kázně, za trestný čin
zneužití pravomoci veřejného činitele.

Stěžovatel konečně poukázal na to, že podle § 3 odst. 1
trestního zákona je trestným činem pouze jednání, jehož znaky jsou
uvedeny v trestním zákoně. Jednání stěžovatele, pro které bylo
zahájeno trestní stíhání, nebylo trestným činem, protože
nenaplnilo všechny znaky ani objektivní stránky ani subjektivní
stránky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Stěžovatel byl
prý zbaven osobní svobody způsobem, jímž byla porušena ustanovení
čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy,
neboť soudy nezkoumaly, zda mu bylo sděleno řádné obvinění ve
smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu a stěžovatel byl vzat do vazby
v rozporu s ustanovením § 68 trestního řádu, podle něhož do vazby
lze vzít toliko osobu, které bylo sděleno obvinění podle § 160
odst. 1 trestního řádu.
Stěžovatel dále uvedl, že požádal Okresního státního zástupce
v Ostravě o přezkoumání postupu vyšetřovatele a o propuštění
z vazby. Této žádosti bylo vyhověno a usnesením Okresního státního
zástupce v Ostravě ze dne 26. 1. 1996, sp. zn. 4 Zt 2153/95, byl
z vazby propuštěn.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny
formální podmínky podání ústavní stížnosti. Zjistil, že stížnost
byla podána v zákonné 60denní lhůtě a shledal, že není dán žádný
z důvodů pro odmítnutí návrhu (stížnosti) podle § 43 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (§ 72 odst. 3 citovaného
zákona). Proto přistoupil k vlastnímu projednání věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci trestního řízení
a vedlejší účastník řízení - Okresní státní zastupitelství
v Ostravě.
Okresní soud v Ostravě potvrdil svůj názor, obsažený
v usnesení o vzetí do vazby, a uvedl, že stěžovatelův skutek byl
dostatečně popsán tak, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným
a že ve sdělení obvinění je obsažena i kvalifikace skutku. Podle
názoru soudu je podstatné, aby obviněný byl od sdělení obvinění
stíhán stále pro tentýž skutek, jehož právní kvalifikace se však
v průběhu trestního stíhání může měnit. V době návrhu na uvalení
vazby bylo přípravné řízení v samých počátcích a opatřením důkazů
měl být teprve objasněn i subjektivní postoj a motiv jednání
obviněného. Otázka existence úmyslu způsobit jinému škodu anebo
opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch však ovlivňuje
toliko právní kvalifikaci věcí, nikdy však identitu skutku.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že sdělení
obvinění obsahuje zákonné označení trestného činu, důvody stíhání
obviněného a dostatečný popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn
se skutkem jiným. K namítanému nedostatku obvinění, jenž prý
spočívá v neuvedení úmyslu způsobit škodu nebo opatřit sobě nebo
jinému neoprávněný prospěch, krajský soud poukázal na to, že tyto
skutečnosti měly být blíže doloženy výslechy dosud nevyslechnutých
svědků. Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně porušení (resp.
neporušení) celního zákona a správního řádu, krajský soud zastává
názor, že celní zákon je vzhledem ke správnímu řádu ve vztahu
speciálního předpisu k předpisu obecnému. Přitom k porušení
celního zákona nepochybně došlo, protože celní řízení musí
probíhat za účasti účastníka celního řízení. Navrhovatel nejen že
prováděl jednotlivé úkony bez přítomnosti osob, které žádaly
o propuštění vozidel do volného oběhu, ale ani se nesnažil
účastníky řízení k takovým úkonům předvolat. Stěžovatel u výslechu
před soudcem Okresního soudu v Ostravě dne 29. 11. 1995 také
uvedl, že si je vědom toho, že postupoval v rozporu se zákonem.
Konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že obviněný bude
působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování
skutečností závažných pro trestní stíhání [§ 67 písm. b) trestního
řádu], spatřuje krajský soud zejména ve skutečnosti, že obviněný
měl přístup ke spisové dokumentaci ohledně jednotlivých případů.
Okresní státní zastupitelství v Ostravě ve svém vyjádření
uvedlo, že otázka úmyslu stěžovatele působit jinému škodu nebo
opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, je dosud předmětem
vyšetřování. Závěr, že stěžovatel vykonával svoji pravomoc
v rozporu se zákonem, vyplývá z ustanovení § 68 zákona č. 44/1974
Sb., neboť stěžovatel neměl žádný důvod předpokládat, že lze
provést celní řízení za nepřítomnosti jeho účastníků. Ti při
celním řízení fyzicky skutečně přítomni nebyli. Proto okresní
státní zástupce navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Ústavní stížnost je důvodná.



Ústavní soud ve své činnosti vychází ze zásady, že mu
nepřísluší zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů
a rozhodovat ve věci samé. Úkolem Ústavního soudu proto bylo
toliko posoudit, zda napadenými usneseními soudů byla porušena
základní práva nebo svobody stěžovatele, zaručená ústavním zákonem
nebo mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních
svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ustanovení čl.
90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle
čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 8 odst.
2 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být stíhán nebo
zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

Ústavní soud proto musel posoudit, zda způsob, jakým bylo
rozhodnuto o uvalení vazby na stěžovatele, odpovídá požadavkům
zákona, v tomto případě zejména trestního řádu. Podmínkou uvalení
vazby je sdělení obvinění, jehož záznam musí obsahovat popis
skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení
trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro
něž je obviněný stíhán (§ 160 odst. 1 trestního řádu).

První věcí, již stěžovatel namítal a kterou se Ústavní soud
zabýval, bylo posouzení, zda jednání, pro něž byl stěžovatel
obviněn, bylo vůbec v rozporu se zákonem a zda byla naplněna
objektivní stránka trestného činu. Ústavní soud se ztotožňuje
s názorem, že celní zákon představuje ve vztahu ke správnímu řádu
speciální předpis a musí být aplikován přednostně. Podle § 68
celního zákona (č. 44/1974 Sb. ve znění pozdějších předpisů) se
celní řízení provádí za účasti účastníka celního řízení.
Účastníkem je ten, kdo zboží dováží, vyváží nebo prováží (právní
stav do 31. 5. 1992 podle § 64 zákona č. 44/1974 Sb.) popř. ten,
komu má být zboží v dovozu nebo vývozu propuštěno (právní stav od
1. 6. 1992 podle § 64 odst. 1 zákona č. 217/1992 Sb., kterým se
mění a doplňuje celní zákon). Bez účasti účastníka celního řízení
může být prováděno celní řízení (pouze) v případech, kdy se ho
účastník celního řízení odmítá účastnit, nebo není-li jeho pobyt
znám nebo hrozí-li nebezpečí z prodlení (§ 68 odst. 2 cit.
zákona).
Stěžovatel se dopouští omylu, když tvrdí, že neměl povinnost
projednat věci za přítomnosti "dotčené osoby". Rovněž zkreslená je
úvaha, že celní zákon nikde nestanovil osobní účast účastníka
řízení a že - pokud § 68 odst. 2 celního zákona výslovně umožňoval
provedení celního řízení bez jeho účasti (odmítl-li se dostavit,
nebyl-li znám jeho pobyt nebo hrozilo-li nebezpečí z prodlení)
- stěžovatel neporušil zákonnou povinnost vést celní řízení za
účasti účastníků řízení. Z vyžádaných soudních spisů - jak správně
konstatoval krajský soud - navíc vyplývá, že se stěžovatel ani
nijak nepokoušel účast účastníků řízení zajistit. Ústavní soud
proto dospěl k závěru, že nelze přisvědčit námitkám stěžovatele,
že postupoval v souladu s platnými předpisy a že tedy nedošlo
k porušení jeho povinností, které je obsaženo v záznamu o sdělení
obvinění.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na
skutečnost, že ve sdělení obvinění chybí podstatné znaky stíhaného
trestného činu. Podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona se
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dopustí
veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo
opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou
pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Naplnění skutkové podstaty
tohoto dolosního trestného činu tedy vyžaduje nejen existenci jeho
objektivní stránky (výkon pravomoci odporující zákonu), nýbrž
i existenci subjektivní stránky trestného činu (úmysl způsobit
někomu škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch).

Z tohoto hlediska lze procesní postup orgánů činných
v trestním řízení stěží akceptovat. Dne 28. 11. 1995 sice byl
vyhotoven záznam o sdělení obvinění stěžovatele, který však
postrádá předepsané zákonné náležitosti. Krajský soud sice uvádí,
že záznam má obsahovat (a podle krajského soudu také obsahuje)
popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení
trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro
něž je obviněný stíhán. Současně však nelze přehlédnout, že podle
§ 2 odst. 1 trestního řádu nikdo nemůže být stíhán jako obviněný
jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento
zákon. Trestný čin podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a)
trestního zákona, pro který je stěžovatel stíhán, je trestným
činem úmyslným. Proto v záznamu o sdělení obvinění musí být
uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popř.
i pohnutka a následek. Týž názor zastává i uznávaná odborná
literatura. Vyšetřovatel policie však ve sdělení obvinění
subjektivní stránku zcela ignoroval, neboť ani netvrdil, že by
byla naplněna, a ani v tomto směru neuvedl žádné okolnosti
skutkové. Z toho plyne, že ve sdělení obvinění podstatná
náležitost chybí, takže je nelze považovat za zákonné sdělení
obvinění ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu. Za této situace
bylo - podle přesvědčení Ústavního soudu - usnesení o vzetí do
vazby vydáno v rozporu se zákonem, který stanoví, že do vazby lze
vzít pouze osobu, které je sděleno obvinění (§ 68 trestního řádu).

Uvedené úvahy lze podepřít i vlastním textem odůvodnění
napadeného usnesení okresního soudu. Praví se v něm, že "za účelem
zjištění subjektivního postoje a motivu obviněného jednání ...
bude nutno v dalším řízení vyslechnout svědky." I z této formulace
lze usuzovat na to, že v době uvalení vazby byla i podle názoru
obecného soudu subjektivní stránka trestného činu prakticky
neznámá, takže stěží bylo možné dovozovat existenci skutečností,
které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán tento úmyslný trestný čin.
Za této situace tedy zřejmě nebyly splněny zákonné podmínky
zahájení trestního stíhání ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu.

Ostatně, tomuto závěru nasvědčuje i dopis okresního státního
zastupitelství stěžovateli a jeho obhájkyni ze dne 16. 2. 1996,
sp. zn. 4 Zt 2153/95. Vyplývá z něho, že podle dosavadních
provedených vyšetřovacích úkonů došlo (rozuměj: u stěžovatele)
k porušení pracovních (interních) předpisů, avšak " k objasnění
otázky naplnění dalších znaků skutkové podstaty trestného činu,
spočívajících v jednání ... v úmyslu způsobit jinému škodu nebo
opatřovat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, byly ...
vyšetřovateli ... dány v souvislosti s přezkoumáním trvání ...
vazby závazné pokyny k dalšímu vyšetřování".

Lze přisvědčit krajskému soudu, pokud obecně uvádí, že
"bližší okolnosti", týkající se subjektivní stránky posuzovaného
trestného činu, mají být v průběhu vyšetřování blíže doloženy
výslechy svědků, kteří dosud vyslechnuti nebyli. Je zřejmé, že na
počátku trestního stíhání neexistuje přesný důkazní materiál
a teprve probíhající přípravné řízení slouží k tomu, aby byl
shromážděn potřebný podklad k podání obžaloby. Z těchto
skutečností však ale nelze dovozovat možnost zahájit trestní
stíhání, sdělit obvinění a uvalit vazbu v případě, kdy se
subjektivní stránka činu obviněného rýsuje jen v nejasných
a mlhavých obrysech. Ústavní soud plně souhlasí s tím, že "bližší
okolnosti" - týkající se úmyslu obviněného způsobit jinému škodu
nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch - mohou být
prokázány až v průběhu přípravného řízení, zastává však názor, že
okolnosti základní, nasvědčující tomu, že se obviněný (stěžovatel)
dopustil úmyslného trestného činu, musí existovat již v době, kdy
je trestní stíhání zahajováno, a že musí být uvedeny i v záznamu
o sdělení obvinění. K tomu však podle obsahu trestního spisu
nedošlo.
V souzené věci bylo proto porušeno základní právo
stěžovatele, obsažené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody
jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Napadenými
usneseními obou soudů však došlo k vzetí stěžovatele do vazby,
aniž byla splněna zákonná podmínka sdělení řádného obvinění.
Rovněž byl porušen čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány
především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu právům.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověl
a napadená usnesení zrušil (§ 82 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat.

V Brně dne 6. června 1996